ECLI:CZ:US:2018:2.US.2505.17.1
sp. zn. II. ÚS 2505/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 5. 2017, č. j. 55 To 136/2017-444, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2017, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci uvedenému v záhlaví s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, zakotveného dle stěžovatele v čl. 36, 39 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z tohoto důvodu navrhl Ústavnímu soudu, aby je zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. V trestním řízení vedeném proti stěžovateli rozhodl Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 1. 2017, č. j. 4 T 297/2013-430 tak, že stěžovatel dle §83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), vykoná trest odnětí svobody uložený stěžovateli původně s podmíněným odkladem rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2014, č. j. 4 T 297/2013-277 (dále jen "usnesení Okresního soudu v Olomouci"), v délce trvání jednoho roku a pěti měsíců, přičemž dle §83 odst. 5 trestního zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon tohoto trestu do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Olomouci podal stěžovatel stížnost, již zamítl Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") svým v záhlaví vymezeným rozhodnutím.
III. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že 1) nebylo prokázáno, že mu bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci řádně doručeno; 2) toto usnesení mu fakticky nemohlo být doručeno v čase deklarovaném ve spise. Stěžovatel tak sice byl přítomen veřejnému zasedání, které vydání usnesení Okresního soudu v Olomouci předcházelo, nemohl však reagovat na písemné odůvodnění tohoto usnesení, čímž by zvýšil své šance uspět u stížnostního soudu. Konkrétně lze námitky stěžovatele charakterizovat následujícím způsobem:
4. Ad 1) stěžovatel uvedl, že dne 27. 1. 2017 oznámil Okresnímu soudu v Olomouci svou doručovací adresu v Mongolském státě, přičemž ve spisu se nenachází doručenka ani jiný průkaz, že bylo stěžovateli usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno, případně kdy se tak stalo. Stěžovatel rovněž uvedl, že listina, k níž se vyjadřuje ve svém podání datovaném 9. 4. 2017 a nacházejícím se ve spisu na č. l. 439, jež osobně doručil soudu dne 13. 4. 2017 na podatelnu, jejímž obsahem je informace, že stěžovateli bylo na jeho korespondenční adresu v Mongolském státě doručeno "písemné vyhotovení rozsudku", neprokazuje doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci. Dle stěžovatele použitý výraz "rozsudku" vyvolává pochybnost, zda nedošlo k záměně s jinou zásilkou soudu, neboť je subjektem vícera soudních řízení vedených u Okresního soudu v Olomouci. Stěžovatel tak měl být dle svého názoru nejméně vyzván k odstranění pochybností o doručení.
5. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že mu usnesení Okresního soudu v Olomouci ani fyzicky nemohlo být dne 8. 4. 2017 v Mongolském státě doručeno. To dle jeho názoru vyplývá již z prostého faktu, že dne 9. 4. 2017 sepsal své podání zmíněné v předchozím odstavci, přičemž již toto prosté srovnání dat mělo na straně soudu vyvolat pochybnost o tom, zda stěžovateli předmětné usnesení Okresního soudu v Olomouci skutečně bylo doručeno. Z kopie stěžovatelova pasu navíc vyplývá, že tento byl v rozhodné době v České republice, do níž odletěl dne 31. 3. 2017 z Kyrgyzstánu, do nějž se pak dne 17. 4. 2017 z České republiky vrátil. K tomu stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii dvou stránek svého pasu a výpis letů s leteckou společností, o níž tvrdí, že je jediná, s níž létá.
IV. Posouzení Ústavním soudem
6. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Argumentace stěžovatele vetknutá do jeho ústavní stížnosti Ústavní soud nepřesvědčila o tom, že by vznikla pochybnost, zda bylo usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno stěžovateli řádně. Řízení o ústavní stížnosti přitom není vázáno zásadou vyhledávací a dokazování se v něm zpravidla neprovádí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2820/10 ze dne 4. 7. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 1501/11 ze dne 16. 6. 2011 či usnesení sp. zn. III. ÚS 213/06 ze dne 21. 9. 2006), a tedy nedospěje-li Ústavní soud již ze samotné argumentace stěžovatele k závěru, že k porušení některého z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod mohlo dojít, byť by tomu mělo být z jiných důvodů, než jaké uvedl stěžovatel, není povinen suplovat aktivitu stěžovatele a propriu motu si zjišťovat o věci další skutečnosti.
9. Byť pak Ústavní soud, jak ustáleně judikuje, není vázán námitkami stěžovatele, ale toliko jeho návrhovým žádáním [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 236/05 ze dne 4. 4. 2007 (N 59/45 SbNU 23); nález sp. zn. II. ÚS 315/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 57/40 SbNU 557); nález sp. zn. II. ÚS 860/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 181/58 SbNU 591), bod 7.; nález sp. zn. II. ÚS 90/06 ze dne 26. 7. 2006 (N 142/42 SbNU 145); či nález sp. zn. II. ÚS 168/03 ze dne 3. 6. 2004 (N /33 SbNU 255) aj.], vyhovět ústavní stížnosti z jiných než stěžovatelem uvedených důvodů může jen tehdy, jestliže z jejího obsahu nebo z jí napadených rozhodnutí vyplývá, že došlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele bez toho, aby si Ústavní soud musel sám zjišťovat další skutečnosti či tvrzení stěžovatele prověřovat.
10. K námitce ad 1) Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel argumentačně zcela opomíjí ustanovení §43 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Dle §43 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci je doručení písemnosti v trestním řízení na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem účinné, pokud bylo provedeno v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu nebo v souladu s právním řádem České republiky. Postačí tak, bylo-li doručení provedeno v souladu alespoň s jedním dotčeným právním řádem, tj. buď s právním řádem České republiky, nebo s právním řádem cizího státu, který doručení provedl.
11. Argumentace stěžovatele je v zásadě založena na tom, že nebylo-li by mu usnesení Okresního soudu v Olomouci doručeno do vlastních rukou, resp. jemu osobně, nemohlo by být účinné. Stěžovatel přitom netvrdí ani neprokazuje, že by doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci bylo provedeno v rozporu s právním řádem Mongolského státu. Pokud by tak mongolská právní úprava doručování písemností v trestním řízení na základě mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních umožňovala doručení vhozením do schránky při nezastižení adresáta, případně dokonce doručení fikcí, vzhledem k ustanovení §43 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních by se taková písemnost zásadně považovala za řádně doručenou i podle právního řádu České republiky. Jestliže totiž stěžovatel v trestním řízení uvede jako doručovací adresu místo v zahraničí, přijímá tím i povinnost snášet odlišný režim doručování, který z toho vyplývá.
12. Stěžovatel by tak se svou námitkou uspěl toliko tehdy, tvrdil-li by, že mu usnesení Okresního soudu v Olomouci bylo v Mongolském státě doručeno v rozporu jak s českým, tak s mongolským právním řádem, případně že sice bylo doručeno v souladu s mongolským právním řádem, ale způsobem, který porušil některé z jeho ústavně zaručených základních práv či svobod, např. že mu předmětné usnesení mělo být doručeno způsobem, který mu zcela znemožnil se s jejím obsahem seznámit. To však stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, ostatně dokonce ani netvrdí, že by takovýto argument předložil obecným soudům. Jak Ústavní soud uvedl výše sub 8. a 9., nepřísluší mu tuto skutečnost samostatně prověřovat.
13. Ani námitka ad 2) není přesvědčivá. V prvé řadě je třeba u ní zopakovat to, co u námitky předcházející, tj. že stěžovatel netvrdil a ani neprokázal, že by mu usnesení Okresního soudu v Olomouci nebylo doručeno v souladu s mongolskými právními předpisy, přičemž podrobení se těmto předpisům bylo pro stěžovatele nutným a předvídatelným následkem skutečnosti, že mu na jeho žádost doručovaly obecné soudy v Mongolském státě.
14. I bez toho by však stěžovatelova argumentace nevedla bez dalšího k závěru, že mu usnesení Okresního soudu v Olomouci nebylo řádně doručeno. Předně je zřejmé, že stěžovatelův požadavek, aby obecné soudy pojaly podezření z možného nedoručení písemnosti v trestním řízení dne 8. 4. 2017, jen na základě toho, že listina stěžovatelem údajně osobně u soudu doručená až 13. 4. 2017 byla datována 9. 4. 2017, je požadavek přemrštěný. Mezi dnem, kdy mělo k doručení dojít, tj. 8. 4. 2017, a dnem, kdy se stěžovatel podle svého vlastního tvrzení fyzicky nacházel na podatelně v České republice, prošlo pět dní, tj. doba, která bohatě postačuje na přesun prakticky přes celou planetu. Den 8. 4. 2017 byla navíc sobota, a tedy měl-li se stěžovatel nacházet na území České republiky, není zřejmé, proč své podání, vyhotovené dle jeho slov již dne 9. 4. 2017, nepodal osobně již v pondělí, tj. dne 10. 4. 2017, ale proč s jeho pouhým zanesením na podatelnu vyčkával až do čtvrtka daného týdne. Žádné takovéto vysvětlení stěžovatel Ústavnímu soudu nenabídl.
15. Ústavní soud upozorňuje, že odpovědnost za řádné doručení mají orgány činné v trestním řízení, nikoliv osoby, jimž mají tyto písemnosti být doručovány. Pochybnost o tom, zda skutečně došlo k řádnému doručení, však nevyvolává jakékoliv blíže nepodložené sdělení osoby, jíž mělo být doručováno. Za okolností předestřených stěžovatelem v jeho stížnosti, tedy že obecné soudy měly k dispozici informaci o tom, že doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci bylo v Mongolském státě provedeno, a stěžovatel tuto skutečnost vyvracel toliko tím, že se až s pětidenním zpožděním měl osobně dostavit na podatelnu soudu, proto nevznikla Okresnímu soudu v Olomouci žádná povinnost toto zpochybnění účinnosti doručení prověřovat.
16. Důvodnou pochybnost o účinnosti doručení nemohly obecné soudy pojmout bez dalšího ani ze skutečnosti, že listina prokazující doručení hovořila o doručení "rozsudku", pokud neměly pochybnosti o tom, že se jednalo o usnesení Okresního soudu v Olomouci. Stěžovatel tedy ani netvrdí, že by k záměně potvrzení o doručení ve skutečnosti došlo, pouze spekuluje bez dalších důkazů o tom, že by tomu tak mohlo být. Přitom ani nezpochybňuje, že k vyhotovení a doručení této listiny soudu došlo postupem v souladu s příslušnou právní úpravou mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.
17. Odkazuje-li pak stěžovatel na záznamy ve svém cestovním pase, jež Ústavnímu soudu zaslal, pak tyto prokazují toliko, že stěžovatel dne 31. 3. 2017 opustil Kyrgyzskou republiku a že se do ní dne 17. 4. 2017 vrátil. Kde pobýval stěžovatel v mezidobí, to tato listina nikterak neprokazuje, nehledě k tomu, že v České republice lze být legálně držitelem více cestovních pasů. Obdobně je tomu i s výpisem letů s leteckou společností, o níž stěžovatel tvrdí, že jde o jedinou společnost, s níž létá. Tato skutečnost však, obdobně jako tvrzení stěžovatele, že své podání popsané výše sub 4. vyhotovil dne 9. 4. 2017, zůstává toliko v rovině tvrzení. Stěžovateli nic nebránilo využít služeb jiné letecké společnosti, nehledě k jiným způsobům transportu.
18. Ústavní soud připomíná, že negativní skutečnosti se neprokazují, má však za to, že tvrdí-li stěžovatel, že na základě obsahu jeho ústavní stížnosti je vyvráceno, že se dne 8. 4. 2017 nacházel v Mongolském státě či že o tom měly české soudy mít alespoň takové pochybnosti, že by učinily další kroky k jejich rozptýlení, takový účinek obsah jeho ústavní stížnosti nemá. Měly-li na druhou stranu české soudy k dispozici informaci o provedení doručení v Mongolském státě, kterou nabyly řádným postupem dle platných a účinných procesních předpisů (což stěžovatel nerozporuje), neměly důvod k žádným pochybnostem o tom, že doručení bylo účinné.
19. Ostatně, byť Ústavní soud opět připomíná, že odpovědnost za doručování v trestním řízení dopadá na orgány činné v trestním řízení, nikoliv na osoby, jimž má být předmětná písemnost doručována, za daných okolností nelze přehlédnout, že stěžovatel se podle svých vlastních slov dostavil dne 13. 4. 2017 na podatelnu, aby zde doručil své prohlášení o tom, že mu nebylo v Mongolském státě řádně doručeno, aniž by se však při této příležitosti pokusil získat usnesení Okresního soudu v Olomouci. Je tedy vysoce pravděpodobné, že jeho primárním zájmem bylo vyvolat obstrukce v řízení, nikoliv seznámit se s obsahem usnesení Okresního soudu v Olomouci za účelem optimalizace své argumentace ve stížnosti, již zamítl stížnostní soud svým napadeným usnesením. I kdyby se v danou chvíli spis nacházel již u stížnostního soudu, nemohl pro stěžovatele být problém nahlédnout u něj do spisu, neboť stížností soud se nachází ve stejném městě jako Okresní soud v Olomouci.
V. Závěr
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu