ECLI:CZ:US:2018:2.US.2642.16.1
sp. zn. II. ÚS 2642/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem, sídlem Benediktská 690/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2016 č. j. 4 Tdo 453/2016-52, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015 č. j. 12 To 563/2015-217 a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 2 T 127/2015-159, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se dopustil dne 3. 10. 2014 v době od 04:15 hod. do 06:15 hod. v obci K., okr. Praha-západ, když vyhnutím krycí kovové lišty vstupních dveří a jejím následným vypáčením vnikl do prodejny "M." č. p. X, kde poškodil maketu bezpečnostní kamery, další bezpečnostní kameru a odcizil notebook zn. Toshiba, jakož i další věci specifikované v rozsudku (zejména cigarety, kosmetiku, alkoholické nápoje, potraviny, rádio s CD přehrávačem, finanční hotovost a obuv), přičemž tímto jednáním způsobil poškozenému R. J. škodu poškozením věcí ve výši 1 000 Kč a odcizením věcí ve výši 61 341 Kč. Tohoto jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 4. 2010 sp. zn. 1 T 116/2007, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. 61 To 387/2010, odsouzen kromě jiného i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 4. 2013 č. j. 47 PP 70/2013-20. Za uvedený přečin krádeže a za sbíhající se přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve dnech 22. 5. 2014 a 22. 8. 2014, byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Současně byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výroky o trestu z trestních příkazů Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 8. 2014 č. j. 4 T 219/2014-44 a ze dne 29. 8. 2014 č. j. 2 T 236/2014-30. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozenému.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody stěžovateli nově uložil souhrnný trest odnětí svobody i pro uvedenou sbíhající se trestnou činnost, za kterou byl odsouzen trestními příkazy obvodního soudu, ve výměře osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu znovu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání čtyřiceti osmi měsíců.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že mu soudy upřely právo seznámit se s podklady použitými pro zpracování odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, o analýze DNA, které konstatovalo shodu s jeho DNA profilem, přičemž šlo o rozhodující usvědčující důkaz a obhajoba ho chtěla nezávisle přezkoumat. Odborné vyjádření proto označuje za nepřezkoumatelné a postup soudů za porušující zásadu rovnosti "zbraní", k níž se opakovaně vyjadřuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Uvádí, že obdobnou věc řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo 337/2013, v níž shledal nepřezkoumatelnost odborného vyjádření. Polemizuje přitom s argumentací soudů obou stupňů i s vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, a Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho námitku pominul.
6. Stěžovatel dále tvrdí extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů ke zjištění výše škody (61 341 Kč). Poukazuje na to, že poškozený připustil, že při inventurách bývalo manko 3 - 4 tisíce Kč. Dle jeho názoru tak není přesná výše způsobené škody v důsledku běžných úbytků přesně zjistitelná, takže nemůže založit kvalifikační znak větší škody (nejméně 50 000 Kč) dle §205 odst. 3 tr. zákoníku. Prokázáno tak mohlo být pouze spáchání trestného činu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Opět přitom polemizuje se závěry soudů a Nejvyššího státního zastupitelství, zejména pak se závěrem krajského soudu, který považuje za překvapivý, neboť se od skutkových zjištění okresního soudu odchyluje.
7. Stěžovatel též namítá, že rozhodující usvědčující důkaz (stopy jeho DNA na nakousnutém dortu) je neznámého původu a nebyl zajištěn procesně přípustným způsobem, když původ věci doručené do policejní laboratoře k analýze DNA je zcela nejasný a není spolehlivě doloženo, že věc pochází z místa činu. To vyvozuje z toho, že na místě byl nalezen jeden kus nakousnutého dortu a ke zkoumání byly předloženy 2 kusy lékárnických obálek označené jako "piškot" a "část polevy". Má proto za to, že je možné, že do policejní laboratoře dorazily dvě lékárnické obálky vůbec nesouvisející s místem činu a vloupáním, či že se zajištěnou hmotou bylo neznámou osobou na neznámém místě manipulováno. Náhodnou kontaminaci stěžovatel vysvětluje tím, že udržoval poměr s manželkou poškozeného, která při svých návštěvách v prodejně náhodně trousila jeho vzorky DNA. Upozorňuje též na to, že v protokolu o ohledání místa činu není zmínka o zajišťování dalších stop na místě činu, přestože svědek R. J. uvedl, že Policie České republiky na místě činu zajišťovala i další stopy. I z toho vyvozuje, že se stopami a záznamy o jejich zajištění bylo manipulováno.
8. Dle stěžovatele soudy opomenuly provést navržený důkaz, který považuje za relevantní, a to výslech manželky poškozeného, která musela všude, kudy chodila, nevědomky trousit vzorky jeho DNA. Existovalo tedy riziko náhodné kontaminace nalezené stopy. Nevyslyšení jeho návrhu za situace, kdy bylo se zajištěnými stopami neznámou osobou manipulováno, označuje za opomenutý důkaz, stejně jako nevyžádání podkladů, na základě kterých poškozený vypočítal údajnou škodu.
9. Stěžovatel také namítá, že soudy vynesly odsuzující rozsudek, ač nebylo zákonným způsobem zahájeno jeho trestní stíhání, když v příslušném usnesení nebyl ve skutkové větě uveden věcný popis děje, ale jen jeho právní posouzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Stěžovatel brojí proti provádění a hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů. Takto postavenou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve, a k nimž se soudy prvého a druhého stupně podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
13. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy i čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 40 odst. 2 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, vyžadují mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem a aby obviněný byl považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není o jeho vině rozhodnuto. Účelem uvedených ustanovení Úmluvy i Listiny je i požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý charakter (viz rozsudek ESLP ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140).
14. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že jeho trestní stíhání nebylo zahájeno zákonným způsobem, neboť má za to, že popis děje v příslušném usnesení pomocí právních termínů ("odcizil") je zásadní vadou, která způsobuje jeho nezákonnost. Vytýkanému způsobu zahájení trestního stíhání stěžovatele se dostatečně věnoval krajský soud nejen v napadeném rozsudku (viz jeho str. 15 až 16), ale i v rámci vazebního řízení při projednání stížnosti (viz usnesení ze dne 2. 12. 2015 č. j. 12 To 564/2015-207). Řešil ho i Nejvyšší soud, který také dospěl k závěru, že z usnesení o zahájení trestního stíhání zcela jasně vyplývá popis skutku, jenž je stěžovateli kladen za vinu, tedy na kterém místě, v které době a jakým způsobem se dopustil svého protiprávního jednání, a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován, přičemž skutek i obviněný jsou označeni tak, aby nemohlo dojít k jejich záměně. Stěžovatel ostatně stejnou námitku vznesl i v ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vzetí do vazby a Ústavní soud ji neshledal opodstatněnou (viz usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 896/16, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Lze tedy konstatovat, že při zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo postupováno v intencích §160 odst. 1 tr. řádu.
15. Krajský soud také podrobně řešil námitky vztahující se k provedené analýze DNA vzorku zajištěného na místě činu (viz str. 17 až 18 napadeného rozsudku). Stejnými námitkami se pak zabýval i Nejvyšší soud (viz str. 6 až 7 jeho usnesení). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku krajského soudu, tento soud při veřejném zasedání k této námitce doplnil dokazování výslechem policejního technika, který na místě zajišťoval stopy, přičemž se dostatečně věnoval též vyhodnocení odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, jehož výsledky i podklady se stěžovatel snažil zpochybňovat, v čemž ostatně pokračuje i v ústavní stížnosti. Pokud o správnosti a věrohodnosti tohoto odborného vyjádření okresní soud neshledal důvod jakkoliv pochybovat a ke stejnému závěru dospěl i krajský soud poté, co k tomu doplnil dokazování, takže nebyl důvod vyžadovat další odborné posouzení či znalecký posudek, z ústavního hlediska nelze řádně odůvodněným závěrům obou soudů nic vytknout. Ani Nejvyšší soud neshledal námitku přezkumu analýzy DNA v souvislosti s řešením otázky, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry za opodstatněnou, a to ani s ohledem na stěžovatelem poukazované rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 337/2013. Neměl přitom pochyb o tom, že v posuzovaném případě bylo vniknutí pachatele do prodejny a způsobení škody objektivně zadokumentováno, bylo prokázáno, že na místě činu byl zajištěn nakousnutý zákusek, který byl do prodejny dodán pekařem jen v krátké době před vniknutím, kdy bylo ještě vše v pořádku, přičemž do prostor, kde byla tato stopa zajištěna, neměli zákazníci přístup. Byl-li z předmětné stopy, kterou zde tedy musel nutně zanechat pachatel, vyextrahován vzorek DNA, která byla následnou analýzou jednoznačně ztotožněna s profilem stěžovatele, je možno učinit logický závěr, k němuž dospěly soudy všech stupňů, tedy že pachatelem je právě stěžovatel. Protože stěžovatel popřel, že by někdy byl v obci K., tedy i v předmětném obchodě, nemohly soudy počítat s žádnou jinou variantou, která by odůvodňovala výskyt jeho DNA na zákusku.
16. Stěžovatel sice argumentuje možným přenosem DNA přes manželku poškozeného, s níž měl v minulosti poměr, jak však konstatovaly soudy, zajištěný profil DNA není smíšený, ale pochází od jediné osoby mužského pohlaví. Verze stěžovatele, že jeho DNA mohla být na zákusek přenesena jinou osobou, která si ji cíleně opatřila a uschovala a poté při vloupání z neznámých důvodů nanesla na zákusek, se tak i Ústavnímu soudu jeví jako vykonstruovaná a absurdní. Nejde proto o opomenutý důkaz, navrhl-li stěžovatel v této souvislosti výslech manželky poškozeného, který soudy považovaly za nadbytečný. Ústavní soud poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti nalézací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil. Námitku o opomenutých důkazech řešil i odvolací soud, zabýval se jí také soud dovolací. Jejich vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel sice v této souvislosti také namítá, že mu soudy odepřely přístup k podkladům pro zpracování nezávislého znaleckého zkoumání DNA vzorku zajištěného na místě činu, i s touto námitkou se krajský soud řádně a ústavně konformně vypořádal (viz str. 16 jeho rozsudku) a též vysvětlil, proč i po doplněném dokazování výslechem policejního technika považuje odborné vyjádření zpracované Odborem kriminalistické techniky a expertíz Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje za správné, věrohodné a nezpochybnitelné jako stěžejní důkaz ve věci. Obhajoba ostatně měla možnost zvolit si svého nezávislého znalce, kterému by byly na jeho žádost zajisté všechny požadované podklady příslušným odborem kriminalistické techniky a expertíz předloženy.
17. Namítá-li stěžovatel, že zkoumaná stopa DNA nebyla řádně zajištěna a je proto procesně nepoužitelná, což vyvozuje z protokolu o ohledání místa činu, k této okolnosti krajský soud vyslechl jako svědka policejního technika, který prováděl ohledání místa činu a zajišťoval věcné stopy (knoflík a šroubovák) i stopy biologické (nakousnutý dort), přičemž potvrdil, že postupoval podle závazného pokynu policejního prezidenta. Způsob zajištění, zabalení i transportu zajištěných stop odboru kriminalistické techniky a expertíz podrobně popsal, přičemž rozhodně popřel, že by mohlo dojít k přenosu dalšího materiálu. S odstupem času již nebyl schopen uvést, zda on sám rozdělil zákusek na více částí, ale logicky vysvětlil, proč se tak stalo (viz str. 17 rozsudku krajského soudu). Nepochyboval-li krajský soud ani na základě podrobného vysvětlení svědka o správnosti skutkových závěrů okresního soudu, nelze mu nic vytýkat, neboť tímto důkazem ověřil způsob zajištění stop, nijak se nevymykající běžnému standardu, který se však stěžovatel snaží i v ústavní stížnosti nedůvodně zpochybňovat.
18. Tvrdí-li stěžovatel s poukazem na možné manko na prodejně extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů ke zjištění výše škody způsobené vloupáním, i s touto námitkou se okresní soud i krajský soud dostatečně vypořádaly, odkázaly-li na zcela věrohodnou výpověď poškozeného i na seznam zboží, který na základě provedené inventury a porovnání skladových zásob poškozený předložil, a jehož hodnota byla zjištěna odborným vyjádřením z oboru ekonomika. Věrohodnost poškozeného potvrzuje i fotodokumentace, která byla při ohledání místa činu pořízena. Nelze ani pominout to, na co upozornil krajský soud, že poškozený potvrdil, že večer před vloupáním doplňoval v regálech zboží, takže měl v poměrně malé prodejně dostatečný přehled o rozsahu vystavených věcí. Stěžovatel sice označuje tuto argumentaci za překvapivou, odlišující se od skutkových zjištění okresního soudu, jde však pouze o upřesnění (doplnění) toho, co vypověděl poškozený. Není proto žádný důvod jeho tvrzení o množství odcizených věcí a tím i vyčíslenou škodu jakkoliv zpochybňovat poukazem na nenaplnění kvalifikačního znaku větší škody dle §205 odst. 3 tr. zákoníku, jak činí stěžovatel.
19. Lze uzavřít, že učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, takže není dána existence extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, z nich učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry. Napadená rozhodnutí nevybočila ani z mezí daných v §125 odst. 1 tr. řádu a nelze jim tudíž vytýkat jakoukoliv svévoli. Řízení jako celek je proto možno pokládat za spravedlivé a neporušující stěžovatelova ústavně zaručená práva.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu