ECLI:CZ:US:2018:2.US.2844.17.1
sp. zn. II. ÚS 2844/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Čeňka Absolona, zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 22 Cdo 1443/2017-484, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2016 č. j. 54 Co 197/2016-432 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. prosince 2015 č. j. 7 C 243/2010-387, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Blanky Absolonové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí porušují jeho základní práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel uvádí porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu jak plyne z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a soudních rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice se žalobou na vydání domáhala vydání movitých věcí proti stěžovateli, který je podle ní neoprávněně zadržoval. Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, výrokem I, žalobu zamítl s tím, že stěžovatel není povinen jí vydat nástěnné skříňové secesní hodiny pendlovky, porcelánovou malovanou sošku dívky s ovocem, starožitný mlýnek, pět kusů mosazných hmoždířů, bronzovou sošku chlapce - rybáře, výrokem II naopak uložil stěžovateli povinnost vydat vedlejší účastnici obraz Zimní krajina, vyšívaný obraz goblén Kytice máků, mosazné broušené zrcadlo, jídelní soubor pro dvanáct osob, kávový servis pro šest osob. Výrokem III dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 194 200 Kč. Výroky IV a V rozhodl o nákladech řízení. Pro popis kariéry případu je nezbytné uvést, že ve věci bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem obvodního soudu dne 2. 5. 2012 č. j. 7 C 243/2010-153, který k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice městský soud usnesením ze dne 7. 2. 2013 č. j. 29 Co 451/2012-198 zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby vedlejší účastnici vyzval postupem podle §43 o. s. ř. k podrobné individualizaci požadovaných věcí, a dále mu uložil zabývat se otázkou, zda stěžovatel věc neoprávněně ke dni rozhodnutí skutečně drží. Obvodní soud opětovně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 24. 3. 2014 č. j. 7 C 243/2010-267. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 20. 11. 2014 č. j. 29 Co 310/2014-318 i druhý rozsudek obvodního soudu zrušil s tím, že není zřejmé, jaká skutková zjištění soud z jakého důkazu učinil a jak důkazy hodnotil.
3. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku obvodní soud uvedl, že má za prokázané, že vedlejší účastník přijel do domu N. a odvezl odsud veškeré vybavení domácnosti, krom věcí, které byly trvale připevněné, a bronzové sošky chlapce - rybáře. Z věcí, jejichž odvezení stěžovatel dle soudu nepopíral, bylo u nástěnných secesních skříňových hodin pendlovek, porcelánové malované sošky, starožitného mlýnku a pěti kusů mosazných hmoždířů prokázáno, že jsou jeho vlastnictvím. Podle obvodního soudu vedlejší účastnice neprokázala odvezení sošky chlapce - rybáře stěžovatelem. Stěžovatel podle obvodního soudu dále nepopíral, že by z domu odvezl obraz Zimní krajina, gobelín Kytice máků, mosazné broušené zrcadlo, jídelní soubor a kávový servis. Tyto věci dle obvodního soudu patří vedlejší účastnici. Dále obvodní soud konstatoval, že další věci neobsažené ve výrocích I a II rozsudku jsou ve vlastnictví vedlejší účastnice, což podle zjištění obvodního soudu stěžovatel nepopíral.
4. Podle obvodního soudu stěžovatel nepopíral držení věci zmíněných ve výrocích I a II, a vedlejší účastnice prokázala, že věci vyčtené ve výroku II jsou v jejím vlastnictví, proto žalobě vyhověl, a naopak tento poměr neprokázala u věcí ve výroku I, a proto žalobní návrh zamítl. Vydání zbývajících věcí uplatněných v žalobě, tj. věcí neuvedených ve výrocích I a II nebylo možné, neboť podle obvodního soudu sice bylo prokázáno, že tyto věci stěžovatel z domu odvezl, a vlastnické právo vedlejší účastnice k těmto věcem nebylo rozporováno, ale nepodařilo se prokázat, že by měl tyto věci nadále u sebe. Proto soud přiznal vedlejší účastnici náhradu, které se domáhala eventuálním petitem žaloby.
5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil výroky III a V rozsudku obvodního soudu (výrok I). Dále změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II tak, že zamítl žalobu na vydání obrazu Zimní krajina, goblénu Kytice máků a mosazného broušeného zrcadla. Ohledně kávového servisu a jídelního souboru rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II). Výrokem III souhrnně rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku městský soud shledal, že řízení před soudem prvního stupně není postiženo žádnou podstatnou procesní vadou a že soud správně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěný skutkový stav, až na jednu výjimku, posoudil správně i po stránce právní. Výjimkou je podle městského soudu vlastnictví tří věcí (obraz, gobelín a zrcadlo), neboť v tomto případě obvodní soud dospěl k nesprávnému skutkovému závěru o jejich vlastnictví vedlejší účastnicí. Námitky stěžovatele, zpochybňující věrohodnost dalších důkazů, nepovažoval městský soud za důvodné.
6. Nejvyšší soud dovolání (stěžovatele i vedlejší účastnice) odmítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci nezbytný pro rozhodnutí, a nebylo proto nutné vedlejšího účastníka, s ohledem na jeho procesní stanovisko konzistentně vyjádřené v průběhu celého řízení, poučit. Proto je jeho závěr v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že v průběhu dokazování, včetně hodnocení důkazů, nedošlo k vadám zasahujícím do základních práv a svobod stěžovatele.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že skutkové závěry obvodního soudu a městského soudu, zejména v případě věcí, kterých se dotýká výrok III rozsudku obvodního soudu, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Podle jeho názoru je nezbytné, aby u každé jednotlivé věci bylo prokázáno vlastnické právo, její odvezení a její neoprávněné zadržování. Žádný důkaz to prokazující však podle něj proveden nebyl. Obecná zjištění soudů nepovažuje za dostatečná, a naopak je považuje za chybná, protismyslná a důkazně nepodložená. Dále se domnívá, že měl na základě postupu a výzev obvodního soudu v řízení prokázat, že nemá v držení dotčené věci, což je zcela v rozporu s logikou důkazního řízení. Stěžovatel je také přesvědčen, že se městský soud jeho odvoláním nezabýval dostatečně a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. Obecné soudy podle něj postupovaly svévolně, z provedených důkazů vůbec učiněná skutková zjištění nemohou plynout a rozhodnutí na nich založená proto zasahují do jeho základních práv a svobod.
8. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud konstantně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [viz ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který je postaven mimo soustavu soudů (ustanovení čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto není další kontrolní nebo dozorovou instancí v systému obecných soudů. V případech, kdy podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, nemá pravomoc svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho přezkum je limitován ústavností pravomocných rozhodnutí, jakož i řízení, která je předchází. Vázán touto svou pravomocí posoudil i předloženou ústavní stížnost.
10. Stěžovatel primárně směřuje k vadám v důkazním řízení včetně nesprávného poučení, kterého se mu dostalo od obvodního soudu. Ústavní soud se může zabývat správností vedení důkazního řízení včetně hodnocení důkazů obecnými soudy pouze v tom případě, když v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, jak je uvedeno například v nálezu ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz. Výjimečný zásah do hodnocení důkazů - což je sféra, do které míří předložená ústavní stížnost - je přípustný pouze v případech, ve kterých skutková zjištění relevantní pro napadená rozhodnutí, vykazují extrémní nesoulad s vykonanými důkazy (blíže např. usnesení ze dne 26. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 4107/17). Současně Ústavní soud svým rozhodováním jasně stanovil, že obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o věrohodnosti použitého důkazního prostředku [viz např. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)], jakož i dostatečně popsat postup samotného dokazování a hodnocení důkazů, včetně logického odůvodnění (blíže např. usnesení ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 2131/17). K naplnění těchto požadavků v tomto případě došlo a Ústavní soud nezjistil, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla způsobilá zasáhnout ústavně chráněná základní práva a svobody stěžovatele.
11. Ze shora uvedeného plyne, že Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 (N 60/2 SbNU 165)]. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Obecné soudy postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy, a to včetně způsobu poučování popsaného v ústavní stížnosti. Nesouhlas stěžovatele, přestože podkládán úryvky z judikatury Ústavního soudu a odkazy na příslušný článek Listiny a Úmluvy, nemůže - bez dalšího - vtisknout případu ústavněprávní rozměr. Rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně odůvodněná, a to i v částech dotýkajících se výroku III rozsudku obvodního soudu. Stěžovatel samozřejmě nemohl dokázat, že věci nemá ve svém držení, avšak v kontextu celého rozhodnutí je patrné, kam obecné soudy mířily a jaké skutečnosti považovaly za rozhodující. Nelze také pominout, že to, že tyto věci ve svém držení nemá, je příčinou vyhovění alternativnímu petitu - tedy povinnosti hradit vedlejší účastnici náhradu škody. A nikoli věci vydat. To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, ještě nemůže znamenat, že skutkové závěry z provedeného dokazování neplynou, případně, že by rozhodování obecných soudů bylo nedostatečně odůvodněné, či dokonce svévolné.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu