ECLI:CZ:US:2018:2.US.2317.18.1
sp. zn. II. ÚS 2317/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Nesměráka, zastoupeného Mgr. Janem Novotným, advokátem, se sídlem Bílkova 4, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 11 C 317/2014-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2017 č. j. 14 Co 156/2017-407 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 25 Cdo 5394/2017-490, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, kterými měla být dle jeho tvrzení porušena jeho základní práva, konkrétně právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel také uvádí, že byl porušen čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud) a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal zaplacení 2 060 335 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, kterou mu žalovaná měla způsobit v souvislosti s výkonem advokacie. Žalovaná na základě plné moci za stěžovatele hlasovala na valné hromadě obchodní společnosti Famade Prague s.r.o. o změně společenské smlouvy a odvolání stěžovatele z funkce jednatele a na základě zastoupení stěžovatele za něj také podepsala smlouvu o převodu jeho podílu v obchodní společnosti. Stěžovatel uváděl, že k takovému jednání nikdy nedal souhlas, že žalovaná jednala v rozporu s povinnostmi souvisejícími s výkonem advokacie a že je odpovědná za škodu tím způsobenou. Tato škoda mimo vlastní ceny podílu v obchodní společnosti zahrnovala i ztrátu zboží a škodu způsobenou násilným vnikem do provozovny stěžovatele společností Famade Prague s.r.o.
3. Obvodní soud žalobu napadeným rozsudkem dne 24. listopadu 2016 zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil zčásti promlčením nároku stěžovatele, zčásti neexistencí příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou způsobenou při vniknutí do provozovny.
4. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem dne 23. června 2017 potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně částky 1 844 235 Kč. Ohledně částky 216 000 Kč prvoinstanční rozhodnutí zrušil a vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Městský soud shledal, že škodu způsobenou ztrátou podílu v obchodní korporaci ve výši 100 000 Kč a náhradu ušlého zisku ve výši 116 000 Kč nelze považovat za promlčenou z důvodů, které uvedl obvodní soud. Se závěry obvodního soudu ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody ve výši 1 844 235 Kč se městský soud ztotožnil.
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 24. dubna 2018 jako nepřípustné odmítl. Navzdory stěžovatelovu tvrzení Nejvyšší soud shledal, že se nižší soudy v otázce právního posouzení příčinné souvislosti neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe.
6. Proti výše zmíněným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy aplikovaly ustanovení o příčinné souvislosti v rámci náhrady škody příliš formalisticky a že postupovaly ryze formálně bez přihlédnutí k souvisejícím okolnostem případu. Stěžovatel má za to, že u advokátů je nutné jejich odpovědnost za škodu, a tedy i příčinnou souvislost mezi jejich jednáním a vzniklou škodou, posuzovat daleko přísněji; z tohoto důvodu lze podle stěžovatele v jeho případě existenci příčinné souvislosti dovodit. Dále pak uvádí, že přestože soudy dospěly k závěru, že žalovaná při výkonu advokacie porušila své povinnosti, toto porušení nijak nezohlednily ve svých rozhodnutích. Tím, že obecné soudy posoudily příčinnou souvislost příliš restriktivně, porušily podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku také právo na ochranu vlastnického práva.
8. Stěžovatel také zdůrazňuje, že se obecné soudy zcela opomněly vypořádat s jeho tvrzením ohledně toho, že žalovaná vypracovala návrh změny zápisu v obchodním rejstříku dne 20. září 2011, přestože samotná smlouva k tomuto zápisu vedoucí měla být uzavřena až dne 22. září 2011. Nadto ještě stěžovatel poukazuje na to, že podpis žalované na návrhu pro zápis do obchodního rejstříku byl ověřen dne 20. září 2011, tedy dva dny před uzavřením smlouvy. Z toho stěžovatel dovozuje, že žalovaná, kterou si za právního zástupce vybral pro ochranu svého majetku, tuto ochranu vykonávala nedostatečně, ba dokonce ke škodě stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V projednávané věci Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. června 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud shledal, že hlavní námitka stěžovatele míří převážně proti způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s posouzením existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou vzniklou vniknutím do provozovny stěžovatele. Příčinná souvislost je podle §24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, společně s výkonem advokacie a vznikem škody nutnou podmínkou pro vznik odpovědnosti advokáta za škodu. Zkoumání naplnění těchto podmínek je pak aplikací podústavního práva a řešení této otázky zpravidla nedosahuje ústavního rozměru. Ústavní soud proto není oprávněn do interpretace podústavního práva zasahovat, neboť by šlo o nepřípustnou ingerenci do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1617/18 ze dne 24. července 2018).
13. Co se týče námitky ohledně posloupnosti dat vypracování návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku, smlouvy o převodu podílu a přepisování v plné moci k tomuto převodu zmocňující, Ústavní soud poukazuje na to, že závěry obecných soudů na zavinění žalované nestojí, jelikož neexistenci odpovědnosti za škodu staví na neexistující příčinné souvislosti. Jinými slovy, pokud je příčinou vzniku škody jiná skutečnost než jednání žalované v rámci výkonu advokacie, další upozorňování na nevhodnost či protiprávnost jejího postupu na této skutečnosti nemohou nic změnit. Nad to Ústavní soud zdůrazňuje, že protiprávnost postupu žalované v průběhu poskytování právní pomoci stěžovateli obecné soudy nerozporovaly.
14. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na soudní ochranu, to však nelze vykládat jako právo na úspěch ve věci. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah do nezávislého rozhodování obecných soudů, neboť v závěrech obecných soudů neshledal prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
15. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu