ECLI:CZ:US:2018:2.US.267.18.1
sp. zn. II. ÚS 267/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Jarmily Molnárfiové, a 2) Ing. Mikuláše Molnárfiho, zastoupených Mgr. Bc. Vladimírem Novým, advokátem se sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 39 Co 355/2017-389, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2017, č. j. 25 C 466/2013-376, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a (po jejím doplnění na základě podání ze dne 14. 2. 2018) splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelé proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, v řízení o stěžovateli podané žalobě na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 466/2013, vydal Městský soud v Praze dne 10. 2. 2016 rozsudek č. j. 39 Co 398/2015-265, jímž shledal odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu ze dne 12. 8. 2015, č. j. 25 C 466/2013-206, kterým byla jejich žaloba zamítnuta, jako nedůvodné a napadený rozsudek obvodního soudu jako věcně správný. Proti uvedenému rozsudku podali stěžovatelé dovolání, v němž současně požádali o ustanovení právního zástupce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 ve spojení s ustanovením §138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
3. Obvodní soud pro Prahu 2 ústavní stížností napadeným usnesením této žádosti nevyhověl, neboť po provedeném dokazování za účelem zjištění sociálních a majetkových poměrů stěžovatelů neshledal pro vyhovění této žádosti splnění zákonných podmínek, stanovených pro osvobození od soudního poplatku, coby kumulativní podmínky pro vyhovění žádosti o ustanovení právního zástupce (ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). Obvodní soud především zdůraznil, že stěžovatelé (i přes výzvu obvodního soudu) nedoložili své majetkové poměry v takové míře, aby z nich bylo možné učinit závěr o jimi tvrzené "tíživé majetkové situaci" a tedy o důvodnosti jimi uplatněné žádosti.
4. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání, v němž jednak obvodnímu soudu vytýkali "formalistický přístup" při hodnocení jejich majetkových poměrů, jednak namítali, že v jejich majetkových poměrech došlo k zásadní změně, která jejich žádost o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení již činí důvodnou.
5. Nicméně ani Městský soud v Praze v ústavní stížnosti rovněž napadeném usnesení žádost stěžovatelů neshledal důvodnou, když (shodně s obvodním soudem) konstatoval, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro ustanovení právního zástupce stěžovatelů pro dovolací řízení. Městský soud předně konstatoval, že obvodní soud při zjišťování majetkových poměrů stěžovatelů a při hodnocení provedených důkazů nijak nepochybil, pokud žádosti stěžovatelů nevyhověl. Následně se městský soud soustředil na zodpovězení otázky, zda v mezidobí došlo ke stěžovateli tvrzené zásadní ("radikální") změně jejich majetkových poměrů, přičemž dospěl k závěru, že přes jisté změny v jejich majetkových poměrech nelze konstatovat, že by se jednalo o tak zásadní změnu, která by již odůvodňovala vyhovění jejich žádosti. Nadto zdůraznil (obdobně jako obvodní soud), že ani v odvolacím řízení stěžovatelé nebyli schopni "vyčerpávajícím", kvalifikovaným a věrohodným způsobem doložit všechna potřebná tvrzení o svých majetkových a sociálních poměrech a ponechali je tedy pouze v rovině tvrzení, ačkoliv bylo jejich povinností je doložit. Proto i městský soud uzavřel, že u stěžovatelů nebylo prokázáno splnění podmínek ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., jakožto nezbytného předpokladu pro vyhovění žádosti o ustanovení právního zástupce.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti s právními závěry a procesním postupem obecných soudů nesouhlasí a jimi namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují v odepření přístupu k soudům (dovolacímu řízení), a to z důvodu nepřezkoumatelných a formalistických závěrů obecných soudů, formulovaných při posouzení jejich žádosti o ustanovení právního zástupce. Na rozdíl od obecných soudů jsou stěžovatelé i nadále přesvědčeni, že své majetkové poměry, které rekapitulují i v ústavní stížnosti, obecným soudům řádně doložili, a tedy že splnili zákonem stanovené podmínky (§138 odst. 1 o. s. ř.) pro vyhovění jejich žádosti.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci stěžovatelů neshledal.
9. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti pokračují v polemice s právním závěrem obecných soudů ohledně nenaplnění zákonem stanovených podmínek pro vyhovění jejich žádosti o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení. Ústavní soud v této souvislosti předně podotýká, že ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce (v nyní projednávaném případě stanovených v §138 odst. 1 o. s. ř.) spadá do výlučné působnosti obecných soudů. "Ačkoliv se výsledek těchto sporů může dotknout účastníků řízení, nedosahuje obvykle intenzity porušení základních práv a svobod a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Z uvedeného ovšem nelze dovodit, že rozhodování obecných soudů o splnění zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce nepodléhá žádným ústavněprávním limitům. Proto se také Ústavní soud v minulosti opakovaně zabýval způsobem, jakým obecné soudy posuzují podmínky pro osvobození od soudních poplatků [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) nebo nález sp. zn. I. ÚS 43/07 ze dne 26. 9. 2007 (N 149/46 SbNU 481)], resp. pro ustanovení právního zástupce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209)], v nichž v rámci rozhodovací činnosti obecných soudů k této otázce shledal již natolik závažná pochybení (excesy), kdy obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, že v konečném důsledku vedla k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae). Proto Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 684/05 shrnul, že "není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny zákonné podmínky" (shodně viz např. též usnesení sp. zn. II. ÚS 1764/12 ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1090/16 ze dne 31. 1. 2017 či sp. zn. II. ÚS 3918/17 ze dne 6. 3. 2018).
11. Ústavní soud proto prizmatem výše uvedených kritérií přezkoumal způsob rozhodování obecných soudů o stěžovateli uplatněné žádosti o ustanovení právního zástupce v nyní projednávaném případě, přičemž neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o této žádosti jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelů, jak namítali v ústavní stížnosti, neboť jejich závěr o nesplnění povinnosti stěžovatelů kvalifikovaným a věrohodným způsobem doložit všechna potřebná tvrzení o jejich majetkových a sociálních poměrech považuje za přesvědčivý a přezkoumatelný. Ostatně stěžovatelé ani v ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nepředložili žádné ústavněprávní argumenty, které by jejich tvrzení o porušení základních práv dokládaly, jelikož argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze pokračováním polemiky stěžovatelů s právním názorem obecných soudů, což dokládá i opětovné předestření tvrzení o údajně "tíživých" majetkových poměrech, ovšem i zde rovněž ponechaných pouze v rovině nijak podložených tvrzení.
12. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu