ECLI:CZ:US:2018:2.US.348.18.1
sp. zn. II. ÚS 348/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jaromíra Langera, zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, směřující proti postupu Okresního soudu v Náchodě, za účasti Okresního soudu v Náchodě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel namítá, že postupem Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud"), který "neodmítl nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení", a to Okresního státního zastupitelství v Náchodě, které dozorovalo celou věc, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, které zamítlo stížnost stěžovatele, kde stěžovatel na tyto skutečnosti upozorňoval, došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel tak namítá, že orgány činné v trestním řízení nezákonně zajišťovaly důkazy, na což upozorňoval jak dozorujícího státního zástupce, tak následně i okresní soud.
2. Stěžovatel je stíhán pro zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečin šíření toxikomanie podle ustanovení §287 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím (zkráceně), že jako lékař v úmyslu přímého obohacení sebe a společnosti, jíž je jednatelem a spolumajitelem, soustavně uváděl v omyl jednotlivé zdravotní pojišťovny tím, že jim předkládal prostřednictvím účtů pojištěnců vyúčtování léčebných a zdravotních výkonů, ve kterých byly záměrně uvedeny nepravdivé údaje ohledně vykonaných výkonů a náhrad s těmito výkony spojenými.
3. V rámci přípravného řízení bylo nařízeno několik domovních prohlídek, resp. prohlídek jiných prostor a pozemků, přičemž na základě těchto příkazů mělo být zajištěno 43 zdravotních dokumentací v jednotlivých ordinacích stěžovatele. Tato zdravotní dokumentace byla dle příkazů zajištěna, následně však pracovníci Policie České republiky ("Policie") údajně překopírovali z pevných disků počítačů v ordinacích stěžovatele veškerou zdravotní dokumentaci tisíců pacientů stěžovatele, včetně kompletních elektronických dat společnosti zaštiťující lékařskou praxi stěžovatele. Tato data byla pracovníky Policie překopírována na elektronický disk, který není součástí spisu. Z protokolu o domovní prohlídce je však zřejmé, že byly provedeny kopie pevných disků jednotlivých stolních počítačů. Tímto jednáním prý policejní orgán jednak porušil soudní příkaz k domovní prohlídce, na základě kterého měli policisté při domovní prohlídce zajistit zdravotní dokumentaci toliko 43 v příkazu uvedených pacientů, a současně došlo i k porušení ustanovení §65 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách, podle kterého do zdravotnické dokumentace smí nahlížet pouze soudní znalec, nikoliv policisté.
4. Následně stěžovatel zjistil, že Policie v dalších zařízeních zajistila, a to již bez souhlasu soudu, několik desítek zdravotních dokumentací klientů těchto zdravotních zařízení, pro něž lékařskou péči vykonával právě stěžovatel. Z protokolu je přitom zřejmé, že do lékařské dokumentace v těchto případech nahlíželi policisté, nikoliv soudní znalec, jak to ukládá ustanovení §65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb. Z jednání policejního orgánu je rovněž patrné, že se zdravotní dokumentací na místě přítomní policisté disponovali dvě a půl hodiny, přičemž k dispozici měli kopírovací stroj, a proto je údajně téměř jisté, že dokumentaci překopírovali. Ve spise se však kopie těchto zdravotních dokumentací neobjevily.
5. Dalšího pochybení se pak orgány činné v trestním řízení měly dopustit při vyčíslení škody vzniklé jednotlivým pojišťovnám. Ve výzvě zdravotním pojišťovnám s připojením se k náhradě škody jsou totiž jednotlivé lékařské úkony již označeny hodnotou ano/ne, přičemž u úkonů označených hodnotou "ne" se jedná o úkony, které stěžovatelem neměly být provedeny. Zdravotní pojišťovny pak vzniklou škodu vyčíslily na základě těchto hodnot, aniž by samy zjišťovaly, zda úkon byl stěžovatelem skutečně proveden či nikoliv, přičemž o tomto má rozhodovat revizní lékař, nikoliv policejní orgán.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení okresního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s protokolem o provedení prohlídky a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Trestní řízení je přitom zákonem upraveným procesem poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
9. V daném případě se jednalo o zásah, který dle přesvědčení stěžovatele měl spočívat v nezákonném postupu při domovních prohlídkách, resp. prohlídkách jiných prostor a pozemků, při nichž byla zajišťována zdravotní dokumentace stěžovatelových pacientů, přičemž tak mělo dojít k porušení §65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb., a tím současně k porušení stěžovatelových základních práv garantovaných čl. 7 odst. 1, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 Listiny.
10. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05).
11. Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel výslovně napadá tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, tedy nezpochybňuje žádné rozhodnutí (např. příkaz k provedení domovní prohlídky), nýbrž faktický postup okresního soudu. Ústavní soud je přitom vázán podaným petitem, takže již na tomto místě je nutno uvést, že zpochybňuje-li stěžovatel - v obecné rovině - nezákonnost jednání orgánů činných v trestním řízení v průběhu přípravného řízení i před jeho zahájením, přičemž na toto jednání si stěžoval, nicméně "veškeré stížnosti byly kompetentními orgány zamítnuty bez toho, že by tyto orgány řádně prostudovaly spisový materiál a zabývaly se konkrétní podanou stížností", je třeba uvést, že se těmito údajnými pochybeními zdejší soud samostatně nezabýval. Jednak totiž není vůbec patrno, jaká konkrétní pochybení má stěžovatel na mysli, a z obsahu ústavní stížnosti včetně jejího petitu není ani zřejmé, jakou nápravu by stěžovatel případně po Ústavním soudu vlastně požadoval. Jak přitom plyne z ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, výrokový potenciál Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti v zásadě dvojí: buď může zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo příslušnému státnímu orgánu zakáže, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením práva. Nic takového však stěžovatel v ústavní stížnosti nepožaduje a orgány Policie a státního zastupitelství ani neoznačuje za účastníky řízení.
12. Pokud stěžovatel brojí proti postupu okresního soudu, Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §65 odst. 2 písm. i) zákona č. 372/2011 Sb. může do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi bez jeho souhlasu nahlížet toliko soudní znalec v oboru zdravotnictví, jehož úkolem je vypracovat na základě zdravotnické dokumentace pacientů znalecký posudek pro účely trestního řízení. Do zdravotní dokumentace bez souhlasu pacienta tedy podle citovaného zákonného ustanovení skutečně nemohou nahlížet policisté či jiné osoby zúčastněné domovních prohlídek a prohlídek nebytových prostor. Ze stěžovatelem předložených listinných dokumentů však bez dalšího nevyplývá, že by tento zákonný požadavek nebyl dodržen a že by do zdravotní dokumentace pacientů stěžovatele nahlíželi sami policisté při prohlídkách přítomní, resp. že by s takto získanými údaji jakkoliv nakládali. Tito policisté totiž byli na místě zjevně pouze za účelem zajištění důkazů, tedy za účelem zajištění zdravotní dokumentace.
13. Co se pak týká jádra ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje protiústavní pochybení v jednání okresního soudu, který "neodmítl nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení." Z podstaty trestního řízení je však zřejmé, že zákonností postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení se soud teprve bude zabývat v řízení před soudem, tedy v případě, že bude proti stěžovateli podána obžaloba, a v jeho rámci bude mít stěžovatel možnost uplatnit všechny námitky proti tomuto postupu. Poté bude totiž teprve trestní soud vyhodnocovat zákonnost a relevanci jednotlivých důkazů a na tomto základě dále postupovat a rozhodovat. Je tak zřejmé, že takto postavená argumentace stěžovatele je v této fázi trestního řízení značně předčasná, jelikož namítaným postupem okresního soudu (ještě) pojmově ani nemohla být jakkoliv poškozena základní práva stěžovatele. Nemluvě ani o tom, že stěžovatel blíže nespecifikuje, v čem konkrétně spočívá toto "neodmítnutí" postupu orgánů činných v trestním řízení, resp. jak by měl v dané procesní situaci podle názoru stěžovatele okresní soud vlastně postupovat, když samotná ústavní stížnost ani nebrojí proti soudnímu příkazu k provedení domovní prohlídky.
14. V reakci na námitku stěžovatele ohledně nesprávného postupu při vyčíslení vzniklé škody jednotlivým zdravotním pojišťovnám lze pouze stručně uvést, že rovněž prokazování vzniklé škody spolu s jejím vyčíslením teprve bude předmětem řízení před trestními soudy, případně před soudy civilními, kam mohou být poškození se svým nárokem odkázání.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadeným postupem okresního soudu nedošlo k dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a jeho ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu