ECLI:CZ:US:2018:2.US.239.18.1
sp. zn. II. ÚS 239/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Nešpůrkové, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem Ph.D., advokátem, se sídlem Bašty 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2016 č. j. 49 Co 267/2016-317 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 25 Cdo 3458/2017-372, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka uzavřela dne 5. 2. 2010 nájemní smlouvu s nájemkyní. Předmětem nájmu byl rodinný dům vlastněný stěžovatelkou. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 31. 12. 2018, avšak stěžovatelka jednostranně ukončila nájemní vztah výpovědí, která byla vedlejší účastnici doručena dne 23. 8. 2011. Vedlejší účastnice se proti této výpovědi soudně nebránila a stěžovatelka proto nabyla dojmu, že výpověď je platná a že nájemní vztah skončil 30. 11. 2011.
2. Jako důvody výpovědi uvedla stěžovatelka neplacení úhrad za elektřinu, plyn, vodné a stočné a značné zásahy do vnitřních prostor rodinného domu prováděné bez souhlasu stěžovatelky. Škodu způsobenou těmito tvrzenými zásahy do vnitřních prostor rodinného domu si následně nechala stěžovatelka vyčíslit a na základě znaleckého posudku zjistila, že výše investice pro uvedení rodinného domu do původního stavu by činila 420.000 Kč. Obrátila se proto na Okresní soud v Brně (dále jen "okresní soud") a žalobou ze dne 1. 2. 2013 se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky vyčíslené ve znaleckém posudku a nákladů vynaložených na jeho zpracování, tedy zaplacení celkové sumy 426.000 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o náklady, které je třeba vynaložit na uvedení pronajaté věci do původního stavu.
3. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 6. 2016 ve výroku I. rozhodl o zamítnutí žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala po nájemkyni zaplacení částky 426.000 Kč s příslušenstvím. Ve II. výroku pak nepřiznal nájemkyni jako žalované vůči stěžovatelce jako žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, neboť v daném případě soud dovodil, že jsou v souladu s §150 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Okresní soud z hlediska aplikace §150 o.s.ř. nehodnotil majetkové poměry stran, které byly dle něj nepříznivé u obou, nýbrž hodnotil zejména jejich postoje v průběhu řízení. Podle okresního soudu byla stěžovatelka více nakloněna smírnému vyřešení věci, naproti tomu nájemkyně zaujala při řešení sporu pasivní postoj. Soud proto s ohledem na tuto skutečnost žalované nájemkyni náhradu nákladů řízení nepřiznal.
4. Proti II. výroku rozhodnutí okresního soudu podala nájemkyně následně odvolání, ve kterém tvrdila, že odůvodnění rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení je naprosto nesrozumitelné a že ze zprávy mediátora, který byl ve věci též angažován, neplynou žádné informace o její pasivitě. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací dospěl v napadeném usnesení, že v posuzovaném případě nejsou dány důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., neboť podmínky hodné zvláštního zřetele nelze spatřovat ani v poměrech účastníků, ani v jejich postoji v průběhu řízení. Stranám byl totiž v průběhu řízení okresním soudem prezentován názor, z něhož vyplývala nedůvodnost žaloby, a nelze proto klást k tíži žalované, že nepřistoupila na návrh stěžovatelky vznesený v mediačním řízení. Podle krajského soudu je tedy o nákladech řízení nutné rozhodnout podle jeho výsledku, tedy podle §142 odst. 1 o.s.ř. Napadeným usnesením krajský soud proto rozsudek okresního soudu ve výroku II. o nákladech řízení změnil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů částku 158.950 Kč.
5. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení krajského soudu a tím, že celková výše náhrady nákladů řízení je pro ni téměř likvidační. Nejvyšší soud dovodil, že v situaci, kdy bylo zjištěno, že majetkové poměry stran nejsou příliš dobré, jsou však v zásadě srovnatelné, musely by tu být jiné zvláštní a mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly použití výjimečného ustanovení §150 o.s.ř. Z hlediska jeho aplikace je významný také postoj účastníků v průběhu řízení, avšak, jak uvedl krajský soud, za důvod zvláštního zřetele ve smyslu §150 o.s.ř. nelze považovat skutečnost, že se žalovaná u okresního soudu opodstatněně bránila uzavření soudního smíru ve sporu, v němž byla žaloba tímto soudem shledána předčasnou. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 31. 10. 2017 odmítl. Ohledně návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud stanovil, že rozhodl v krátké době od předložení spisu a je proto bezpředmětné zabývat se jeho opodstatněností.
6. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností, ve které tvrdí, že krajský soud a Nejvyšší soud svými rozhodnutími zasáhly do jejích ústavně garantovaných práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za výraz libovůle, který byl dle jejího názoru podpořen dovolacím soudem.
7. K ústavní stížnosti stěžovatelka také připojila návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu.
8. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení o.s.ř. je výlučně úkolem obecného soudu. Ustanovení §150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci nebo zavinění zastavení řízení, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení o.s.ř. opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1808/09 ze dne 1. 9. 2009). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
11. V posuzovaném případě Ústavní soud v rozhodnutích krajského soudu a Nejvyššího soudu žádné takové extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Oba soudy zvážily konkrétní okolnosti daného případu (tedy ekonomickou situaci stran i jejich postoj v průběhu řízení) a s ohledem na ně učinily svá rozhodnutí o nákladech řízení, přičemž nenalezly důvody hodné zvláštního zřetele, které by umožňovaly mimořádné použití diskreční pravomoci soudů dané jim §150 o.s.ř. Rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu jsou rovněž srozumitelná a řádně odůvodněná a z hlediska ústavněprávního jim Ústavní soud nemá co vytknout.
12. Ústavní soud přitom znovu zdůrazňuje, že jeho přezkum se nevztahuje na "pouhou" zákonnost postupu obecných soudů, nýbrž na jejich ústavnost; a není-li u tvrzeného zásahu obecných soudů dosaženo ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí, ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo rozhodnutí jiné. V nyní posuzovaném případě však námitky stěžovatelky a namítaný zásah krajského a Nejvyššího soudu nedosahují ústavněprávní roviny; napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou svévolná, jsou řádně odůvodněná a celkově ústavně akceptovatelná.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými výroky usnesení krajského soudu a Nejvyššího soudu nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu