ECLI:CZ:US:2018:2.US.3179.17.1
sp. zn. II. ÚS 3179/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., právně zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, AK se sídlem Dřevná 382/2, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. 51 Co 281/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. 33 Nc 2/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zaručená čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením zamítl soud prvního stupně návrh otce (dále též "stěžovatel") na změnu předběžného opatření ze dne 13. 5. 2016 č. j. 33 Nc 2/2016-215 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016 č. j. 51 Co 195/2016-255. Otec se domáhal svěření nezletilého do jeho péče a úpravy styku matky s nezletilým vždy každý sudý týden v neděli od 8:30 hod. do 18:00 hod. za přítomnosti pracovníka specializovaného pracoviště pro asistovaný styk Area Fausta. Svůj návrh odůvodnil tím, že matka dítě psychicky týrá, dítě v její péči neprospívá, otci brání ve styku. Otec odkázal na znalecký posudek PhDr. Zemánkové i na zprávu kolizního opatrovníka. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že neshledal důvod pro změnu dosavadní předběžné úpravy poměrů nezletilého. Ve věci bylo dosud provedeno dokazování, ze kterého vyplynulo, že nezletilý je stresován současnou situací v rodině, nicméně péče matky není hodnocena jako závadová. Nalézací soud nabádá rodiče k dosažení konsensu ohledně nezletilého. K předloženému znaleckému posudku soud prvního stupně uvedl, že jej hodnotil v kontextu dalších již provedených důkazů a nadto jeho vypovídací hodnota je snížena tím, že nebyl zaměřen na vyšetření matky či otce, případně interakce mezi dítětem a každým z rodičů a rodiči navzájem. Nalézací soud zadal vypracování znaleckých posudků znalcům z oboru psychologie a psychiatrie s tím, že jim položil otázky tak, aby jejich zkoumání bylo co nejobjektivnější.
3. Proti usnesení podal otec odvolání, ve kterém nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně. Vytýkal mu, že ignoroval závěry předloženého znaleckého posudku PhDr. Zemánkové ze dne 31. 5. 2017 a doporučení kolizního opatrovníka. Otec má zájem na řádném vývoji syna a domnívá se, že matka ho svých chováním nevratně poškozuje. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že je považuje za správné a nemá důvod na něm cokoliv měnit. Pokud jde o předložený znalecký posudek ze dne 31. 5. 2017, odvolací soud jej hodnotí stejně jako soud nalézací. Podle jeho názoru se znalkyně nemůže vyjadřovat k soužití nezletilého s matkou a k chování matky, když matku znalkyně nikdy nevyšetřila a prakticky nikdy neviděla. Zároveň nemůže znalkyně uzavřít, že nejvhodnějším řešením je svěření nezletilého do péče otce, když nebyl ani otec znalecky vyšetřen. Z pohledu odvolacího soudu je pro nezletilého zátěží, pokud se má opakovaně podrobovat znaleckým vyšetřením, o čem svědčí popis jeho chování znalkyní v úvodu vyšetření. Chlapec nepochybně vnímá situaci v rodině, má zájem o udržení celé rodiny a neschopnost rodičů se dohodnout je tím, co jej zatěžuje. Je nepochybné, že oba rodiče jsou schopni dítě vychovávat, otázkou v řízení zůstává, které výchovné prostředí je pro nezletilého nejvhodnější. Z dosavadního dokazování však nevyplynulo, že by prostředí u matky, v jejíž péči se nezletilý M. převážně nachází, bylo pro něj natolik závadové, že by jej výrazně ohrožovalo. Otec se na výchově a péči o chlapce rovněž nemalým způsobem podílí.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů. Soud podle něj ignoroval závěry předloženého znaleckého posudku a názor opatrovníka a nesprávně interpretoval i další důkazy. V ústavní stížnosti uvádí obdobnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění možnosti domáhat se ochrany základních práv a svobod lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do takových práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
8. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají. Tuto okolnost Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] a zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
9. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04 či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu (viz výše), z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk řádného procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Předmětem tohoto přezkumu by mohl být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
10. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud v postupu obecných soudů uvedená pochybení neshledal. V ní se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně vedoucím k zamítnutí návrhu na změnu již vydaného předběžného opatření, neboť v době rozhodování nebyla splněna základní podmínka pro nařízení jiného předběžného opatření, tedy nutnost jiné zatímní úpravy poměrů účastníků spočívající ve svěření nezletilého syna do péče otce. Své stanovisko dostatečným způsobem vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení, jak ostatně již vyčerpávajícím způsobem učinil soud prvního stupně.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných ve stěžovatelově věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti některého z rozhodujících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
12. Ústavnímu soudu tedy v dané situaci nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. V dané věci senát Ústavního soudu ani neshledal důvod postupovat dle §39 zákona o Ústavním soudu, jak stěžovatel v ústavní stížnosti požadoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu