ECLI:CZ:US:2018:2.US.2871.18.1
sp. zn. II. ÚS 2871/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného JUDr. Viktorem Málkem, advokátem se sídlem J. Průchy 1915, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 49 T 13/2016, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 7 To 97/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Tdo 538/2018-50, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") byl stěžovatel shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví dílem podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), h) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci dílem podle §152 odst. 1 tr. zákoníku, dílem podle §152 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem šíření pornografie podle §191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem svádění k pohlavnímu styku dílem podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, dílem podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečiny zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku a výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Důvodem tohoto odsouzení byla okolnost, že stěžovatel v přesně nezjištěné době od poloviny srpna 2013 do května 2015 (ačkoliv již od 5. 9. 2013 věděl, že je HIV pozitivní a byl poučen o nutnosti informovat o svém onemocnění své sexuální partnery a v případě pohlavního styku používat pouze bezpečnější praktiky) opakovaně vykonal nechráněný orální a anální pohlavní styk v aktivní roli s poškozenými identifikovanými ve výroku rozsudku krajského soudu, z nichž sedmi bylo v rozhodné době méně než 18 let, jednomu pak i méně než 15 let, aniž by těmto před vykonáním pohlavních styků uvedl, že je nositelem viru HIV, čímž zvýšil nebezpečí rozšíření nosičství viru HIV a syndromu získané imunodeficience AIDS, přičemž v případě tří poškozených byl v jejich tělech následně virus lidské imunodeficience HIV diagnostikován. V případě jednoho nezletilého poškozeného stěžovatel opakovaně nabídl a následně vyplatil finanční částku, a dále v několika případech, podrobně specifikovaných ve výroku rozsudku krajského soudu, tomuto poškozenému na svém iPhonu pouštěl pornografická díla obsahující homosexuální pohlavní styk, kdy nejméně v jednom z těchto pornografických děl vystupoval stěžovatel provádějící anální pohlavní styk s dalším přesně nezjištěným mužem, přičemž veškerého svého jednání se stěžovatel vůči poškozenému dopustil přesto, že znal jeho věk, tedy věděl, že dosud nedovršil věk 15 let.
3. Vrchní soud v Praze (dále též jen "vrchní soud") v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatele (a jednoho z poškozených) v celém rozsahu rozsudek krajského soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let. Vrchní soud upravil právní kvalifikaci jednání stěžovatele, nicméně výslovně uvedl, že "základní skutková zjištění [...] napadeného rozsudku jsou však správná, a na odůvodnění napadeného rozsudku lze [...] v podstatě odkázat." Následné dovolání stěžovatele odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tuto protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že byl obecnými soudy neúplně zjištěn skutkový stav, a to z důvodu neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. Stěžovatel krajskému a vrchnímu soudu konkrétně vytýká, že v hlavním líčení neprovedly výslech jednoho nezletilého poškozeného a výslechy dalších sexuálních partnerů poškozených, resp. neprovedly důkaz znalcem, jenž by osvětlil, jakým způsobem došlo k přenosu infekce. Stěžovatel dále namítá zcela formalistický způsob posouzení dovolání a uvádí, že koncepce dovolání, jež neumožňuje napadnout skutkový základ rozhodnutí, porušuje právo na spravedlivý proces. Stěžovatel navrhuje, aby "Ústavní soud buď dovolací důvody zrušil, a tím učinil dovolání běžným opravným prostředkem třetí instance, nebo zrušil dovolání, jako podmínku přípustnosti ústavní stížnosti až do doby, než zákonodárce současný neblahý stav napraví." Stěžovatel uzavírá, že vrchní soud porušil čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž garantuje právo na přezkum výroku o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Proto stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit pro jejich protiústavnost.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen, zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. K tomu je vhodné dále uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)].
9. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
10. Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů a jejich právní posouzení, dosahovalo úrovně protiústavnosti ve shora popsaném smyslu. Ústavní soud dále připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Závěr obecných soudů o zjevné nadbytečnosti dalšího dokazování lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům těchto soudů pokládat za přesvědčivý.
11. Ústavní soud dále podotýká, že argumentace stěžovatele založená na tom, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, představuje opakování obhajoby z řízení před obecnými soudy, které se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl jejich závěry jakkoliv revidovat. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, řízení o ústavní stížnosti nepředstavuje "další díl" přezkumu dané trestní věci, nýbrž je určeno výhradně k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů. To ovšem konkrétně znamená, že právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení a Ústavní soud proto není povolán k tomu, aby znovu přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů, jak ve svém důsledku požaduje stěžovatel v právě projednávané věci.
12. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, již odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že skutková zjištění provedená prvoinstančním soudem jsou správná. Vrchní soud přisvědčil vysvětlení krajského soudu ohledně neprovedení výslechu nezletilého poškozeného a nadto uvedl, že v případě tohoto poškozeného se vzhledem k jeho zranitelnosti jednoznačně musí uplatnit ochranný postup mj. podle zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů (srov. s. 12-13 rozsudku vrchního soudu). Odvolací soud rovněž reagoval na námitku, objevující se rovněž v ústavní stížnosti, že k nakažení nezletilého poškozeného nemohlo dojít dva dny předtím, než test zjistil nákazu u nezletilého, a to tím, že změnil výrok o vině a dovodil, že k nákaze tohoto nezletilého došlo již v období srpna až září 2014 a nikoli v pozdějším období, kdy se poškozený se stěžovatelem opětovně setkali 12. 5. 2015, přičemž virus byl u poškozeného diagnostikován z rozboru krve dne 14. 5. 2015 (srov. s. 13 rozsudku vrchního soudu). Co se týče výslechu partnerů poškozených, již krajský soud uvedl, že by takový výslech byl pouhým opakováním toho, co zaznělo ve výpovědích poškozených a vzhledem k tomu, že o skutkovém stavu věci nebyly důvodné pochybnosti, provedení tohoto důkazu odmítl (srov. s. 15 rozsudku krajského soudu). Konečně ve vztahu k požadovanému znaleckému posudku v otázce přenosu infekce se vyjádřil Nejvyšší soud, který potvrdil, že by se jednalo o důkaz zcela bezpředmětný, neboť současná věda nezná žádný způsob, jak určit konkrétního původce nákazy virem HIV, což ostatně vyplynulo rovněž z dovolání stěžovatele. Pro Nejvyšší soud bylo podstatné, že k možnostem nakažení byli podrobně vyslechnuti jako svědci jednotliví poškození, přičemž jeden nezletilý poškozený popřel, že by se pohlavně stýkal s jinou osobou, a další poškození vyloučili, že by je mohli nakazit jiní partneři, jejichž jména uvedli (srov. s. 8 usnesení Nejvyššího soudu). Závěr, že se poškození nakazili právě od stěžovatele, tak Nejvyšší soud neshledal za jsoucí v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, s čímž se ztotožňuje rovněž Ústavní soud.
13. Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku formalistického posouzení dovolání. Nejvyšší soud totiž v prvé řadě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že Nejvyšší soud je povinen vždy posoudit rovněž otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podle jím vytýkaných vad případně podřadit pod některý z jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b zákona č. 141/1961, trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), čímž dal tento soud jasně najevo, že formalistické posouzení dovolání odmítá, což ostatně potvrzuje i jeho další postup. Ústavní soud rovněž připomíná svůj předchozí názor, uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004, podle kterého nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, jenž však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za prima facie naplněný. Povinností Nejvyššího soudu je pouze řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, odst. 23), což Nejvyšší soud v projednávaném případě učinil. Nejvyšší soud sice konstatoval, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod (§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu) se týká pouze nesprávného hmotněprávního posouzení, přičemž stěžovatel v dovolání, obdobně jako v ústavní stížnosti, prezentuje pouze námitky skutkového a procesního charakteru, s dovolacími námitkami stěžovatele se přesto vypořádal. Nejvyšší soud zopakoval a potvrdil závěry soudu první i druhé instance stran neprovedení znaleckého posudku (srov. odst. 30 usnesení Nejvyššího soudu) a odmítnutí osobního výslechu nezletilého poškozeného (srov. odst. 33 téhož rozhodnutí). V postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jeho protiústavnosti.
14. Závěrem Ústavní soud uvádí, že námitku stěžovatele zpochybňující ústavnost celého §265b tr. řádu, resp. celé hlavy sedmnácté trestního řádu upravující institut dovolání v trestním řízení (která však není zahrnuta do petitu ústavní stížnosti jako návrh na zrušení některých zákonných ustanovení v intencích §74 zákona o Ústavním soudu a tento návrh nelze bez dalšího dovodit ani z odůvodnění ústavní stížnosti), z důvodu, že neumožňuje napadnout skutkový stav rozhodnutí, považuje za bezpředmětnou. K výše uvedenému odůvodnění, které relativizuje rozdíl mezi právním posouzením a skutkovým zjištěním, čímž fakticky rozšiřuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Ústavní soud pro stručnost toliko připojuje rovněž své opakovaně prezentované stanovisko, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].
15. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu