ECLI:CZ:US:2018:2.US.2465.18.1
sp. zn. II. ÚS 2465/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti TEMPARANO a. s., se sídlem Praha 1, Ovocný trh 572/11, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem, se sídlem Praha 5, Radlická 663/28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2018 č. j. 32 Cdo 3256/2017-203 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2017 č. j. 54 Co 438/2016-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka uzavřela s právním předchůdcem vedlejšího účastníka, Lázeňské léčebné ústavy Ministerstva vnitra, dne 11. 12. 2008 smlouvu o pronájmu nemovitostí. Stěžovatelka se následně žalobou v řízení před obecnými soudy domáhala zaplacení částky 64 424 952,- Kč s příslušenstvím, kterou si nárokovala jako kompenzaci za dřívější ukončení smlouvy vedlejším účastníkem.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 posoudil smlouvu jako smlouvu o nájmu podniku a částečným rozsudkem ze dne 18. 8. 2016 rozhodl tak, že nevyhověl návrhu žalovaného na přerušení řízení o žalobě na zaplacení 64 424 952 Kč s příslušenstvím (výrok I.); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 62 324 906 Kč spolu s 8,05% p. a. úroky z prodlení od 6.12.2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); ohledně částky 2 100 046 Kč spolu s 8,05% p. a. úroky z prodlení od 6.12.2013 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodnutí o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 36 396 658,77 Kč spolu s 8,05% p. a. úroky z prodlení z částky 34 306 468 Kč od 6.12.2013 do zaplacení, s 8,05% p. a. úroky z prodlení z částky 1 684 511,36 Kč od 3.9.2013 do zaplacení, s 8,05% p. a. úroky z prodlení z částky 291 673 Kč od 31.1.2014 do zaplacení a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozhodnutí (výroky IV. a V.).
4. Proti tomuto rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 podal vedlejší účastník odvolání, o kterém rozhodnul Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatelky do výroků I. a III. odmítnul a rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V. zrušil a v tomto rozsahu mu jej vrátil k dalšímu řízení. Toto usnesení Městského soudu v Praze následně stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 26. 4. 2018 odmítnul jako nepřípustné. Je tedy zřejmé, že na základě zrušovacího rozhodnutí Městského soudu v Praze bude Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení o žalobě stěžovatele pokračovat. Jediným konečným výrokem ve věci je výrok III. rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, jímž bylo stěžovateli vyhověno.
5. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení. Ze soudního spisu zjistil výše uvedené informace o tom, že řízení ve věci dále pokračuje. Vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze obsahují jen rekapitulaci řízení a odkaz na odůvodnění napadených rozhodnutí a nepřinesla k věci nic nové, proto nebylo nutné je doručovat stěžovateli.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
7. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení o jeho žalobě skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
9. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka