ECLI:CZ:US:2018:2.US.3898.18.1
sp. zn. II. ÚS 3898/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky SEDLAK Reality, s. r. o., se sídlem Olomučany 300, Olomučany, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Úvoz 39, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 30 Cdo 2022/2018-526, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2017, č. j. 37 Co 342/2016-475, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 7. 2016, č. j. 4 C 26/2010-424, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy, a proto postačí uvést toliko následující.
3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud v Blansku (dále též jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (výrok I.) určil, že žalobce R. J. je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Výrokem II. byla stěžovatelka (žalovaná) zavázána zaplatit České republice na nákladech státu v tomto řízení částku 62.336,50 Kč. Výrokem III. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše zmíněná určovací žaloba byla podána dne 14. 5. 2010, přičemž v řízení před okresním soudem byla řešena platnost kupní smlouvy, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti, uzavřené dne 4. 8. 2008 mezi žalobcem jako prodávajícím a stěžovatelkou jako kupující. Kardinální otázkou v tomto řízení bylo posouzení duševního stavu žalobce ke dni uzavření této smlouvy (podstatnou byla rovněž skutečnost, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. Nc 516/2009, jenž nabyl právní moci dne 4. 1. 2010, byl žalobce zbaven způsobilosti k právním úkonům). Okresní soud dospěl po znaleckém posouzení této otázky k závěru, že žalobce prokazatelně trpěl v době uzavření kupní smlouvy psychickou poruchou, z čehož za použití ustanovení §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů dovodil, že je tato smlouva absolutně neplatná.
4. K odvolání stěžovatelky, jež namítala, že žalobce byl k danému právnímu úkonu plně způsobilý, Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") přezkoumal prvoinstanční rozhodnutí v celém rozsahu, přičemž je ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem podle ustanovení §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") potvrdil. Krajský soud po zrekapitulování průběhu řízení a provedeného dokazování zhodnotil, že na "správných závěrech okresního soudu nemá důvod cokoliv měnit."
5. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť bylo shledáno, že stěžovatelka dovolání právně relevantním způsobem neprecizovala.
6. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem jejího odvolání i dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje jednotlivá skutková zjištění, rozporuje konkrétní dílčí závěry, k nimž v napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly, a setrvává na stanovisku, že žalobce byl k uzavření kupní smlouvy plně způsobilý, což stěžovatelka dokládala již v řízení před soudem I. stupně znaleckým vyjádřením MUDr. Marty Holanové. Tvrdí, že obecné soudy vycházely ze "zmanipulovaného posudku", jenž byl vydán, aniž by došlo k osobnímu kontaktu znalce s posuzovanou osobou. Stěžovatelka dále napadá průběh řízení před okresním soudem. Namítá, že žalobcem provedené zpětvzetí určovací žaloby ze dne 10. 5. 2010 nebylo odsouhlaseno soudem, ačkoliv byl žalobce v té době již zbaven způsobilosti k právním úkonům. Rozporuje rovněž následné podání identické určovací žaloby ze dne 14. 5. 2010, jíž bylo zahájeno řízení v nyní posuzované věci. Stěžovatelka uvádí, že tato žaloba byla podána ještě před vydáním rozhodnutí o návrhu na schválení úkonu za osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, z čehož dovozuje, že okresní soud měl podanou žalobu odmítnout a řízení zastavit. Rovněž tvrdí, že v řízení před okresním soudem rozhodovala podjatá soudkyně.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o žalobě na určení vlastnictví, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek "běžné" zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje.
9. Pokud tedy stěžovatelka zpochybňuje postup okresního a krajského soudu v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními přitom v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
10. Jak okresní, tak i krajský soud totiž dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. S námitkami stěžovatelky, které jsou opětovně předkládány i v ústavní stížnosti, se obecné soudy dostatečně vypořádaly a své právní závěry řádně zdůvodnily. Ústavní soud se nadto s výše rekapitulovanými závěry obecných soudů ztotožňuje a na rozdíl od stěžovatelky je považuje za přesvědčivé a nacházející oporu v provedeném dokazování.
11. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Nelze přehlédnout, že zatímco Ústavní soud vyžaduje k prokázání skutečnosti, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, toliko vysokou míru pravděpodobnosti [srov. nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (N 156/74 SbNU 333)], v nyní posuzované věci dospěly obecné soudy k závěru o duševní poruše žalobce dokonce za použití vyššího důkazního standardu, když uvedly, že jeho duševní onemocnění je "jednoznačně zřejmé" (srov. s. 3 rozsudku krajského soudu). Obecné soudy vycházely ze znaleckého posudku MUDr. Bořka Špačka, a následně, po předložení stěžovatelkou zajištěného rozporujícího znaleckého vyjádření MUDr. Marty Holanové, z revizního posudku Fakultní nemocnice Olomouc a superrevizního posudku Psychiatrické nemocnice Praha Bohnice. Z těchto posudků vyplynul jednoznačný závěr o duševní poruše žalobce, za současného označení znaleckého vyjádření MUDr. Holanové jako "vysoce neetického". Jestliže stěžovatelka napadá, že revizní a superrevizní posudky byly vydány bez předchozího osobního kontaktu s posuzovanou osobou, pro Ústavní soud je podstatné, že znalecký úkol směřoval toliko k určení, zda žalobce trpěl duševní poruchou, kterýžto závěr mohl být učiněn již z dokumentace, kde je zaznamenán klinický stav žalobce [ostatně v žádosti o vypracování superrevizního posudku se uvádí (srov. s. 1 usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 7. 2015, č. j. 4 C 26/2010-342), že "úkolem znalce je zjistit, z předložených listinných důkazů, zda vyšetřovaný trpěl duševní poruchou dne 9. 4. 2018 a jakou"].
12. Co se týká námitky, že určovací žaloba byla podána ještě před vydáním rozhodnutí o návrhu na schválení úkonu za osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, z čehož stěžovatelka dovozuje, že řízení mělo být podle platných právních předpisů zastaveno, Ústavní soud zjistil, že žalobce podal určovací žalobu dne 14. 5. 2010, tj. v době, kdy byl již zbaven způsobilosti k právním úkonům, nicméně návrh na schválení tohoto právního úkonu podal opatrovník den předem, tj. 13. 5. 2010 (srov. rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 6. 2010, č. j. P 78/2010-44). Ústavní soud toliko stručně podotýká, že rozhodnutí soudu, kterým se schvaluje úkon osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům, nemá konstitutivní, ale deklaratorní povahu, a působí ex tunc, tj. od okamžiku, kdy byl právní úkon zástupcem (opatrovníkem) učiněn (srov. DAVID, Ludvík a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 936). Na postupu okresního soudu neshledává Ústavní soud nic, co by svědčilo o nezákonnosti, a tím méně pak o protiústavnosti. Nepřípadný je také argument neodsouhlasení zpětvzetí původní určovací žaloby ze dne 10. 5. 2010. Uvedený úkon je totiž nutné hodnotit v kontextu celého probíhajícího řízení. Žalobce vzal své původní podání zpět toliko z procesní opatrnosti, když uvedl (srov. usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 10. 2010, č. j. 6 C 413/2008-46), že "existuje reálné nebezpečí, že bude shledán osobou, která neměla procesní způsobilost k podání žaloby". Na závěry navazujícího řízení, zahájeného podáním ze dne 14. 5. 2010, nemohl mít tento procesní postup vliv.
13. Za bezpředmětnou považuje Ústavní soud rovněž námitku podjatosti soudkyně JUDr. Prokopové. Stěžovatelka totiž podjatost soudkyně pouze poněkud nejistě tvrdí, aniž by ji však nad rámec svého pouhého subjektivního hodnocení jakkoliv odůvodnila či podložila čímkoliv, z čeho by snad podjatost ve věci rozhodující soudkyně mohla objektivně vyplývat.
14. Protiústavnost konečně Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Stěžovatelka totiž v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Souhrnně vyjádřeno tak dle názoru Ústavního soudu nelze právním závěrům a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu