ECLI:CZ:US:2018:2.US.216.15.1
sp. zn. II. ÚS 216/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jejímž jménem jedná JUDr. Ivana Holečková, ředitelka Odboru pro právní zastupování Ministerstva obrany, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2014 č. j. 22 Cdo 4304/2011-266 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2011 č. j. 25 Co 501/2010-206, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ireny Zemanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy.
2. V průběhu padesátých až osmdesátých let dvacátého století došlo postupným rozšiřováním a stavebními úpravami k vybudování vzletové a přistávací dráhy, pojížděcí dráhy, spojovací dráhy a stanovišť letadel (dále jen "vzletová a přistávací dráha") na vojenském záložním letišti Dlouhá Lhota (dnes letiště Příbram). Vzletovou a přistávací dráhu letiště Příbram vybudoval na své náklady československý stát - Ministerstvo národní obrany (právní předchůdce stěžovatelky). Stavba vzletové a přistávací dráhy letiště Příbram je částečně umístěna i na pozemcích ve vlastnictví vedlejší účastnice, ke kterým bylo jejím právním předchůdcům vyvlastněno dispoziční a užívací právo, čímž vzniklo stěžovatelce právo umístit na tyto pozemky vzletovou a přistávací dráhu letiště Příbram.
3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 9. 2010 č. j. 6 C 169/2008-160 pozemky č. parc. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8, X9, X10, X11, zapsané u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území Suchdol (dále jen "předmětné pozemky") přikázal do vlastnictví České republiky (výrok I.); současně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 019 000 Kč jako náhradu za předmětné pozemky (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že stavba letištní dráhy na pozemcích ve vlastnictví vedlejší účastnice je neoprávněnou stavbou, a proto podle §135c odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přikázal předmětné pozemky do vlastnictví stěžovatelky, jež je vlastníkem stavby.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem k odvolání obou procesních stran změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelka je povinna stavbu na předmětných pozemcích odstranit. Krajský soud dospěl k závěru, že stavba vzletové a přistávací dráhy letiště Příbram je samostatnou věcí (stavbou) ve smyslu občanského práva, jde o stavbu povolenou, nicméně v době rozhodování soudu stěžovatelka neměla jakýkoliv právní vztah k pozemkům ve vlastnictví vedlejší účastnice, neboť jí již nesvědčilo právo užívat pozemky za účelem umístění stavby.
5. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, jelikož rozsudek krajského soudu shledal věcně správným.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve připomíná, že předmětné pozemky jsou až dosud součástí provozovaného letiště a stále slouží účelu, pro který bylo na základě výměru Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 15. 5. 1952 vyvlastněno dispoziční a užívací právo k těmto pozemkům. Jelikož přitom tento výměr nebyl nikdy zrušen a účel vyvlastnění dosud trvá, je dle stěžovatelky daná stavba na předmětných pozemcích umístěna oprávněně. Pokud přitom Nejvyšší soud v napadeném rozsudku konstatoval, že v dané věci došlo ke zrušení dispozičního a užívacího práva (založeného uvedeným výměrem) uzavřením nájemní smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, považuje stěžovatelka tento právní názor za překvapivý, neboť jde o právní závěr zcela opačný právnímu závěru, ke kterému dospěl Nejvyšší soud při projednávání dvou obdobných věcí (sp. zn. 22 Cdo 4707/2010 a 22 Cdo 2698/2012). V rozporu se svojí předchozí judikaturou, a to navíc bez jakéhokoliv odůvodnění, tak Nejvyšší soud v projednávané věci konstatoval, že existence vyvlastňovacího výměru nemá žádný vliv na posuzovanou věc, a stejně tak bez jakéhokoliv odůvodnění se Nejvyšší soud zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že dané vyvlastnění bylo dočasné, přestože ve výroku vyvlastňovacího výměru je jasně uvedeno, že vyvlastnění se provádí na dobu neurčitou. Podle mínění stěžovatelky se tak Nejvyšší soud bez jakéhokoliv odůvodnění odchýlil od své předchozí judikatury, čímž porušil nejen §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ale konsekventně i základní právo stěžovatelky na zákonného soudce.
7. Na rozdíl od Nejvyššího soudu se dále stěžovatelka domnívá, že v posuzované věci byly dány podmínky pro nevyhovění žalobě z důvodu rozpornosti práva vedlejší účastnice s dobrými mravy. Nejvyšší soud totiž podle stěžovatelky nevzal v potaz, že a) právním předchůdcům vedlejší účastnice byla za vyvlastnění dispozičního a užívacího práva vyplacena náhrada, b) sama vedlejší účastnice uzavřela se stěžovatelkou nájemní smlouvu, c) vedlejší účastnice i její právní předchůdce vzali existenci vzletové a přistávací dráhy zcela bez námitek na vědomí, d) stěžovatelka nemá z užívání letiště žádný majetkový prospěch a e) letiště Příbram je zařazeno v dopravním systému letišť a jeho provozování je ve veřejném zájmu. V této souvislosti vyjadřuje stěžovatelka svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že v případě postupu podle §126 občanského zákoníku nelze brát v úvahu účelnost odstranění stavby. Je-li totiž třeba zkoumat účelnost při odstranění stavby neoprávněné, je namístě účelnost tím spíše zkoumat u stavby, která byla postavena oprávněně a posléze byla se souhlasem vlastníka pozemku i užívána. Podle názoru stěžovatelky je proto nutné zvažovat, zda je účelné odstraněním zhruba 1/30 vzletové a přistávací dráhy zničit nejen tuto stavbu, ale fakticky i znemožnit provoz celého letiště.
8. Nadto stěžovatelka namítá, že skutková tvrzení vedlejší účastnice nesměřovala k postupu podle §126 občanského zákoníku, nýbrž k postupu podle §135c občanského zákoníku. Ostatně i vedlejší účastnice po poučení podle §118a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") uvedla, že požaduje odstranit neoprávněnou stavbu. Stěžovatelka tak má za to, že krajský soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vycházely z jiných skutkových tvrzení, než která byla obsažena v žalobě (přičemž pro své právní závěry neprovedly jediný důkaz), čímž zcela popřely účel podané žaloby, pročež svým postupem - v neprospěch stěžovatelky - porušily čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. V návaznosti na to se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy měly v posuzované věci vyřešit jako zásadní předběžnou otázku, zda vzletová a přistávací dráha je samostatnou věcí (v občanskoprávním smyslu), či nikoliv. Jestliže totiž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. 22 Cdo 2417/2011 konstatoval, že vzletová a přistávací dráha není samostatnou věcí (stavbou), je třeba se domnívat, že napadený rozsudek krajského soudu není vykonatelný, neboť její vlastnicí není stěžovatelka, ale vedlejší účastnice. Nejvyšší soud tuto stěžovatelčinu argumentaci odmítl jako nepřípustnou novotu, stěžovatelka je však přesvědčena o tom, že jde o natolik zásadní otázku, že se jí soudy měly zabývat ve všech stádiích řízení, a proto se jí měl zabývat i Nejvyšší soud, zvláště když ke změně jeho právního názoru došlo v průběhu daného řízení. Navíc stěžovatelka zdůrazňuje, že doplněním dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, nikterak neměnila důvod dovolání, vymezený v §241a odst. 2 o. s. ř., v rozhodném znění. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že se Nejvyšší soud měl touto její argumentací věcně zabývat, a neučinil-li tak, porušil její základní procesní práva.
10. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka připomíná existenci ustanovení §30a odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, jež v obdobných věcech umožňuje zřízení věcného břemene pro provozování letiště. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti uvádí, že jí "není známo, zda již bylo o takové žalobě, kterou podalo Letiště Příbram s. r. o. rozhodnuto", nicméně z tohoto úhlu pohledu je třeba považovat rozhodnutí o odstranění stavby za minimálně předčasné, respektive za obcházející účel ustanovení §30a zákona o civilním letectví. V této souvislosti konečně stěžovatelka namítá, že označení "stavby" ve výroku napadeného rozsudku není dostatečně určité, přičemž ani z odůvodnění nelze dovodit, jaká stavba má být odstraněna, neboť na předmětných pozemcích se nachází celá řada staveb různého charakteru, evidovaných v katastru nemovitostí. Konstatoval-li přitom Nejvyšší soud, že stěžovatelka "dobře ví" o jakou stavbu jde, má stěžovatelka za to, že takový výklad neobstojí, neboť výrok soudního rozhodnutí musí být zcela srozumitelný nejen účastníkům řízení, ale i nezúčastněným osobám; Nejvyšší soud se proto dle mínění stěžovatelky dopustil interpretační libovůle.
11. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 30. 3. 2016 stěžovatelka, v návaznosti na nevyžádané stanovisko obchodní společnosti Letiště Příbram s. r. o., uvádí, že rozsudkem okresního soudu ze dne 5. 12. 2012 č. j. 13 C 37/2012-78 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 4. 2013 č. j. 31 Co 50/2013-178 bylo k předmětným pozemkům zřízeno věcné břemeno podle §30a zákona o civilním letectví, a to za náhradu ve výši 94 220 Kč ročně. Tím, že obecné soudy v posuzované věci nevzaly existenci §30a zákona o civilním letectví do úvahy, porušily legitimní očekávání, a to nejen stěžovatelky, ale i provozovatele letiště.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
14. Premisy uvedené v předchozím odstavci přitom rezonují v posuzované věci obzvláště silně, a to proto, že o "správnosti" napadených rozhodnutí je vskutku namístě mít z dále rozvedených důvodů jisté pochybnosti. Nejprve je nicméně vhodné vyjádřit se - stručně - k jednotlivým stěžovatelčiným námitkám.
15. Namítá-li stěžovatelka, že se Nejvyšší soud napadeným rozsudkem odklonil od své původní judikatury, neboť odmítl zohlednit vyvlastňovací účinky výměru z roku 1952 a bez jakékoliv podpůrné argumentace aproboval závěr krajského soudu, že tyto účinky byly pouze dočasné, respektive namítá-li, že účinky vyvlastnění dosud trvají, neboť dané letiště je stále v provozu, je třeba připomenout následující skutečnosti. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že užívací právo k předmětným pozemkům zaniklo podle §22 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Tento závěr krajský soud řádně a srozumitelně odůvodnil v prvních dvou odstavcích na str. 8 svého rozsudku, přičemž je třeba zdůraznit, že tento závěr nikterak neodporuje stěžovatelkou uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 4707/2010 a 22 Cdo 2698/2012), proto nelze dovolacímu soudu důvodně vytýkat, že se v tomto rozsahu v napadeném rozsudku odchýlil od své předchozí judikatury. Otázce dočasnosti se pak adekvátně věnoval i Nejvyšší soud, jenž svůj názor prezentoval na str. 12 napadeného rozsudku. Na tomto místě proto postačí konstatovat, že dospěly-li obecné soudy k závěru, že od 1. 1. 2009 užívá stěžovatelka předmětné pozemky bez jakéhokoliv právního důvodu, jelikož z důvodu podání žaloby vedlejší účastnicí již nedošlo k prodloužení nájemního vztahu, nelze tomuto závěru z ústavněprávních pozic co vytknout, neboť jej - oproti opačnému tvrzení stěžovatelky - krajský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě a logicky konzistentně odůvodnil.
16. Přisvědčit nelze stěžovatelce ani v případě tvrzení, že obecné soudy vůbec nebraly v potaz (výše v bodu 7. rekapitulované) skutečnosti, na jejichž základě by dle mínění stěžovatelky měl být namístě závěr, že výkon práva vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy. Z odůvodnění obou napadených rozsudků jasně vyplývá, že se otázkou dobrých mravů obecné soudy řádně zabývaly, z důvodů zaznamenaných na str. 9 a 10 rozsudku krajského soudu a na str. 9 až 11 rozsudku Nejvyššího soudu, jimž ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nicméně dospěly k závěru, že v rozporu s dobrými mravy bylo spíše dosavadní jednání stěžovatelky.
17. Přitakat nemůže Ústavní soud rovněž tvrzení stěžovatelky, že krajský soud porušil její základní procesní práva, když v dané věci aplikoval §126 občanského zákoníku, přestože se vedlejší účastnice v žalobě domáhala postupu podle §135c téhož zákona. Je totiž zjevné, že skutková tvrzení vedlejší účastnice by umožňovala postup podle obou zmíněných ustanovení, jelikož však krajský soud dospěl k závěru, že vzletovou a přistávací dráhu nelze považovat za neoprávněnou stavbu, v souladu se zásadou iura novit curia vyloučil možnost použít speciální ustanovení §135c občanského zákoníku, pročež postupoval podle obecného ustanovení §126 občanského zákoníku, a na jeho základě posoudil žalobu vedlejší účastnice jako reivindikační žalobu, resp. žalobu na vyklizení nemovitosti. Přes opačné očekávání stěžovatelky v takovém postupu nelze spatřovat žádné - tím méně pak ústavněprávně relevantní - nedostatky.
18. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že jako předběžnou otázku neřešily, zda vzletovou a přistávací dráhu je možno považovat za samostatnou věc, nikoliv za součást předmětných pozemků, respektive že se Nejvyšší soud odmítl touto otázkou v napadeném rozsudku vůbec zabývat, postačí připomenout následující dvě skutečnosti. Zaprvé, stěžovatelkou dovolávaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2417/2011 byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13, neboť právní závěr Nejvyššího soudu, že vzletová a přistávací dráha není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, shledal Ústavní soud nedostatečně odůvodněným, pročež následně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 22 Cdo 1487/2015 předchozí rozhodnutí soudů první a druhé instance zrušil. V současné době tedy právní závěr, že vzletová a přistávací dráha není samostatnou věcí, nemá žádnou judikaturní oporu. A v návaznosti na to zadruhé, jestliže by vskutku o samostatnou věc nešlo, byla by vzletová a přistávací dráha součástí předmětných pozemků, pročež by stěžovatelka nemohla být jejich vlastnicí a nebyla by v posuzované věci pasivně legitimována; v naznačeném ohledu však stěžovatelka svoji procesní obranu v řízení před krajským soudem nezaložila. Stojí přitom za připomenutí, že Nejvyšší soud v tomto rozsahu neoznačil stěžovatelčinu námitku za nepřípustnou proto, že by vybočila z ohlášeného dovolacího důvodu, nýbrž proto, že vznesla námitku, kterou v předchozím řízení neuplatňovala. Odmítl-li proto Nejvyšší soud tuto stěžovatelčinu námitku jako nepřípustnou, není ani v tomto ohledu dovolacímu soudu co vytknout.
19. Potenciálně relevantní námitku nicméně vznesla stěžovatelka (až) v doplnění ústavní stížnosti, když poukázala na skutečnost, že k předmětným pozemkům bylo zřízeno věcné břemeno podle §30a zákona o civilním letectví. Právě tato skutečnost totiž ve skutkově obdobné věci vedla Nejvyšší soud k závěru, že je zde důvod žalobě na vyklizení nemovitosti nevyhovět (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3244/2017). Podle příslušných údajů v katastru nemovitostí nabylo rozhodnutí o zřízení věcného břemene podle §30a zákona o civilním letectví k předmětným pozemkům právní moci dne 20. 5. 2013 s tím, že záhy poté bylo toto věcné břemeno vloženo do katastru nemovitostí. Ani z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, proč stěžovatelka tuto skutečnost nesdělila - v době, kdy stále probíhalo řízení o jejím dovolání - Nejvyššímu soudu. Jakkoli Ústavní soud nepřehlíží, že prizmatem existence věcného břemene zřízeného k předmětným pozemkům zjevně nelze označit přinejmenším napadený rozsudek Nejvyššího soudu za "správný", nemůže současně ztrácet ze zřetele, že občanský soudní řád je ovládán zásadou kontradiktornosti řízení, nikoliv zásadou inkviziční (vyšetřovací). Stěží tak je možno indikovat porušení základních práv Nejvyšším soudem, jestliže inkriminovaná nesprávnost má původ v procesní pasivitě stěžovatelky. Jinými slovy řečeno, přestože by mohlo být namístě označit rozhodnutí Nejvyššího soudu za nesprávné, nelze v této nesprávnosti spatřovat "automaticky" i ústavněprávní deficit, jestliže je daná nesprávnost způsobena - obecně vzato - nepřihlédnutím k důkazu, jejž ovšem účastníci řízení vůbec neoznačili. Jestliže by Ústavní soud v posuzované věci přikročil ke kasaci napadeného rozsudku Nejvyššího soudu toliko z důvodu, že je věcně nesprávný, přestože tato věcná nesprávnost nemá původ v porušení základních procesních práv stěžovatelky, nepřípustně by vybočil z působnosti, jež mu byla ústavodárcem svěřena; Ústavní soud totiž není v pozici pomyslného "superrevizního" orgánu, jenž přikročí ke kasaci každého soudního rozhodnutí, u kterého se vyskytnou důvodné pochybnosti o jeho správnosti. K odstranění nesprávností soudních rozhodnutí způsobených v důsledku neprovedení potenciálně relevantního důkazu, jenž objektivně vzato nemohl být v daném řízení proveden, ostatně slouží v systému občanského soudního řízení mimořádný opravný prostředek - obnova řízení. Pod tímto zorným úhlem tak je namístě označit tu část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které se Nejvyšší soud vyjadřuje k námitce stěžovatelky, poukazující na existenci §30a zákona o civilním letectví (a tedy nikoliv poukazující na existenci věcného břemene zřízeného podle tohoto zákonného ustanovení), za ústavně souladnou.
20. Na závěr a toliko ve formě obiter dicti Ústavní soud dodává, že jak ze spisového materiálu k posuzované ústavní stížnosti, tak z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných ve skutkově souvisejících věcech, vyplývá, že v případě komplexu letiště Příbram jde o sérii dlouhotrvajících, nejen laické veřejnosti těžko srozumitelných právních sporů, jejichž všeobecně uspokojivé řešení nemohou obecné soudy v probíhajících řízeních z podstaty věci nikdy zcela zajistit. V návaznosti na poznámku vyslovenou v napadeném rozsudku Nejvyšším soudem taktéž Ústavní soud konstatuje, že v dané věci není postoj (a postup) stěžovatelky zcela logicky konzistentní, pakliže na jedné straně konstatuje, že od roku 2004 zařadila letiště do kategorie nepotřebného státního majetku, současně ale vede řadu soudních řízení, ve kterých fakticky usiluje o prolongaci užívacího práva k tomuto "nepotřebnému" majetku. Uvedená okolnost přitom vede k úsudku, že případná nesprávnost napadených soudních rozhodnutí nezpůsobuje v právní sféře stěžovatelky újmu, již by bylo možno označit za citelnou (což je obecně namístě považovat za materiální předpoklad věcné projednatelnosti každé ústavní stížnosti). Ústavní soud konečně v této souvislosti nepřehlíží ani tu skutečnost, že vskutku citelně by případný výkon napadeného rozsudku krajského soudu mohla pociťovat spíše obchodní společnost Letiště Příbram s. r. o., jež však nebyla účastnicí (ani vedlejší účastnicí) v posuzované věci, pročež k jejím právům a oprávněným zájmům nelze v rámci posouzení dané ústavní stížnosti stěžovatelky jakkoli přihlížet; navíc její práva by měla být řádně zohledňována - v rámci řešení otázky vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu - v případném exekučním (vykonávacím) řízení, neboť je zde zjevně dán důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odvíjejí se od existence věcného břemene zřízeného k předmětným pozemkům podle §30a zákona o civilním letectví.
21. Je tak namístě již pouze konstatovat, že z výše uvedených důvodů se stěžovatelce porušení jí dovolávaných základních práv nepodařilo prokázat. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou; odmítnout konečně bylo třeba rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, jenž sdílí osud věcně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu