ECLI:CZ:US:2018:2.US.1905.16.1
sp. zn. II. ÚS 1905/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Vratislava Krajníka, CSc., právně zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem, AK se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016 č. j. 28 Cdo 4190/2015-415 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 5. 2015 č. j. 29 Co 572/2014-394, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále "krajský soud", "odvolací soud"). Tvrdí, že tyto soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítl i porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Obecné soudy podle stěžovatele především porušily zákaz překvapivosti soudních rozhodnutí.
2. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou domáhal uzavření smlouvy o převodu nemovitostí mezi ním a Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem. Okresní soud vyhověl žalobě stěžovatele a pozemkovému úřadu uložil povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, vše v kat. úz. Dolní Maxov, obec J. a parc. č. X8 v kat. úz. Josefův Důl u Jablonce nad Nisou, obec J. Okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku opřel zejména o liknavý přístup pozemkového úřadu (pozn. - stěžovatel se dříve domáhal pozemkové náhrady prostřednictvím Pozemkového fondu České republiky jako právního předchůdce, proto dále též "pozemkový fond"). Krajský soud však změnil rozsudek okresního soudu a žalobu stěžovatele zcela zamítl. V průběhu řízení dospěl k opačným závěrům než okresní soud. Stěžovatel podle krajského soudu nedostatečně využíval veřejných nabídek na převod nemovitostí. Krajský soud také poukázal na stěžovatelův nevhodný výběr pozemků a nesouhlasil se závěrem okresního soudu o liknavosti přístupu pozemkového fondu při přidělování pozemků žalobci ve veřejných nabídkách.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho ale odmítl pro nepřípustnost. V relevantních právních otázkách rozsudek krajského soudu odpovídal ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který neměl důvod se od ní odchýlit. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti pozemkovému úřadu závisí na zjištění okolností, ze kterých plyne závěr, že jeho postup při uspokojování nároku oprávněné osoby lze charakterizovat jako liknavý, svévolný či diskriminační. Žaloba je důvodná, jen pokud se oprávněná osoba, navzdory svému aktivnímu přístupu, nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu, je především otázkou skutkových zjištění. Z relevantních okolností, na nichž své rozhodnutí staví krajský soud, Nejvyšší soud zdůraznil nízkou frekvenci účasti stěžovatele v nabídkových řízeních a zejména jeho odmítavý postoj k uzavření převodních smluv v případech nabídkových řízení, ve kterých uspěl. Nejvyšší soud kromě toho upozornil na nepřiměřené nároky stěžovatele na náhradní pozemky v poměru k jím uplatňovanému nároku a poukázal na závěry znaleckého posudku ing. Havrance stran potenciálního rozporu vydání předmětných pozemků s veřejnými zájmy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud změnil rozsudek okresního soudu nepředvídatelným způsobem bez jakéhokoli prokazování nově učiněných poznatků. Krajský soud neponechal stranám možnost se k těmto skutečnostem se vyjádřit. Své překvapivé a nečekané závěry prezentoval až po vynesení rozsudku. Rozsudek okresního soudu změnil na základě neprokázaných (a neprokazovaných) tvrzení, která většinově ani nebyla předmětem odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl bez důkazů k závěru, že převod požadovaných pozemků na stěžovatele by se v budoucnu dostal do zásadního střetu s veřejným zájmem. Nesprávně (a opět překvapivě) posoudil charakter předmětných pozemků. Krajský soud stěžovatele nikterak neseznámil s tím, že má zcela opačný právní názor než okresní soud. Nezmínil své důvody a nedal stěžovateli žádný prostor pro reakci. Reálně mu odejmul možnost se procesně vyjádřit a zabránit zamítnutí žaloby. Skutečnosti a tvrzení, o které soud opírá své rozhodnutí, jsou nedoložené a trpí věcnými nesprávnostmi. Tyto vady mohly být při správném postupu odstraněny.
5. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel nenabídl žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, resp. v jím označených otázkách se napadené rozhodnutí nepříčí ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Těžiště ústavní stížnosti spočívá převážně v kritice rozhodnutí krajského soudu a Nejvyšší soud připomenul, že není skutkovou instancí. K namítaným vadám řízení by mohl v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto navrhl, aby Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl.
6. Krajský soud ve svém vyjádření zdůraznil, že pozemkový fond po celou dobu řízení namítal nedostatečnou snahu stěžovatele o získání náhradních pozemků. Stěžovatel tato tvrzení nezpochybnil a připustil, že se po roce 2010 nezúčastňoval veřejných soutěží o náhradní pozemky, neboť se domníval, že mu judikatura Nejvyššího soudu umožnila výběr náhradního pozemku bez součinnosti žalovaného. Odvolací soud tuto argumentaci vyvrátil s poukazem na usnesení sp. zn. II. ÚS 2770/10. Stěžovatel si vybíral pozemky v atraktivních lokalitách s možností využití jinak než pro zemědělské účely. Výběr náhradních pozemků zcela neúměrné ceny a výměry vzhledem k nahrazovaným pozemkům (zde 25x vyšší) odporuje účelu náhrady. Překvapivost rozhodnutí krajského soudu nemůže být dána tím, že rozhodl odlišně od okresního soudu. Právě nevhodné a nepřiměřené požadavky stěžovatele na náhradní pozemky se podílely na skutečnosti, že byla dosud uspokojena jen část jeho restitučního nároku (pozn. - z hodnoty restituovaného pozemku ve výši cca 391 tis. Kč nebyl dosud uspokojen při vydávání náhradních pozemků podíl ve výši cca 178 tis. Kč).
7. Stěžovatel v replice k vyjádřením účastníků řízení uvedl, že z vyjádření krajského soudu není jasné, z jakých podkladů došel ke svým tvrzením a jaké důkazy vzal v potaz; stěžovatel vyvinul značné úsilí k získání náhradních pozemků. Trval na svých tvrzeních o překvapivosti rozsudku odvolací instance a zdůrazňoval opakovanou libovůli postupu pozemkového fondu.
II.
8. Klíčová námitka stěžovatele je založena na tvrzení o překvapivosti rozsudku odvolací instance; řízení před odvolacím soudem nemělo stěžovateli umožnit přednést jeho vlastní názor na věc ve světle potenciálně jiného právního názoru odvolacího soudu.
9. Třeba tu však předeslat, že judikatura Ústavního soudu se k této problematice opakovaně vyjadřuje, přičemž určité její shrnutí lze nalézt např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 1642/17 ze dne 6. 2. 2018.
10. V citovaném usnesení se připomíná absence ústavní záruky dvou či třístupňové soustavy civilních soudů; prizmatem tohoto faktu nutno nahlížet na problém "vzetí instance" účastníku řízení. Ústavní soud proto akcentuje materiální stránku přezkumu a dbá o to, aby účastníku řízení nebylo upřeno právo vyjádřit se k nově nastolené podstatě věci a v této souvislosti k novým skutkovým okolnostem, jež by byly do sporu tak či onak vneseny. Pak by se jednalo mimo jiné o rozhodnutí překvapivé.
11. Senát Ústavního soudu není toho názoru, že by v posuzované věci nastal takový procesní stav, z něhož by bylo možné vyvozovat popření principu předvídatelnosti rozhodnutí odvolacím soudem.
12. Byl to stěžovatel, kdo označil pozemky podle něj vhodné k bezúplatnému převodu jako náhradní a měl tedy v tomto směru jasnou představu o skutkovém a právním stavu. Jestliže mu žalovaný Pozemkový fond České republiky a posléze pak Státní pozemkový úřad jako protistrana oponovali, pak nelze přehlédnout, že odvolací soud přisvědčil jejich právní argumentaci. Nutno tedy rozlišovat mezi zcela či zčásti novým právním názorem na spor, který má v intencích §118a odst. 2 občanského soudního řádu soud za povinnost jako svou "pracovní hypotézu rozhodnutí" stranám předestřít, a mezi konkurujícím stanoviskem protistrany, představujícím alternativu rozhodnutí sporu. Zapotřebí je ještě dodat, že vyčerpávající informaci o stavu předmětných pozemků měli již soud právního stupně i strany k dispozici nejpozději ode dne 30. 4. 2014, kdy byl při jednání čten soudem nařízený znalecký posudek znalce Ing. Havrance.
13. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že nebyl detailně objasněn rozpor zájmů na jeho straně s veřejným zájmem, jak namítala protistrana (které pozemky měly tvořit součást sjezdovek - rekreačního areálu). Další závěr odvolacího soudu, a to rozpor mezi cenou stěžovatelem požadovaných zemědělských pozemků a hodnotou pozemku, jenž měl být původně restituován (zahrada v P.), je však již z provedených důkazů patrný.
14. Stěžovatel se při svém výběru pozemkové náhrady tak či onak opíral o předchozí nálezovou judikaturu Ústavního soudu, zejména o nález sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303) a nález IV. ÚS 1835/08 ze dne 15. 10. 2009 (N 215/55 SbNU 27). Těmi byla otevřena pro restituenty alternativa výběru náhradního pozemku, jestliže se postup pozemkového fondu při (ne)uspokojení nároku restituenta jevil jako diskriminační a vykazoval dokonce znaky svévole. Jde tedy o výjimečnou volbu restituenta jako jediný prostředek obrany.
15. Taková volba však musí být z hlediska parametrů pozemkové náhrady, na niž vznikl nárok, vhodná a přiměřená. Konečný právní závěr o splnění celého komplexu zákonných a judikatorních podmínek pro takové výjimečné řešení leží v rukou obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Zejména důkazní zjištění o poloze, výměře a účelovém určení předmětných pozemků nemohou být dost dobře, již vzhledem k procesní zásadě přímosti a bezprostřednosti při provádění důkazů, modifikována v rámci ústavního přezkumu. Právně relevantní poznatky o předchozím průběhu mj. výběrového řízení o převodu pozemků ze státního vlastnictví podle dříve platného zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby (zkráceně), pak v relaci k postupu stěžovatele shrnul odvolací soud s dostatečnou zřetelností a určitostí.
16. Stěžovatel tudíž nedisponoval ve sporu o vydání části své pozemkové náhrady legitimním očekáváním (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2770/10 ze dne 20. 12. 2012 in fine), jež by bylo způsobilé v rámci ústavního přezkumu po stránce hmotněprávní výsledek sporu zvrátit. Obecným soudům nelze ani vytknout, jak výše vyloženo, procesní pochybení znamenající z hlediska spravedlivosti řízení jako celku porušení čl. 36 odst. 1 nebo čl. 38 odst. 2 Listiny (eventuálně čl. 6 evropské Úmluvy).
17. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu