ECLI:CZ:US:2018:2.US.1956.17.1
sp. zn. II. ÚS 1956/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloslava Hauerlanda, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Zborovská 1222/3, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem, sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2017 č. j. 16 Co 187/2017-22, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vojenské zdravotní pojišťovny, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň a obchodní společnosti ŽEMLIČKA a MATOUŠEK, s. r. o., sídlem Plzeňská 247/59, Praha 5 - Košíře, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí s tvrzením, že nebyl respektován čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 29. 5. 2017, č. j. 16 Co 187/2017-22, změnil jemu předcházející usnesení stěžovatele (soudního exekutora) ze dne 25. 4. 2017 č. j. 027 EX 07240/14-16, jímž bylo zastaveno exekuční řízení pro nesložení přiměřené zálohy na náklady exekuce (výrok I.), vedlejší účastnici řízení (oprávněné Vojenské zdravotní pojišťovně) byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 235 Kč (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), tak, že exekuce se nezastavuje. Městský soud změnu rozhodnutí stěžovatele zdůvodnil tím, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel pro vedlejší účastnici řízení něco vymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně i jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit, čímž je zpravidla nemajetnost povinné osoby (v daném případě obchodní společnosti ŽEMLIČKA a MATOUŠEK, s. r. o.). Městský soud zdůraznil, že záloha na náklady exekuce má sloužit k zajištění prostředků pro vedení exekuce, nikoliv kompenzovat exekutorovi náklady neúspěšné exekuce. V dané věci však ze spisu nevyplynulo, že by na vymáhanou částku (677 Kč s příslušenstvím) bylo cokoliv vymoženo a zda lze vůbec úspěšnost exekuce předpokládat.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti uvedenému rozhodnutí městského soudu. Připomíná, že předmětný exekuční spis původně vedený od roku 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 5 převzal až dne 5. 9. 2014. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice řízení během dvouměsíční lhůty od předání předmětného spisu nepodala návrh na změnu exekutora či na zastavení exekuce, vyžádal si stěžovatel zálohu na náklady exekuce ve výši 1 210 Kč, kterou však vedlejší účastnice řízení nesložila, a proto stěžovatel postupem podle §55 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekuci zastavil. Vedlejší účastnice řízení podala odvolání pouze proti výroku II., jímž jí byla uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením. Stěžovatel městskému soudu vytýká, že tímto rozhodnutím zásadním způsobem překročil meze své přezkumné činnosti. Podle názoru stěžovatele měl městský soud přezkoumat pouze napadený výrok, přičemž měl mít na zřeteli, že k zastavení exekuce došlo výhradně pro nesložení zálohy ze strany vedlejší účastnice řízení. Stěžovatel dále namítá, že mu nemůže jít k tíži, že výkon rozhodnutí ještě před převzetím spisu trval několik let, ani skutečnost, že se mu nepodařilo ničeho vymoci. Podotýká, že si zálohu vyžádal bezprostředně po převzetí spisu a v možnostech vedlejší účastnice rozhodně bylo ji uhradit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a v této souvislosti zejména pak otázkou oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti a otázkou přípustnosti ústavní stížnosti, neboť právě tyto otázky vyvstávají do popředí s ohledem na to, že stěžovatel jednak ústavní stížnost podává jako soudní exekutor, který nebyl účastníkem předchozího řízení, jednak ústavní stížností míří proti dílčímu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto pouze o tom, že se exekuční řízení nezastavuje.
5. Co se týče posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, je třeba vyjít z §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, nýbrž byl sám oním orgánem veřejné moci, který v prvním stupni rozhodnutí vydal, takže osobou aktivně legitimovanou pro podání ústavní stížnosti by být neměl. Ústavní soud nicméně již v minulosti dovodil, že při posuzování aktivní legitimace soudního exekutora je třeba zohlednit jeho skutečné postavení v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) týkajícím se postavení soudního exekutora při rozhodování soudu o náhradě nákladů exekuce Ústavní soud konstatoval, že "exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení." Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí se nepřímo týká i nákladů řízení (je totiž rozdíl, bude-li exekuční řízení zastaveno pro nezaplacení zálohy na náklady exekuce nebo z jiného důvodu), považoval proto Ústavní soud stěžovatele v tomto případě v intencích výše citovaného stanoviska za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti.
6. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti je třeba podotknout, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany práva. Ústavní soud zásadně přezkoumává pouze rozhodnutí, kterým se řízení končí a kdy již účastníci nemají k dispozici žádné procesní prostředky ochrany svých práv. Z uvedených důvodů Ústavní soud v minulosti některé ústavní stížnosti mířící proti rozhodnutím o nezastavení řízení odmítl jako nepřípustné (viz např. usnesení ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 272/06 či usnesení ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2209/11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na stránce http://nalus.usoud.cz/). V jiných případech ovšem obdobné ústavní stížnosti kvazimeritorně posoudil (viz např. usnesení ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 757/12 či usnesení ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 672/16), a proto ani nyní nepovažuje ústavní stížnost za nepřípustnou, nicméně právě s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí, které není konečné, přistoupil Ústavní soud k ústavněprávnímu přezkumu značně zdrženlivě.
7. Co se týče splnění ostatních předpokladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že k projednání ústavní stížnosti je příslušný a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Vedle výše zmíněného zdrženlivého přístupu k ústavněprávnímu přezkumu z důvodu dosud neskončeného řízení Ústavní soud přihlíží také k tomu, jak intenzivně pochybení orgánu veřejné moci zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [srov. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že stížnosti proti takovým rozhodnutím již s ohledem na výši sporné částky zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro nevýznamné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
9. Výjimkou mohou být případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti věci (např. majetkovou situaci dotčeného subjektu) bude možné usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastane kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Obdobně k těmto sporům ostatně přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rozhodnutí např. ve věci Karelin proti Rusku ze dne 20. 9. 2016 č. 926/08].
10. Výše částky, o niž v nyní posuzované věci jde, je bagatelní a stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopisuje. Navíc jde o ústavní stížnost podanou soudním exekutorem, který, jak se podává ze spisu zaslaného Ústavnímu soudu, v otázce samotného vymožení exekuovaného plnění nepodnikl žádný úkon, takže mu v podstatě žádné významnější náklady v souvislosti s exekucí ani vzniknout nemohly. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda rozhodnutí městského soudu porušilo podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Pro nyní posuzovanou věc je v otázce oprávněnosti požadování zálohy na náklady exekuce podstatný nález ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 298/11 (N 192/63 SbNU 225) a nález ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2645/11 (N 163/70 SbNU 517), stěžovateli ostatně velmi dobře známý, neboť se týkal jím prováděné exekuce, v nichž Ústavní soud uložil odvolacím soudům v exekučních věcech, aby se zabývaly smyslem a účelem zálohy na náklady exekuce a posuzovaly, zda exekutor nepostupuje při případném zastavení exekuce pro nesložení zálohy účelově s cílem získat náklady exekuce. Ústavní soud má za to, že městský soud postupoval v intencích posledně citovaných nálezů, když vyhodnotil postup stěžovatele jako účelový, jímž se snaží dosáhnout kompenzace nákladů neúspěšné exekuce.
11. Stěžovateli lze dát za pravdu pouze v tom, že městský soud k odvolání vedlejší účastnice řízení, které se týkalo pouze výroku II., změnil celé rozhodnutí stěžovatele, avšak v celkovém kontextu zejména s ohledem na bagatelnost věci a skutečnost, že řízení není dosud skončeno, Ústavní soud nespatřuje natolik závažné pochybení, které by jej vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí. K tomu lze podotknout, že ne každé dílčí pochybení procesní povahy musí vést nutně k závěru o nezákonnosti následného rozhodnutí, a potažmo k jeho odstranění, neboť konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena v kontextu jeho reálného vlivu na výsledek řízení, tj. v celkovém jeho vyznění z pohledu jeho předmětu (viz např. usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2463/11).
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu