ECLI:CZ:US:2018:2.US.171.18.1
sp. zn. II. ÚS 171/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. H., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se sídlem Msgre. B. Staška 62, Domažlice, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. 10. 2017 č. j. 2 T 1/2016-199 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 11. 2017 č. j. 50 To 488/2017-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §247 odst. 1 trestního zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 1/2016 ze dne 1. 2. 2016 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 63/2016 ze dne 16. 3. 2016. Za toto jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v délce pěti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. V průběhu zkušební doby byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že v rámci zkušební doby (12. 9. 2016) řídil přes zákaz automobil. Za toto jednání mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
3. Napadeným rozhodnutím okresní soud nařídil výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody; své rozhodnutí založil na dvou argumentech. Za důležité považoval, že stěžovatel byl v průběhu zkušební doby odsouzen; okresní soud nicméně poznamenal, že nepřistoupil k přeměně trestu ihned po uvedeném odsouzení, ale dal odsouzenému další "šanci". K nařízení výkonu nakonec přistoupil proto, že stěžovatel řádně nespolupracoval s Probační a mediační službou a nevykonával trest obecně prospěšných prací. Dále zmínil, že stěžovatel je podezřelý ze spáchání dalšího protiprávního jednání, což však podle svých slov nevzal v potaz z důvodu aplikace principu presumpce neviny.
4. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost, kterou krajský soud napadeným usnesením zamítl. Ve stížnosti stěžovatel namítal, že s Probační a mediační službou stěžovatel spolupracoval, a že proto nelze dojít k závěru, že by se vyhýbal výkonu trestu obecně prospěšných prací. Konkrétně namítal, že obecně prospěšné práce nemohl vykonávat kvůli svému zaměstnání divadelníka vyjma divadelní prázdniny a víkendy. Dále zmiňoval, že lhůta pro výkon trestu obecně prospěšných prací dosud nevypršela, a že je lehkomyslný, což je provázáno s jeho profesí divadelníka, na což odkazoval ohledně nedodržení některých zákonem stanovených podmínek. Krajský soud v napadeném usnesení rekapituloval zprávu probačního úředníka, podle které došlo k ukončení spolupráce poskytovatele obecně prospěšných prací se stěžovatelem z důvodů zaviněných stěžovatelem, a zprávu starosty městyse Klenčí pod Čerchovem. Tu krajský soud použil za základ pro dvě tvrzení: kritice výkonu trestu stěžovatelem a k zmínění, že stěžovatel nabídl pracovníkům městyse finanční kompenzaci za úlevu z určitého počtu hodin trestu obecně prospěšných prací.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že zpráva Probační a mediační služby není pravdivá. Konkrétně namítá, že mu nebylo umožněno vykonávat trest obecně prospěšných prací o víkendu u městyse Klenčí pod Čerchovem, byť zpráva probačního úředníka tvrdí, že mu to umožněno bylo, a že k realizaci trestu obecně prospěšných prací v obci Pařezov nedošlo z důvodu pasivity probačního úředníka. Dále uvádí, že návrh na přeměnu obecně prospěšných prací byl podán čtyři měsíce před uplynutím lhůty určené k výkonu uloženého trestu, což stěžovatel považoval za předčasné. Nakonec namítá, že soudy neměly zmiňovat, že je podezřelý z toho, že nabízel finanční kompenzaci za zaznamenání většího množství splněných hodin, než kolik odpracoval; popírá, že takový návrh učinil.
II.
6. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, spisového materiálu a vyjádření účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
9. Ústavní soud v minulosti judikoval, že pokud se jedná o rozhodnutí o trestu, které s sebou nese výrazné zhoršení pozice odsouzeného, zejména tedy o nařízení výkonu či při přeměně uloženého trestu, je nutné požadovat obdobné záruky ohledně standardu dokazování a odůvodnění rozhodnutí soudu jako v případě prvotního rozhodnutí o vině a trestu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1202/17 ze dne 15. 8. 2017). Jednání odsouzeného, které má dle soudu způsobit zhoršení pozice odsouzeného, tak musí být dokázáno bez důvodných pochybností, v případě pochybností musí být rozhodnuto ve prospěch odsouzeného [nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 (N 54/11 SbNU 43), nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239)]; každé rozhodnutí pak musí být pečlivě odůvodněno.
10. Dále Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že Listina, zaručující právo na spravedlivý proces, přímo neupravuje proces dokazování jako takový, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější částí řízení. To ovšem zdaleka neznamená, že dokazování se nachází jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je tak pouze zcela výlučnou záležitostí zákona [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) či sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014 (N 211/75 SbNU 365)]. Proto Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je též vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. "Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629), nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409) či nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017]. Pokud obecné soudy odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, jimiž jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25), srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 54/76 SbNU 747), nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017, nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017].
11. Stěžovatel namítá, že určité skutečnosti nebyly dokázány, respektive že nejsou pravdivé. Některé z těchto námitek však stěžovatel neuvedl v rámci řízení před obecnými soudy. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že nelze vznášet nové argumenty až v řízení před Ústavním soudem (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 1627/16 ze dne 20. 12. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 2565/16 ze dne 19. 9. 2017 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3691/13 ze dne 6. 12. 2016). Ústavní soud v tomto ohledu nemůže nahrazovat obecné soudy. Ústavní soud se tak nemohl vyjádřit k námitce, že byl probační úředník podjatý, ani k tomu že stěžovateli nebyl dán prostor k tomu, aby se vyjádřil, jelikož ani jednu z těchto námitek stěžovatel ve své stížnosti blíže nespecifikoval. Dále stěžovatel namítá, že určité skutečnosti vztahující se k režimu výkonu trestu obecně prospěšných prací nejsou popsány správně a že to byl naopak on, kdo se aktivně snažil řešit komplikace spojené s výkonem trestu obecně prospěšných prací; to však nebylo obsahem jeho stížnosti ke krajskému soudu ani jeho jiného vyjádření ve věci u okresního soudu. Proto se Ústavní soud těmito námitkami nezabýval.
12. Ústavní soud se proto zabýval jen zbývajícími námitkami. Stěžovatel namítá, že obecně prospěšné práce vykonával řádně, a skutečnost, že je někdy nevykonal, bylo odůvodněno časovými požadavky jeho profese. Krajský soud však ve svém rozhodnutí odkazuje na podrobnou zprávu probačního úředníka a na hodnocení Městyse Klenčí nad Čerchovem, která se týká frekvence a způsobu výkonu trestu obecně prospěšných prací. V nich je zmiňován nedostatek komunikace stěžovatele, jeho nekvalitní způsob práce i nedostavování se k výkonu trestu. Byť by obecné soudy mohly ve svých rozhodnutích tyto skutečnosti blíže rozebrat a neodkazovat primárně na listinné důkazy, nejedná se o projev libovůle, svévole a ani tyto právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními; v takovém případě Ústavní soud nemůže zrušit napadená rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016]. Obdobně si lze představit, že by obecné soudy mohly vyčkat zbývající čtyři měsíce, ve kterých stěžovatel mohl dokončit výkon trestu obecně prospěšných prací; skutečnost, že soud nevyčkal, však zejména tehdy, když skončila zkušební doba podmíněného odsouzení, neznamená porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
13. Ústavní soud se poněkud pozastavuje nad tím, že oba soudy ve svých usneseních zmiňovaly, že stěžovatel byl podezřelý z podplácení, jak však plyne z rozhodnutí obou soudů, tak tento důvod nebyl tím hlavním pro nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud v napadeném rozhodnutí sice správně uvádí, že s ohledem na presumpci neviny k této zmínce ve zprávě Probační a mediační služby nikterak nepřihlížel; v takovém případě by však bylo vhodnější podezření ze spáchání trestného činu v rozhodnutí vůbec nezmiňovat. V opačném případě může být obtížné pro strany uvěřit, že k tomu soudy nepřihlédly, zejména, když krajský soud ani výslovně neuvedl, že by k tomuto nepřihlédl. Ostatní argumenty však nařízení trestu odůvodnily do té míry, že nelze shledat, že bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
14. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 3. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu