ECLI:CZ:US:2018:2.US.2914.17.1
sp. zn. II. ÚS 2914/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. ve Věznici v Kuřimi, právně zastoupeného Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou, AK se sídlem Kobližná 53/24, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 č. j. 5 Tdo 477/2017-27 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 8 To 268/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 15. 9. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. 5 T 70/2016 byl stěžovatel uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento zločin a za sbíhající se pokus přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §21 odst. 1 a §234 odst. 1 tr. zákoníku a pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 a §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 2 T 24/2016, byl stěžovatel odsouzen podle §233 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, k jehož výkonu byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel podal rovněž dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ze strany obecných soudů došlo k úplnému opomenutí jím navržených důkazů, a to zejména pokud se jedná o důkazy prokazující totožnost bankovky, jejímž prostřednictvím měl být ze strany stěžovatele spáchán trestný čin padělání a pozměnění peněz. Stěžovatel v řízeních předcházejících vydání napadených rozhodnutí vícekrát poukazoval na skutečnost, že totožnost bankovky nebyla dostatečně prokázána (např. daktyloskopickým posudkem). Obecným soudům stěžovatel dále vytýká, že dostatečně nevzaly do úvahy jeho osobnost. Prakticky nikdy ve svém životě necestoval do zahraničí a nesetkal se s bankovkami cizích měn, nemohl si tak být vědom skutečnosti, že jím nalezená bankovka není bankovkou pravou. Skutečnost, že ze strany soudu prvního stupně ani soudu odvolacího nebyla dostatečně vzata v úvahu celková situace stěžovatele, pokud se týče jeho vzdělání, zázemí a zakotvení v prostředí, pak rovněž podle názoru stěžovatele znamená porušení jeho ústavně zaručených práv.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
6. Obsah ústavní stížnosti nebere dostatečně v úvahu, že přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj. Takové vady však Ústavní soud v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
9. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného zločinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.
10. K případným zásahům výše uvedené povahy je oprávněn v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud jako soud dovolací. Ten však neshledal argumenty stěžovatele vůbec podřaditelné pod deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. V odůvodnění napadeného usnesení pak řádně vysvětlil, proč stěžovatelovy námitky nelze posoudit po věcné stránce.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu