ECLI:CZ:US:2018:2.US.3703.17.1
sp. zn. II. ÚS 3703/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Tobiášové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem, sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 108/2012-171 ze dne 29. února 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 132/2016-200 ze dne 16. listopadu 2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2017, č. j. 22 Cdo 2374/2017-248, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že je vlastnicí v žalobě specifikovaných částí pozemku v k. ú. Hostivař (dále jen "sporný pozemek"). Soud vyšel z toho, že stěžovatelka nenabyla sporný pozemek ani darovací smlouvou od svých rodičů, kterou nabyla pozemek sousedící se sporným pozemkem, ani vydržením sporného pozemku, neboť nebyla v dobré víře, že je jeho vlastnicí. Při normální běžné opatrnosti muselo být stěžovatelce zřejmé, co je a není v jejím vlastnictví. Ohledně části návrhu neshledal soud aktivní legitimaci stěžovatelky a v této části žalobu taktéž zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu, neboť shledal skutkové a právní závěry obvodního soudu správnými a odvolací námitky stěžovatelky nedůvodnými. V části, ve které bylo odvolání (směřující do zamítavého výroku obvodního soudu pro absenci aktivní legitimace) vzato zpět, městský soud řízení zastavil.
Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na přístup k soudu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož došlo též k porušení práva vlastnit majetek garantované v čl. 11 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení právní jistoty a předvídatelnosti práva, jakožto komponentů právního státu (čl. 1 Ústavy) a porušení čl. 4 odst. 4 Listiny (povinnost šetřit podstatu a smysl základních práv).
Konkrétně stěžovatelka vytýká obecným soudům, že jejich závěry jsou nesprávné, spekulativní a v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Tvrdí vadu opomenutých důkazů, porušení dvojinstančnosti řízení a překvapivých závěrů odvolacího soudu. Dále tvrdí porušení práva na přístup k soudu odmítnutím dovolání ze strany Nejvyššího soudu. V rozporu s právem na spravedlivý proces je též zpochybnění dobré víry stěžovatelky až v rámci dovolacího řízení, aniž by byl tento závěr dříve soudy projednáván a prokazován.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je nutno předeslat, že podstata ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s právními a skutkovými závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Pokud jde o namítaná porušení ústavních práv stěžovatelky, shledal je Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné.
Ve vztahu k rozhodnutím obvodního a městského soudu jsou námitky stěžovatelky převážně skutkového charakteru, resp. jsou založeny na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů. Stěžovatelka na řadě míst namítá nesprávné hodnocení důkazů, resp. nesprávné právní závěry soudů z důkazů dovozené. Většina tvrzení stěžovatelky ve skutečnosti představuje žádost o další instanční přezkum skutkových a navazujících právních závěrů obecných soudů, a prosazování vlastní skutkové verze.
Zde musí Ústavní soud připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, ať již jde o hodnocení důkazů, či obecně o výklad podústavního práva. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn pouze v případě porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. Ve vztahu k hodnocení důkazů Ústavní soud konstantně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Ústavní soud však v posuzované věci nedospěl k závěru, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo dokonce, že by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Soudy vyšly ze závěru, že stěžovatelka je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice pozemku p. č. X1 v k. ú. Hostivař, obec Praha o velikosti 429 m2 - zastavěná plocha, na němž stoji rodinný dům. Vedlejší účastnice (žalovaná v řízení před obecnými soudy) je pak vedena jako vlastnice sousedního pozemku p. č. X2 o velikosti 1259 m2 - zahrada. Soudy dále měly za prokázané, že stěžovatelka dlouhodobě užívá část pozemku vedlejší účastnice p. č. X2, a to o výměře 131 m2 (sporný pozemek), přičemž tuto část má též oplocenou. Soudy dále vyšly z toho, že stěžovatelka svůj pozemek p. č. X1 nabyla darováním od rodičů na základě darovací smlouvy ze dne 6. 12. 2001, přičemž v darovací smlouvě je výslovně a jednoznačně specifikován pozemek stěžovatelky jako pozemek p. č. X1 o výměře 429 m2 (zastavěná plocha) dle znaleckého posudku znalce Evžena Moravce ze dne 6. 10. 2001. Soudy vyšly z toho, že pokud v danou dobu nespadal sporný pozemek pod pozemek p. č. X1, který darovací smlouvou stěžovatelka jednoznačně nabyla, nemohla stěžovatelka tento sporný pozemek od svých právních předchůdců nabýt. Je pak zcela nerozhodné, zdali právní předchůdci stěžovatelky vlastnické právo ke spornému pozemku nabyli a jakým způsobem. Podstatné je, že předmětem darování tento pozemek nebyl. Uvedené závěry mohou z ústavního pohledu obstát, resp. v nich nelze spatřovat extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stejně tak není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými závěry soudů, že stěžovatelka nemohla sporný pozemek nabýt ani vydržením, neboť nebyla v dobré víře, že je sporný pozemek její. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka od okamžiku nabytí vlastnického práva k pozemku p. č. X1 darováním nikdy nemohla mít pochybností o rozloze svého pozemku, ani o jeho charakteru (zastavěná plocha). Pozemek vedlejší účastnice, včetně sporné části, má charakter zahrady, přičemž dle tvrzení vedlejší účastnice před obvodním soudem, ponechali její právní předchůdci (rodiče) bezplatně a dočasně k užívání sporný pozemek právním předchůdcům (rodičům) stěžovatelky.
Pokud soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nemohla pozemek nabýt ani darovací smlouvou od rodičů, ani jej nemohla posléze nabýt vydržením, neboť nemohla být v dobré víře, že je jeho vlastnicí, nelze uvedené závěry považovat za extrémně nesouladné s vykonanými důkazy. Soudy vyšly z obsahu darovací smlouvy, z rozlohy a tvaru pozemku stěžovatelky a rozlohy sporné části pozemku vedlejší účastnice, z charakteru pozemků (zastavěná plocha, zahrada) i z místního šetření, kde byly zjištěny zbytky původní hraniční zídky.
Ústavní soud tak z hlediska tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů neshledal důvod pro derogační zásah.
Pokud jde o tvrzenou vadu tzv. opomenutého důkazu, ani zde nelze stěžovatelce přisvědčit. S ohledem na skutkovou a právní verzi, ke které se soudy přiklonily, bylo provádění důkazů navrhovaných stěžovatelkou irelevantní. Pokud soud dospěl k tomu, že darovací smlouvou nemohla stěžovatelka od rodičů nabýt sporný pozemek, nemohou být uvedené závěry nijak zpochybněny důkazy týkajícími se právní situace před uzavřením uvedené darovací smlouvy, resp. dokazováním vlastnických poměrů týkajících se právních předchůdců stěžovatelky. Je pravdou, že obvodní i městský soud měly alespoň stručně zmínit nepotřebnost provedení dalších důkazů, uvedené opomenutí však nezakládá protiústavní vadu, neboť z obsahu obou rozhodnutí je zcela zřejmý právní názor obou soudů a z něj plynoucí nepotřebnost dokazování týkající se skutečností, které jsou s ohledem na právní a skutkové závěry soudů nepotřebné, resp. nemající potenciál zvrátit skutkovou a právní verzi, ke které se soudy přiklonily. Teprve dovolací soud jasně deklaroval, že pokud se námitky vad procesu zjišťování skutkového stavu týkaly skutečností, které se měly vztahovat k titulu nabytí vlastnického práva právních předchůdců žalobkyně od roku 1961, neměly tyto okolnosti pro posouzení věci význam, resp. jsou pro právní posouzení věci zcela irelevantní. Ani z pohledu námitky opomenutých důkazů neshledal Ústavní soud důvod pro derogační zásah.
Pokud jde o tvrzenou protiústavnost rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, ani zde nemohl Ústavní soud přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí porušilo její právo na přístup k soudu. Dovolací soud dostatečně a poměrně podrobně vyložil, že se odvolací soud neodchýlil od jeho ustálené judikatury, a klíčové právní závěry dosavadní judikatury týkající se vydržení, oprávněné držby, či omluvitelného omylu též přehledně rekapituloval.
Pokud jde o tvrzení, že dobrou víru stěžovatelky při držbě sporného pozemku zpochybnil až dovolací soud, nelze mu přisvědčit. Je pravdou, že dovolací soud nad rámec závěrů obvodního i městského soudu zmínil též otázku nedodržení subjektivní desetileté lhůty pro možnost vydržení, ovšem na neexistenci dobré víry stěžovatelky postavily svá rozhodnutí již nalézací i odvolací soud, přičemž dospěly k závěru, že stěžovatelka nebyla od počátku v dobré víře, že jí sporný pozemek patří.
K tvrzenému porušení práva na druhou instanci Ústavní soud dodává, že tento princip, jakožto ústavní požadavek je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek, včetně přípustných výjimek. Naopak princip dvojinstančnosti civilního řízení požadavkem ústavněprávním není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást ústavní záruky práva na spravedlivý proces. Z hlediska ústavního je klíčové, že se věcí řádně zabývala alespoň jedna instance (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 706/14 ze dne 24. 4. 2014). V nyní posuzované věci navíc soudy první i druhé instance dospěly ke stejnému závěru, když bylo odvolání stěžovatelky zamítnuto jako nedůvodné.
Ústavní soud tak nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv přisvědčit.
Ústavní soud tak ústavní stížnost odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu