ECLI:CZ:US:2018:2.US.3570.17.1
sp. zn. II. ÚS 3570/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kortuse, zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, sídlem V Nových domcích 13, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2017 č. j. 19 Co 332/2017-142, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Josefa Kortuse, CSc., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo zasaženo do principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") poté, co bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 1. 2017 č. j. 12 C 239/2015-111 zastaveno řízení vedené pro zaplacení částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím, usnesením ze dne 11. 8. 2017 č. j. 19 Co 332/2017-142 změnil jemu předcházející v pořadí druhé usnesení obvodního soudu ze dne 24. 7. 2017 (pozn. v usnesení městského soudu je nesprávně uvedeno datum 18. 1. 2017) č. j. 12 C 239/2015-132 tak, že žalobci (vedlejšímu účastníkovi řízení) uložil povinnost zaplatit stěžovateli (žalovanému) náklady řízení před obvodním soudem ve výši 19 602 Kč (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu, který náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků, dovodil, že výlučné zavinění za zastavení řízení, které se uplatní i v případě nedostatku podmínek řízení (ve stávajícím případě z důvodu absence mezinárodní příslušnosti českého soudu), je sice na straně vedlejšího účastníka řízení, a proto by měl hradit stěžovateli náklady řízení, avšak z důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bylo možno přiznat stěžovateli náklady řízení pouze ve výši 50%. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval městský soud zejména v tom, že spor byl veden mezi otcem (vedlejším účastníkem řízení, ročník nar. xxxx) a synem (stěžovatelem) a týkal se vydání bezdůvodného obohacení ve výši kupní ceny daru (nemovitosti), jehož vrácení se pro porušení dobrých mravů stěžovatelem vedlejší účastník již nemohl domáhat, neboť dar byl stěžovatelem převeden na třetí osobu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že v dané věci byly naplněny důvody zvláštního zřetele hodné podle §150 o. s. ř., pro které mu nebyla náhrada nákladů za odvolací řízení přiznána vůbec a za řízení před obvodním soudem toliko ve výši 50%. Soudy při rozhodování nevzaly v potaz, že stěžovatel musí čelit opakovaným žalobám ze strany vedlejšího účastníka a náklady, které vynakládá, jsou odůvodněné, neboť vždy musí vyhledat odbornou právní pomoc. Postup obecných soudů považuje za svévolný a nepřiměřený, neboť zohledňují pouze situaci vedlejšího účastníka řízení, ale situaci stěžovatele pomíjí. Závěr městského soudu, že se samotné řízení dotýkalo stěžovatele jen krátce, je zavádějící, neboť městský soud nevzal v úvahu historii sporů mezi oběma účastníky, které byly v minulosti již rozhodnuty ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že zavinění za zastavení řízení bylo jednoznačně na straně vedlejšího účastníka řízení. Jako další námitku uvádí, že se nemohl vyjádřit k případnému uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. a vznášet tvrzení a důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Městský soud tím porušil rovněž právo stěžovatele na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti stanovení nákladů řízení, zejména pak proti podle jeho názoru nesprávné aplikaci §150 o. s. ř. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval následující ústavněprávní limity. Ústavní soud především vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je na jedné straně sice integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], avšak na straně druhé setrvale judikuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Problematika nákladů řízení tak zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05].
6. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením, či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda daná věc je výjimečným případem, zakládajícím důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možno spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
7. V nyní posuzované věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k pochybením opodstatňujícím potřebu zrušit napadené rozhodnutí. Ústavní soud považuje zdůvodnění nutnosti aplikace §150 o. s. ř. na náklady řízení ve výši 50%, jak je provedl městský soud, z pohledu standardů kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí za dostačující. Ústavní soud nemá výhrady proti tomu, že městský soud zohlednil především věk vedlejšího účastníka a skutečnost, že jde o spor v rámci rodiny týkající se vrácení daru, resp. vydání bezdůvodného obohacení z důvodu nemožnosti požadovat vrácení daru. Ze strany stěžovatele jde pak o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje.
8. Pokud stěžovatel namítal, že mu nebylo umožněno vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř., neshledává Ústavní soud ani tuto námitku důvodnou. Jak se totiž podává z odůvodnění rozhodnutí vydaných v průběhu řízení a předcházejících ústavní stížností napadenému usnesení (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017 č. j. 19 Co 153/2017-128 a následně i usnesení obvodního soudu ze dne 24. 7. 2017 č. j. 12 C 239/2015-132) soudy měly v případě rozhodování o nákladech řízení vedle otázky zavinění za zastavení řízení na zřeteli i případnou možnost aplikace §150 o. s. ř., což výslovně i zmiňovaly. Stěžovatel tak v průběhu řízení měl příležitost vyjádřit se i k uplatnění důvodů zvláštního zřetele hodných. Proto v postupu městského soudu, který svoje rozhodnutí založil na aplikaci §150 o. s. ř., nelze spatřovat porušení práva na soudní ochranu či porušení principu rovnosti účastníků řízení.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu