ECLI:CZ:US:2018:2.US.3221.17.1
sp. zn. II. ÚS 3221/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem Hluboká 1366, Zlín, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 7. 2017, č.j. P 56/2016-285, a proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 31. 8. 2017, č.j. 59 Co 266/2017-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 7. 2017, č.j. P 56/2016-285, soud nařídil předběžné opatření, kterým stěžovatelce uložil povinnost předat otci cestovní pas nezletilé Z. k realizaci styku otce s nezletilou v době od 25. 7. 2017 do 17. 8. 2017 (výrok I.). Soud dále zamítl návrh otce na nařízení předběžného opatření, aby matce byla uložena povinnost předat nezletilou v tomto období do péče otce (výrok II.) a jmenoval nezletilé kolizního opatrovníka (výrok III.).
Usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 31. 8. 2017, č.j. 59 Co 266/2017-318, bylo o odvolání stěžovatelky rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu bylo ve výroku I. potvrzeno.
II.
Napadenými usneseními došlo podle názoru stěžovatelky k porušení práv garantovaných čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje zejména na skutečnost, že ji návrh na vydání předběžného opatření nebyl soudem prvního stupně před vydáním předběžného opatření vůbec doručen, a tudíž neměla možnost se k němu jakkoli vyjádřit, stejně jako tuto možnost neměl ani opatrovník. Dle přesvědčení stěžovatelky tedy soud vycházel pouze ze sdělení otce nezletilé, nebyla mu známa aktuální situace v rodině a stěžovatelka mohla důvody svého nesouhlasu s vycestováním nezletilé uvést až v rámci odvolacího řízení.
Stěžovatelka také namítá, že zatímco okresní soud jí odňal právo vyjádřit se k návrhu na předběžné opatření, krajský soud její námitky nereflektoval vůbec, když konstatoval, že jelikož nevznesla námitku podjatosti soudkyně, namítaným pochybením se zabývat nebude. Stěžovatelka připouští, že dopad předběžného opatření je dnes již z časového hlediska překonaný, tvrdí však, že má naléhavý právní zájem na konstatování porušení základních práv obecnými soudy, aby k jejich systematickému porušování v budoucnu dále již nedocházelo. V rámci své argumentace poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1847/16.
III.
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. II. ÚS 2010/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 49/16 ze dne 2. 2. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření. Jeho povinností je zkoumat, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti omezeném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 155/13 ze dne 5. 2. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 641/15 ze dne 9. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1997/15 ze dne 21. 7. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 91/16 ze dne 9. 2. 2016 a mnohá další).
IV.
Stěžovatelka netvrdí, že by napadeným rozhodnutím obecných soudů chyběl zákonný podklad nebo že by byla vydána nepříslušným orgánem. Její výhrady směřují proti tomu, že jí návrh na vydání předběžného opatření nebyl soudem prvního stupně před jeho vydáním doručen, a tudíž neměla možnost se k němu vyjádřit a také vůči tomu, že k vydání předmětného předběžného opatření vůbec došlo.
V souvislosti s námitkami stěžovatelky je však třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. V rámci rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů. Podstatné je proto posouzení podmínek nutných pro jeho nařízení, přičemž rozhodování o návrhu, bez toho aniž by byl dán prostor k vyjádření účastníkům odlišným od navrhovatele, zákon přímo předpokládá (srov. §75c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků). Sama skutečnost, že okresní soud o návrhu na vydání předběžného opatření rozhodl bez předchozího vyjádření stěžovatelky, tedy porušení jejích práv nezakládá (obdobně viz např. také usnesení sp. zn. II. ÚS 1121/17 ze dne 9. 5. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 2476/17 ze dne 7. 11. 2017 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3681/17 ze dne 19. 12. 2017, aj.). Stěžovatelka navíc mohla svůj názor na věc vyjádřit v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, což, jak vyplývá z ústavní stížnosti a z usnesení krajského soudu, ostatně také učinila.
Pokud pak v tomto kontextu upozorňovala také na nález sp. zn. II. ÚS 1847/16, Ústavní soud tento odkaz nepovažuje za přiléhavý. Ve stěžovatelkou citovaném nálezu totiž změnil odvolací soud na základě odvolání navrhovatelů předběžného opatření původně zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by dal protistraně jakýkoliv prostor vyjádřit se, přičemž protistrana neměla možnost jakkoliv argumentovat ani v řízení před soudem prvního stupně. Tím se citovaná věc liší od nyní projednávaného případu - stěžovatelka mohla své námitky uplatnit v odvolání proti rozhodnutí, jímž bylo návrhu otce nezletilé na nařízení předběžného opatření vyhověno, a této možnosti také využila. Názor stěžovatelky, že krajský soud její námitky nijak nereflektoval, přitom Ústavní soud nesdílí a rozhodnutí obecných soudů nepovažuje ani za projev nepřípustné svévole.
Z odůvodnění usnesení okresního soudu vyplývá, že styk otce s nezletilou byl doposud realizován na základě domluvy rodičů a otec emailovou komunikací doložil neschopnost dohodnout se se stěžovatelkou na realizaci každoročního prázdninového styku nezletilé se širší rodinou ve Velké Británii. Naléhavá potřeba k vydání předběžného opatření byla doložena potvrzením o koupi letenek včetně zpáteční letenky pro nezletilou. Okresní soud proto uložil stěžovatelce předat otci cestovní pas nezletilé (t.č. ve věku devíti let) za účelem realizace styku v době od 25. 7. 2017 do 17. 8. 2017.
Krajský soud rekapituloval námitky stěžovatelky obsažené v odvolání a přiměřeným způsobem se s nimi také vypořádal. Poukázal na to, že stěžovatelka v odvolání sice vytkla nedostatky postupu soudkyně v probíhajícím řízení a dovodila z nich, že je jejím přístupem znevýhodněna, na druhou stranu však sama výslovně uvedla, že námitku podjatosti nevznáší. Krajský soud také vysvětlil, proč nesouhlasí s názorem stěžovatelky, že okresní soud jedná v rozporu se zájmy nezletilé. Zdůraznil, že v projednávané věci jde o předběžné opatření umožňující styk otce s nezletilou na přechodnou dobu, přičemž nelze dovozovat, že nezletilá se nevrátí a dojde k jejímu dlouhodobému pobytu v zahraničí. Upozornila-li stěžovatelka v souvislosti s řízením ve věci péče o druhou nezletilou dceru, G., na možný výskyt syndromu zavrženého rodiče, krajský soud správně poznamenal, že není důvod zohledňovat tuto skutečnost při rozhodování o předběžném opatření týkajícím se prázdninového styku nezletilé Z. s otcem a širší rodinou, když řízení ve věci péče o druhou nezletilou dceru aktuálně probíhá a za účelem posouzení otázky možného výskytu tohoto syndromu má být ustanoven znalec. Stěžovatelka přitom souhlasila se stykem otce s nezletilou Z. mimo území České republiky, ale pouze v délce dvou týdnů, neboť měla za to, že delší odloučení nezletilé není vhodné. Ani tuto námitku však odvolací soud neshledal důvodnou. Zdůvodnil, že probíhal-li dříve kontakt déle, mohl se otec důvodně domnívat, že nic nebrání takovému delšímu kontaktu ani nyní, a proto zajistil letenky. Došlo-li následně mezi rodiči k neshodě v délce pobytu nezletilé u otce, bylo v zájmu kontaktu nezletilé s otcem na půdorysu již dříve realizovaných styků ve Velké Británii vydání předběžného opatření namístě. S těmito závěry se přitom ztotožňuje také Ústavní soud.
Pro úplnost lze uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na postup okresního soudu také v souvislosti s dalšími návrhy na nařízení předběžného opatření a porovnává postup soudkyně okresního soudu v jednotlivých případech, současně však žádná další rozhodnutí, jak sama uvádí, předmětem této ústavní stížnosti nečiní.
V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušnými orgány a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit za svévolná, Ústavní soud nezjistil. Neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě kasace ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu