ECLI:CZ:US:2018:2.US.3711.18.1
sp. zn. II. ÚS 3711/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Žofákové, zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se dílem Pouchovská 1255/109B, Hradec Králové, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017, č. j. 21 Co 55/2017-499, a výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, č. j. 21 Cdo 5265/2017-562, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich výrokových částí). V řízení, předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci žaloby I. Luňákové ("žalobkyně") proti žalované stěžovatelce rozsudkem ze dne 3. 8. 2016, č. j. 8 C 208/2009-438, určil, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli ing. D. Žofákovi. Městský soud v Praze následně k odvolání stěžovatelky nyní napadeným výrokem toto rozhodnutí obvodního soudu potvrdil a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud.
2. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její právo na rovnost v řízení podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Konkrétně stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna a jsou jednostranně zaměřená, což se projevilo zejména v nepřihlédnutí ke svědeckým výpovědím klíčových svědků L. Lajčiaka a K. Bartošové. Právě z těchto výpovědí přitom mělo plynout, že zůstavitel v období před svou smrtí uváděl konkrétní skutečnosti o rozpadu jeho původního soužití s žalobkyní v posledním roce života a že byl ohledně svého zaopatření závislý na své matce (tzn. stěžovatelce). Byly tak pominuty klíčové důkazy, svědčící ve prospěch stěžovatelky.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavního práva těchto osob [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí ani k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což však jeho úkolem určitě není a ani býti nemá [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].
5. Ústavní soud přitom žádný zásah do základních práv stěžovatelky v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí dostatečně plyne, že se obecné soudy nyní projednávanou věcí pečlivě zabývaly a jasně a přesvědčivě uvedly, z jakých skutkových i právních důvodů dospěly k učiněným závěrům. Podstata ústavní stížnosti přitom směřuje do hodnocení důkazů, provedeného obecnými soudy, což však Ústavnímu soudu ze shora naznačených důvodů nepřísluší. Není totiž jeho úkolem revidovat napadené výsledky soudních řízení, nýbrž zasáhnout kasačním způsobem pouze v případě zjištění excesivního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nic takového však v nyní projednávané věci nenastalo.
6. Z obsahu napadených rozhodnutí se totiž dostatečně podává, že obecné soudy provedly poměrně obsáhlé dokazování (viz zejména odůvodnění shora označeného rozsudku obvodního soudu), v jehož rámci bylo vyslechnuto celkem 22 svědků (z nichž 18 svědčilo ve prospěch žalobkyně) a byly provedeny rovněž další důkazy (viz např. společné fotografie žalobkyně a zůstavitele anebo doklady o jejich připravované svatbě). Pokud za této situace obecné soudy výsledek dokazování řádně vyhodnotily a přiklonily se k závěru, který a priori není excesivní např. ve smyslu nelogického rozporu s výsledky provedeného dokazování, není úkolem Ústavního soudu tyto závěry jakkoliv přehodnocovat. Pokud by tak totiž učinil, nepatřičně by se situoval do role další přezkumné soudní instance.
7. Obecné soudy se nedopustily ani jevu označovanému jako opomenutý důkaz, který by nastal v případě neprovedení některého z navržených důkazů a současně přesvědčivého nevysvětlení, proč k tomu došlo, tedy proč se jeho provedení soudu jevilo jako nadbytečné, navržený důkaz byl považován za nevěrohodný atp. Nic takového ostatně stěžovatelka ani netvrdí, když pouze nesouhlasí se způsobem vyhodnocení provedených výslechů dvou výše označených svědků. Toto vyhodnocení je však skutečně výhradní doménou obecných soudů. V nyní projednávaném případě přitom obecné soudy dostatečně odůvodnily, že z provedeného dokazování vyplynulo, že zůstavitel se žalobkyní skutečně vedl společnou domácnost po dobu delší než jeden rok a plánovali spolu svatbu. K výpovědím svědků Lajčiaka a Bartošové pak soudy uvedly, že vypovídali pouze zprostředkovaně a spíše o rodinných záležitostech. Odvolací soud rovněž výslovně konstatoval, že samotná okolnost, že si zůstavitel po návštěvě matky odvážel tašku s jídlem, případně s vypraným prádlem, ještě nevylučuje jeho vedení společné domácnosti se žalobkyní.
8. Lze tak uzavřít, že obecné soudy dle Ústavního soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí naprosto jasně a zřetelně vyložily, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Odůvodnění a skutkové závěry obsažené v napadených rozhodnutích tedy považuje Ústavní soud za ústavně souladné a srozumitelné a nemá proto důvod je zpochybňovat. Naopak argumenty stěžovatelky představují ve skutečnosti jen pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, kdy jí vznášené námitky byly posouzeny již odvolacím soudem (a také soudem dovolacím). Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což je však ze shora předestřených důvodů zcela nepatřičné. Ústavní stížnost navíc postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevantní argumentaci, a i proto ji nelze než hodnotit jako pouhou rekapitulaci námitek předestřených již před obecnými soudy.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by se postup obecných soudů vyznačoval libovůlí (ve smyslu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů), pro niž by byl nezbytný jeho kasační zásah. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení jejích ústavních práv. Právo na spravedlivý proces a na rovnost v řízení totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí zcela přijatelná.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu