ECLI:CZ:US:2018:2.US.258.18.1
sp. zn. II. ÚS 258/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Křemencova 185/1, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, č.j. 83 P 87/2016-255, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2017, č.j. 14 Co 235/2017-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, č.j. 83 P 87/2016-255, soud nařídil předběžné opatření, dle kterého se nezletilý M. předává do péče otce. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2017, č.j. 14 Co 235/2017-329, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno jen tak, že soud nařídil předběžné opatření, že stěžovatelka je povinna předat nezletilého M. do péče otce.
Napadenými usneseními došlo podle názoru stěžovatelky k porušení práv garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka je přesvědčena, že těmto normám soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích neučinily zadost, přičemž soud odvolací pouze nekriticky potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího. Ústavní soud proto žádá o poskytnutí ochrany před nesprávnými a nezákonnými rozhodnutími, jež podle ní mají na psychický vývoj nezletilého zcela zásadní dopad.
Dle mínění stěžovatelky je zřejmé, že soudy obou stupňů nebyl sledován nejlepší zájem dítěte. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje stěžovatelka za nelogické a důvody, o které soudy opřely svá rozhodnutí o změně péče, nejsou dle stěžovatelky způsobilé odůvodnit necitelný zásah do práv nezletilého v podobě změny výchovného prostředí. Stěžovatelka především namítá, že přestože prioritním by mělo být vždy zjišťování názoru nezletilého prostřednictvím soudu, obecné soudy rozhodly toliko na základě opatrovníkem zprostředkovaného názoru nezletilého (vyplývajícího navíc z neprofesionálně vedených rozhovorů), aniž by názor nezletilého zjistily samy a aniž by přihlédly k dalším důležitým skutečnostem.
II.
Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
III.
Stěžovatelka netvrdí, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem. Její výhrady směřují proti samotné skutečnosti, že nezletilý, který byl původně svěřen do její péče, byl předběžným opatřením předán do péče otce, s čímž nesouhlasí, přičemž zpochybňuje důvody, které k takovému postupu obecné soudy vedly, jakož i způsob zjišťování názoru nezletilého.
Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně vyplývá, že otec se u jednání dne 31. 8. 2017 domáhal vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý předán do jeho péče. Soud zohlednil skutečnost, že stěžovatelka se s nezletilým přestěhovala z Brna do Prahy, o čemž stěžovatele neinformovala, jakož i to, jak stěžovatelka dále přistupovala k pravomocnému soudnímu rozhodnutí o výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému, když otci znemožnila se s nezletilým zpočátku stýkat a následně pak pouze s problémy, a to do doby, než soud styk nezletilého s otcem prozatímně upravil předběžným opatřením. V poslední době navíc nezletilý opakovaně před opatrovníkem vyjádřil přání být v péči otce a také opatrovník návrh otce podpořil. Městský soud v Brně proto dospěl k závěru, že je dle §102 o.s.ř. dána potřeba upravit poměry účastníků a návrhu na předběžné opatření vyhověl.
Odvolací soud napadené usnesení soudu I. stupně potvrdil jako věcně správné, změna se týkala pouze jeho formulace, z níž musí být zřejmé, že předání do péče otce je povinností stěžovatelky, kterou jí soud tímto rozhodnutím stanoví. Uvedl, že nezletilý byl po posledním rozhodnutí soudu I. stupně o jeho svěření do péče stěžovatelky a stanovení velmi širokého styku s otcem vytržen ze svého dosavadního rodinného prostředí přestěhováním se stěžovatelkou do Prahy, čímž byla fakticky znemožněna předtím uzavřená a soudem schválená dohoda rodičů. Odvolací soud zohlednil také problémy při domlouvání styku s otcem, ke kterým docházelo jak pro rozdílné postoje rodičů a jejich špatné vztahy, tak pro značnou vzdálenost jejich bydlišť, což vedlo k úpravě styku předběžným opatřením, problémy však přesto přetrvávaly i nadále. Byť z dokazování v řízení o věci samé vyplynulo, že na docházku do základní školy i na nové bydlení se nezletilý zpočátku adaptoval, už v květnu roku 2017 prezentoval v rámci rozhovorů s opatrovníkem vůli být týden s otcem a týden se stěžovatelkou a v srpnu roku 2017 již vůli být s otcem a za stěžovatelkou pouze jezdit. Pokud navíc nezletilý nejprve hodnotil výchovné prostředí v Praze se stěžovatelkou a jejím současným přítelem jen mírně negativně, později je toto hodnocení výrazně více negativní. Odvolací soud přitom postoj opatrovníka nezletilého, na rozdíl od stěžovatelky, nepovažoval za jednostranný či neobjektivní a po zhodnocení všech skutečností se nakonec taktéž přiklonil k závěru o naléhavosti potřeby úpravy poměrů a předání nezletilého do péče otce.
Po seznámení se s napadenými rozhodnutími, jakož i s obsahem vyžádaného spisového materiálu, Ústavní soud konstatuje, že takto zdůvodněné závěry obecných soudů nepovažuje za projev nepřípustné svévole. Názor stěžovatelky o zásahu do jejích zaručených základních práv Ústavní soud nesdílí.
Pokud jde o námitky týkající se vyjádření názoru nezletilého, není sporu o tom, že je povinností státu zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni (viz čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).
V této souvislosti je podstatné, že soud na zjišťování názoru nezletilého nerezignoval. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že názor nezletilého, kterému bylo v době rozhodování o předmětném předběžném opatření osm let, byl zjišťován průběžně po celou dobu řízení ve věci samé a v době bezprostředně předcházející vydání usnesení Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2017, č.j. 83 P 87/2016-255, s ohledem na okolnosti přestěhování stěžovatelky s nezletilým do Prahy dokonce opakovaně, a to konkrétně dne 13. 4. 2017 (č.l. 236 spisu), dne 3. 8. 2017 a dne 21. 8. 2017 (č.l. 250-251 spisu). Namítá-li stěžovatelka, že rozhovory opatrovníka s nezletilým byly vedeny neprofesionálním způsobem, blíže toto své přesvědčení nedokládá a zjevné důvody pro toto tvrzení nevyplývají ani ze spisového materiálu. Preference otce ze strany nezletilého v daném období byla ostatně potvrzena i následně, a to v rozhovoru nezletilého s opatrovníkem dne 6. 10. 2017 (č.l. 272 spisu), který byl z důvodu nemoci veden zastupující pracovnicí. Postoj nezletilého byl tedy z jeho vyjádření zřejmý, tato vyjádření vyznívala jednoznačně a obsahovala dostatek informací o důvodech, které nezletilého k jeho aktuálnímu postoji vedly. Pokud názor nezletilého za těchto okolností ve spojitosti s rozhodováním o předběžném opatření nezjišťoval soud znovu ještě sám, ale vycházel toliko ze zpráv opatrovníka, nepovažuje Ústavní soud tento postup za důvod, pro který by bylo nutné ústavní stížností napadená rozhodnutí rušit.
Současně není možné, aby postoj nezletilého dítěte soudy bez dalšího přebíraly a pominuly tak nezbytnost pečlivého posuzování dalších podstatných okolností. Ani k tomu však v projednávaném případě nedošlo. Stěžovatelka sama měla příležitost vyjádřit svůj názor na věc, jelikož předběžné opatření bylo nařízeno během jednání soudu prvního stupně, kterému byla osobně přítomna, poté, co si soud vyslechl vyjádření právního zástupce stěžovatelky, právního zástupce otce a opatrovníka. Obecné soudy tedy sice vycházely z názoru nezletilého opakovaně vyjádřeného v rámci jednání před orgánem sociálně-právní ochrany dětí, nečinily tak však izolovaně. Komplexně zhodnotily podstatné aspekty případu a celkový vývoj situace v rodině a zdůvodnily, proč je nyní v zájmu nezletilého, aby byl svěřen do péče otce.
Tyto důvody jsou přitom zřejmé již z výše uvedené rekapitulace obou rozhodnutí a Ústavní soud nepovažuje za nezbytné je znovu podrobněji rozvádět. Kromě zohlednění vyjádření nezletilého zcela postačí poukázat zejména na tu skutečnost, že poté, co Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č.j. 83 Nc 32/2015-119, schválil dohodu rodičů, dle které byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky a otci byl s nezletilým upraven velmi široký styk, stěžovatelka toto pravomocné soudní rozhodnutí nerespektovala a s nezletilým se bez vědomí jeho otce přestěhovala z Brna do Prahy, kde nezletilý nastoupil do první třídy. Tento krok stěžovatelky, spolu s neschopností rodičů domluvit se na termínech kontaktu nezletilého s otcem, vedl k faktické negaci původní dohody rodičů a k nemožnosti realizace rozhodnutím soudu široce upraveného styku nezletilého s otcem.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí tedy vyplývá, že navzdory přesvědčení stěžovatelky se soudy v rámci rozhodování o předběžném opatření věcí řádně zabývaly, zohlednily skutečnosti důležité pro posouzení věci, uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také přiměřeně odůvodnily. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit za svévolná, Ústavní soud nezjistil. Neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě kasace ústavní stížností napadených rozhodnutí.
Jakkoliv úkolem Ústavního soudu není hodnotit kvalitu mezilidských vztahů, nelze nevidět, že obsah spisového materiálu je dokumentací dlouhodobě neutěšené rodinné situace a neochoty stěžovatelky a otce nezletilého dosáhnout v péči o nezletilého alespoň minimálních oboustranně přijatelných kompromisů. Lze poukázat na to, že po vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo následně nezbytné předběžným opatřením upravit pro změnu styk stěžovatelky s nezletilým, k jehož realizaci po určitou dobu taktéž nedocházelo a předběžným opatřením bylo poté třeba rozhodnout také o styku stěžovatelky s nezletilým v období vánočních svátků nebo v období jarních prázdnin. Zcela nad rámec tohoto rozhodnutí by si proto Ústavní soud dovolil oba rodiče upozornit, že jejich vlastní přínos pro stabilizaci výchovného režimu nezletilého nelze ani při nejlepší vůli plně nahradit v rámci soudního rozhodování, když k vytvoření optimálního výchovného prostředí mohou nejvíce přispět především vlastními postoji a vzájemně respektujícím přístupem.
Závěrem zbývá doplnit, že ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu