ECLI:CZ:US:2018:2.US.3653.17.1
sp. zn. II. ÚS 3653/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Slavíčka, zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem se sídlem Vodičkova 699/30, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, č. j. 22 Cdo 4741/2015-80, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2015, č. j. 69 Co 152/2015-61, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 2. 2015, č. j. 17 C 102/2014-42, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení a Jany Wintrové, jakožto vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2017, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti rozhodnutím obecných soudů uvedeným v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavnímu soudu proto navrhl jejich zrušení.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel je od února 2014 spoluvlastníkem nemovitosti - garáže - s velikostí spoluvlastnického podílu 2/52. Vedlejší účastnice nabyla na základě kupní smlouvy z dubna 2011 vlastnické právo k bytu ve stejné budově, v níž se nachází garáž, a touto kupní smlouvou nabyla též spoluvlastnický podíl ve velikosti 1/52 k této garáži. Stěžovateli před tímto prodejem nebylo umožněno využít jeho předkupního práva, které mu coby spoluvlastníkovi garáže vzniklo, a proto vedlejší účastnici v březnu 2014 vyzval, aby mu nabídla převod části svého spoluvlastnického podílu na garáži za podmínek, za nějž jej sama nabyla, a to v rozsahu, v němž mu předkupní právo vzniklo, tedy v rozsahu 2/51 spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice (tedy v rozsahu 1/1326 garáže).
3. Vedlejší účastnice odmítla stěžovateli svůj spoluvlastnický podíl nabídnout, a tak se tento obrátil s žalobou o nahrazení projevu vůle na soud. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí nalézací soud uvedl, že věc posoudil dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "starý občanský zákoník"), s přihlédnutím k ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") a ohledně uplatnění předkupního práva podle §1124 odst. 1 občanského zákoníku.
4. Své rozhodnutí založil na závěrech, že stěžovateli sice skutečně předkupní právo vzniklo a bylo porušeno, když před prodejem spoluvlastnického podílu vedlejší účastnici nebyl nejprve v příslušném rozsahu tento podíl nabídnut za stejných podmínek stěžovateli, nicméně uplatnění jeho předkupního práva bylo v rozporu s dobrými mravy dle ustanovení §3 odst. 1 starého občanského zákoníku. Dle nalézacího soudu totiž stěžovatel nemohl mít žádný hospodářský zájem na využití 1/1326 garáže, tedy 1/26 výměry parkovacího stání vedlejší účastnice, přičemž stěžovatel měl z titulu svého spoluvlastnického podílu právo užívat dvě jiná parkovací stání, a to ani nebyl vlastníkem bytové jednotky v dané budově. Nalézací soud rovněž dospěl k závěru, že vzhledem k prohlášení vlastníka budovy bylo legitimní vycházet z požadavku, aby se spoluvlastnictví garáže co nejvíce blížilo právům jednotlivých spoluvlastníků užívat jednotlivá stání, a to v návaznosti na vlastnictví bytových jednotek.
5. Stěžovatel se proti napadenému rozhodnutí nalézacího soudu odvolal. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím potvrdil v plném rozsahu napadený rozsudek nalézacího soudu a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Z hlediska právního posouzení se zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu. K němu doplnil, že uplatnění předkupního práva stěžovatelem je v zásadě možno označit za zneužití práva.
6. Stěžovatel podal proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud svým v záhlaví vymezeným usnesením odmítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. I Nejvyšší soud se přiklonil k závěrům nalézacího a odvolacího soudu, že uplatnění předkupního práva stěžovatelem bylo zneužitím práva, neboť pro stěžovatele nemohlo mít prakticky žádný hospodářský význam. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí dále podrobně zabýval problematikou zneužití práva dle §8 občanského zákoníku a výkonu práva v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 starého občanského zákoníku, jakož i jejich vzájemným vztahem a použitelností judikatury Nejvyššího soudu k §3 odst. 1 starého občanského zákoníku po nabytí účinnosti občanského zákoníku. Připomněl zejména, že jeho rozhodovací praxe již dříve dospěla k závěru, že i využití předkupního práva může představovat výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelův případ posoudil Nejvyšší soud jako případ střetu ochrany vlastnického práva a ochrany předkupního práva a uvedl, že vyřešení tohoto střetu závisí na mnoha aspektech. Po posouzení relevantních okolností, zejména proporcionality mezi nepřiznáním ochrany předkupního práva stěžovatele a přiznáním ochrany vlastnického práva vedlejší účastnice, jako i k účelu a způsobu úpravy rozdělení jednotek a jejich navázání na spoluvlastnictví nebytových prostorů, sloužících k parkování v budově s bytovými jednotkami, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je na místě ochranu předkupnímu právu stěžovatele nepřiznat.
III. Argumentace stěžovatele
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné hmotněprávní posouzení své věci obecnými soudy, v jehož důsledku došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek, jak je chrání čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Konkrétně stěžovatel poukazuje na to, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho uplatnění předkupního práva jakožto zneužití práva a označily je za tzv. šikanózní výkon práva. Podle stěžovatele obecné soudy nepřihlédly k tomu, že byl nucen své předkupní právo uplatnit v důsledku porušení práva vedlejší účastnicí a dalším subjektem, o čemž vedlejší účastnice věděla, a že kdyby k tomuto porušení práva nedošlo, vůbec by své předkupní právo nemusel vůči vedlejší účastnici uplatňovat, tudíž by ani obecné soudy nemohly tento jeho výkon práva označit za šikanózní. V takovém případě by navíc mohli své předkupní právo uplatnit i další spoluvlastníci garáže.
9. Dále stěžovatel upozorňuje na to, že obecné soudy za hlavní důvod posouzení jeho uplatnění předkupního práva coby zneužití práva považovaly rozsah, v němž své předkupní právo uplatnil, přičemž měly za to, že v tomto rozsahu by pro něj nabytí části spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice na garáži nemělo prakticky žádný hospodářský význam. Stěžovatel však předkládá argument, že rozsah, v němž mohl uplatnit své předkupní právo, nebyl dán subjektivním poměrem k vedlejší účastnici, nýbrž objektivními okolnostmi majícími svůj původ v počtu spoluvlastníků garáže.
10. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že pokud by měl být právní názor obecných soudů v jeho věci akceptován, vedlo by to k vyloučení předkupního práva u celého jednoho typu nemovitosti, jímž jsou nebytové prostory ve spoluvlastnictví většího počtu osob vlastnících bytové jednotky v dané budově. V těchto případech by totiž vždy mohl být hospodářský význam nabytí příslušné části spoluvlastnického podílu hodnocen jako nepatrný a tito spoluvlastníci by tak byli nuceni využít své předkupní právo toliko v určité vzájemné shodě, přičemž není ani jasné, kolik z nich by muselo své předkupní právo společně uplatnit, aby to nebylo hodnoceno jako zneužití práva.
11. Stěžovatel konečně dovozuje, že akceptací právního názoru obecných soudů, že uplatnění předkupního práva spoluvlastníky garáží nenáleží právní ochrana, by došlo k zásahu do právní jistoty popřením platnosti psaného práva.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel napadá toliko právní názor, zastávaný shodně nalézacím soudem, odvolacím soudem i Nejvyšším soudem. Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
15. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
16. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
17. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud žádný z důvodů, z nichž by právní hodnocení, na němž jsou založena napadená rozhodnutí obecných soudů, mohla trpět vadou protiústavnosti, neshledal.
18. Úvahami o zneužití práva a výkonu práva v rozporu s dobrými mravy se podrobně zabýval Nejvyšší soud a Ústavní soud nemá důvodu jeho právní závěry přezkoumávat. Vytýká-li pak stěžovatel obecným soudům, že jejich právní závěr opomíjí, že k jeho uplatnění předkupního práva došlo v důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice a že jenom proto obecné soudy vůbec měly příležitost tento výkon jeho práva označit za zneužití práva, pak Ústavní soud podotýká, že obecné soudy tuto okolnost zvažovaly, přičemž zejména Nejvyšší soud poměřoval důsledně proporcionalitu zásahu do stěžovatelova předkupního práva vůči ochraně vlastnického práva vedlejší účastnice. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že by skutečnost, že určité právní jednání (do 31. 12. 2013 právní úkon), bylo učiněno v reakci na protiprávní jednání někoho jiného, zbavovala takové právní jednání způsobilosti být kvalifikováno jako zneužití práva.
19. Obdobně to platí i pro stěžovatelovu námitku, že rozsah, v němž svého předkupního práva využil, byl dán objektivními okolnostmi, nikoliv jeho subjektivním vztahem ke stěžovatelce. I zde Ústavní soud podotýká, že se touto skutečností obecné soudy dostatečně zabývaly. Ani skutečnost, že uplatnění určitého práva je determinováno objektivními okolnostmi, je nezbavuje způsobilosti být kvalifikováno jako zneužití práva. Vzaly-li obecné soudy v tomto směru v potaz nejen prakticky nulový hospodářský efekt, který by pro stěžovatele měla úspěšná realizace jeho předkupního práva, ale i zájem na tom, aby se spoluvlastnictví garáže co nejvíce blížilo právům jednotlivých spoluvlastníků užívat jednotlivá parkovací stání, a to v návaznosti na vlastnictví bytových jednotek, a tyto ohledy podle obecných soudů převážily nad zájmem stěžovatele rozšířit své spoluvlastnictví o část spoluvlastnického podílu vedlejší účastnice, pak výsledku tohoto poměřování nemá Ústavní soud čeho vytknout.
20. Dovozuje-li pak stěžovatel, že akceptace právního závěru obecných soudů by měla obecné dopady na celou jednu kategorii spoluvlastníků, kteří jsou v obdobném postavení jako on, přehlíží, že právní závěr obecných soudů, jak zdůraznil zejména Nejvyšší soud, je založen na pečlivém zvažování konkrétních okolností daného případu. Právní závěr, že uplatnění předkupního práva stěžovatelem je zneužitím práva, je proto bez dalšího nezobecnitelný na jiné osoby uplatňující předkupní právo, a to včetně spoluvlastníků garáží v obdobném postavení, v jakém je stěžovatel. V každém takovém případě musí obecné soudy zvažovat konkrétní okolnosti daného případu, mezi něž nepatří jen velikost převáděného či nabízeného spoluvlastnického podílu nebo jeho části, ale např. i dohodou či prohlášením vlastníka stanovený režim užívání společné věci a jeho účel (tj. např. zda mají parkovací stání náležet primárně bytovým jednotkám a případně v jakém poměru), význam nabytí předmětného spoluvlastnického podílu či jeho části pro osobu uplatňující předkupní právo atd.
21. Pokud stěžovatel namítal narušení principu právní jistoty při akceptaci právního názoru obecných soudů v jeho věci, pak Ústavní soud konstatuje, že samotnou existencí korektivu zneužití práva dle §8 občanského zákoníku či zákaz výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 starého občanského zákoníku jistě dochází k určité relativizaci obecných norem právního předpisu, v němž jsou tyto korektivy obsaženy. Tato relativizace je ovšem nutná pro zabránění dopadů obecnosti právní úpravy v individuálních případech, v nichž by důsledná aplikace právních norem vedla k vyprázdnění jejich vlastního účelu či dokonce účelu právního předpisu, v němž jsou obsaženy. Princip právní jistoty a předvídatelnosti práva tak nemůže být narušen tím, že každý může s jistotou předvídat, že zneužije-li své právo, nebude mu poskytnuta právní ochrana.
V. Závěr
22. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu