ECLI:CZ:US:2018:2.US.4029.17.1
sp. zn. II. ÚS 4029/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky R. O., zastoupené Mgr. Faridem Alizey, advokátem, sídlem Stodolní 834/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 53 Co 293/2017-300, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. O., zastoupeného JUDr. Alešem Janochem, advokátem, sídlem Národní 340/21, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Současně žádá o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s tím, že svěření nezletilého do střídavé péče rodičů by pro něho mohlo znamenat nenahraditelnou újmu spočívající v povinnosti absolvovat předškolní docházku ve dvou školských zařízeních.
2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 64 Nc 2612/2016 se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 6. 2017 č. j. 64 Nc 2612/2016-238 byl nezletilý A. pro dobu před a pro dobu po rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka svěřen do péče stěžovatelky (výrok I.), vedlejšímu účastníkovi byla stanovena povinnost platit na něj výživné ve výši 18 000 Kč měsíčně (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit dluh na výživném (výrok III.) a o styku vedlejšího účastníka s nezletilým (výrok IV.), řízení o návrhu vedlejšího účastníka na určení trvalého bydliště nezletilého bylo zastaveno (výrok V.) a bylo určeno, že místem bydliště nezletilého je místo bydliště stěžovatelky v České republice (výrok VI.).
3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích I. a IV. změnil tak, že nezletilého pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřil do jejich střídavé péče tak, že s výjimkou hlavních a vánočních prázdnin bude nezletilý dva týdny v péči vedlejšího účastníka a dva týdny v péči stěžovatelky, a to vždy od pátku 18 hodin příslušného dvoutýdenního období; dvoutýdenní střídavá péče začne v týdnu bezprostředně následujícím po týdnu, v němž rozsudek nabude právní moci tak, že nezletilého převezme do péče vedlejší účastník, jemuž ho stěžovatelka v místě jeho bydliště předá, následně bude místem předání a převzetí nezletilého bydliště toho z rodičů, jehož termín péče začíná. Dalšími výroky určil střídavou péči a její podmínky v období vánočních prázdnin a o hlavních prázdninách. Ve výroku II. pak rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že počínaje právní mocí rozsudku je na výživu nezletilého povinen přispívat vedlejší účastník částkou 8 000 Kč měsíčně a stěžovatelka částkou 1500 Kč. Ve výroku III. nově rozhodl o dluhu vedlejšího účastníka na výživném. Ve výroku IV. rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky na určení místa bydliště nezletilého zamítá.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka městskému soudu vytýká především porušení zásady dvouinstančnosti řízení, neboť odlišný právní názor učinil na základě skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, aniž by si opatřil podklady pro vydání svého rozhodnutí a aniž by svůj odlišný názor dostatečně odůvodnil. Dopředu jej účastníkům nesdělil a neumožnil jim tak, aby se k němu mohli vyjádřit. V odůvodnění rozhodnutí se nevysvětluje, jakým způsobem budou rodiče zajišťovat přechod mezi jednotlivými periodami střídání, jak budou nezletilého připravovat na vzdělávací proces jednotlivými školskými zařízeními, jak zajistí požadavky školských systémů v případě špatné komunikace, která mezi rodiči panuje, jaký vliv má vzdálenost bydlišť rodičů na osobnost nezletilého a zda není v nesouladu s jeho nejlepším zájmem. Stěžovatelka tak poukazuje na to, že městský soud nedostatečně objasnil relevantní skutkový stav, přičemž rozsah skutkových zjištění učiněných obvodním soudem nemůže vést k závěru o vhodnosti střídavé péče. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 119/14 (N 3/80 SbNU 35), který řeší zákaz svévole v případech, kdy právní závěr soudu je nedostatečně odůvodněn, a dále na nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289). Vyslovuje názor, že jí nelze klást za vinu, že se s nezletilým odstěhovala do O., tedy do místa svého původního domova, když městský soud tuto skutečnost blíže neodůvodnil. Naopak poukazuje na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, které považuje za přiléhavé i v souladu s vyjádřením psycholožky MUDr. Bílkové. Dle stěžovatelky není v zájmu nezletilého, aby navštěvoval dvě mateřské školy a v zásadě neměl žádný domov a trvalé zázemí. Městskému soudu také vytýká, že se nezabýval volnočasovými aktivitami nezletilého. Poukazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), podle něhož je zapotřebí zkoumat každý případ individuálně, takže presumpci ve prospěch střídavé péče lze vyvrátit existencí jiného dostatečně silného legitimního zájmu nezletilého, kdy mezi tyto důvody patří např. velká vzdálenost bydlišť rodičů, která by mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Polemizuje přitom s argumentací městského soudu, že bez souhlasu vedlejšího účastníka opustila společnou domácnost.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka napadá výrok o stanovení výživného. Poukazuje na rozhodnutí obvodního soudu, který určil výživné adekvátně dle zjištěných majetkových a osobních poměrů vedlejšího účastníka, avšak městský soud v rozporu s §910 a násl. občanského zákoníku a zjištěným skutkovým stavem stanovil vyživovací povinnost nepřiměřeně, když vedlejšímu účastníku vyměřil výživné ve výši 8 000 Kč měsíčně a naproti tomu jí vyměřil výživné 1 500 Kč měsíčně.
6. Stěžovatelka s poukazem na nejlepší zájem dítěte jako rozhodující kritérium pro stanovení střídavé péče zdůrazňuje, že účelem snahy vedlejšího účastníka bylo zdiskreditovat ji kvůli jejímu porušení dohody o pravidlech manželského soužití, kdy do listopadu 2016 o nezletilého nejevil opravdový zájem a poté ryze účelově začal vztah s ním budovat.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
7. Městský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že svým rozsudkem, v němž nelze spatřovat prvky libovůle či překvapivosti, neporušil žádná základní práva stěžovatelky. Řízení bylo zahájeno k návrhu vedlejšího účastníka, který se od jeho počátku domáhal střídavé péče o nezletilého, a své neměnné stanovisko prezentoval i v odvolání. Stěžovatelka tak musela být srozuměna s tím, že "ve hře" je i takový způsob rozhodnutí, který byl navrhován. Městský soud přitom nedospěl k jiným skutkovým zjištěním, než obvodní soud, pouze na základě týchž zjištění věc jinak právně hodnotil. Prvostupňové rozhodnutí bylo postaveno na závěru o nevhodnosti střídavé péče s ohledem na vzdálenost bydlišť rodičů a jejich nedostatečnou komunikaci. Jiný právní závěr je odůvodněn jak odkazy na judikaturu Ústavního soudu, tak i na konkrétní poměry této věci. Stran výše výživného stěžovatelka pomíjí, že bylo třeba započítat i výživné poskytované vedlejším účastníkem jí a přihlédnout i k jeho další vyživovací povinnosti. Městský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
8. Vedlejší účastník uvedl, že stěžovatelkou napadené rozhodnutí na rozdíl od argumentace ústavní stížnosti plně respektuje mezinárodní smlouvy o lidských právech, ústavněprávní předpisy i příslušné podústavní normy, přičemž odkázal na nálezy Ústavního soudu vztahující se k otázkám soudního rozhodování ve věci péče o nezletilé [nálezy ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/1 SbNU]. K nastolené otázce vzdálenosti bydlišť rodičů zejména připomněl, že vyloučila-li by vzdálenost bydlišť rodičů možnost svěření nezletilého do střídavé péče, jak tvrdí stěžovatelka, pak by v podmínkách této věci bylo zcela na místě svěření nezletilého do jeho výlučné péče, neboť to byla stěžovatelka, kdo se s nezletilým bez souhlasu vedlejšího účastníka či bez jakékoliv dohody s ním v době, kdy byl na dovolené, odstěhovala (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15). Obává-li se stěžovatelka toho, že je vzdálenost bydlišť natolik zásadní okolností, že kvůli ní nezletilému hrozí újma, může zvolit bydliště významně bližší než je to, do něhož s nezletilým na základě svého jednostranného a neohlášeného rozhodnutí ze společného domova odešla. K překvapivosti rozhodnutí připomněl, že řízení bylo zahájeno v roce 2016 jeho návrhem o svěření nezletilého do střídavé péče, přičemž od jeho začátku i v odvolání prezentoval toto své neměnné stanovisko, k němuž se stěžovatelka písemně i ústně vyjadřovala. Její tvrzení, že městský soud vydal překvapivé rozhodnutí, proto považuje za obtížně uvěřitelné, zvláště za situace, kdy byla od počátku řízení zastoupena advokátem. Namítá-li stěžovatelka pochybení městského soudu i v otázce výživného, usiluje tím o revizi pravomocného rozhodnutí, což dle názoru vedlejšího účastníka Ústavnímu soudu nepřísluší. Závěrem navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
9. V replice na podaná vyjádření stěžovatelka setrvala na své argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost, jejíž podstatou je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry městského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému synovi, v nichž tento soud na rozdíl od obvodního soudu shledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy, je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Stěžovatelka však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť její námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž městský soud na základě skutkového stavu zjištěného obvodním soudem, své rozhodnutí o vhodnosti střídavé výchovy nezletilého opřel.
13. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž znamená přesah do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
14. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam uvedenou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09, sp. zn. I. ÚS 3216/13 a sp. zn. I. ÚS 1554/14).
15. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní skutečnosti, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, jež s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
16. Ústavní soud přezkoumal podle uvedených kritérií napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že městský soud, na rozdíl od obvodního soudu, vzal při svém rozhodování důsledně v úvahu uvedené ústavní požadavky a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo uvedeno, shledal předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilého, s nimi dle názoru Ústavního soudu korespondují.
17. K namítanému porušení zásady dvouinstančnosti řízení ústavní soud uvádí, že tato zásada je obsažena v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek včetně přípustných výjimek. Naopak zásada dvouinstančnosti civilního řízení ústavněprávním požadavkem není a nelze ji tak bez dalšího považovat za součást ústavní záruky práva na spravedlivé soudní řízení. Z hlediska ústavního je klíčové, že se věcí stěžovatelky řádně zabývala alespoň jedna instance (srov. např. usnesení ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 706/14 nebo ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 3310/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka však svou námitkou míří na překvapivost rozhodnutí městského soudu. V tomto ohledu je nutno přisvědčit argumentaci vedlejšího účastníka a městského soudu obsažené v jejich vyjádření, že předmětné řízení bylo zahájeno na návrh vedlejšího účastníka, který se od samého počátku domáhal úpravy střídavé péče, na svém stanovisku setrval i při ústním jednání před obvodním soudem a v odvolání i veřejném zasedání o něm. Stěžovatelka tak byla srozuměna s tím, že může být rozhodnuto i způsobem, jehož se vedlejší účastník domáhal, k argumentaci vedlejšího účastníka i k vyžádaným důkazům se vyjadřovala a předkládala soudu svoje stanoviska. Podrobně se vyjadřovala též k odvolání jak písemně, tak i ústně při veřejném zasedání před městským soudem. Nelze jí proto přisvědčit v tom, že by pro ni bylo napadené rozhodnutí překvapivé. Městský soud přitom nedospěl k jinému skutkovému stavu, než obvodní soud, pouze ho jinak právně hodnotil, neboť zatímco rozsudek obvodního soudu byl postaven na nevhodnosti střídavé péče s ohledem na věk nezletilého, vzdálenost bydlišť rodičů a jejich špatnou komunikaci, nastávající předškolní výuku a následnou výuku školní, městský soud dospěl s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i konkrétní okolnosti této věci k právnímu závěru opačnému. Stěžovatelkou poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1835/12, odůvodněný pochybením odvolacího soudu, který vyšel z neúplných skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o vhodnosti střídavé péče o nezletilé, proto na danou věc nedopadá.
18. Městský soud sice nepřisuzoval kritériím, která zohledňoval, stejnou relevanci, jak činí stěžovatelka, to je však otázka právního hodnocení jinak správně zjištěného skutkového stavu, kdy Ústavní soud, jak bylo shora řečeno, nemůže suplovat roli další přezkumné instance. Z napadeného rozhodnutí nelze dovozovat, že by bylo postaveno na úvahách svévolných. S ohledem na skutečnosti v něm popsané se nejeví jako zjevně excesivní, což by jedině umožnilo Ústavnímu soudu do rozhodovacího procesu zasáhnout. Zároveň ani nelze přisvědčit stěžovatelce, že by městský soud své rozhodnutí dostatečně nezdůvodnil tak, aby nemohlo z pohledu práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. z pohledu nároků na srozumitelnost a kvalitu odůvodnění) obstát.
19. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Městský soud na základě skutkového stavu, jak byl zjištěn obvodním soudem, dospěl k jiným právním závěrům než obvodní soud, přičemž na rozdíl od něj akceptoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz §2 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), na niž je poukazováno shora, a která je postavena na předpokladu, že každý případ rozhodování o péči o nezletilého je nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte. Zabýval se všemi ústavněprávními kritérii uvedenými v bodě 14, která shledal u obou rodičů naplněna rovnocenně, a při vědomí judikatury Ústavního soudu, která umožňuje zvrátit presumpci ve prospěch střídavé péče, ani pro takovou možnost neshledal důvody, a to opět s přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu.
20. Městský soud tak řešil jak stěžovatelkou namítanou velkou vzdálenost mezi bydlišti rodičů a nízký věk nezletilého, tak i nastávající režim předškolní povinné docházky i tvrzenou špatnou komunikaci mezi rodiči. Za významnou okolnost považuje Ústavní soud jeho poukaz na to, že režim nastolený předběžným opatřením obvodního soudu ze dne 19. 12. 2016 č. j. 64 Nc 2612/2016-112, podle něhož je vedlejší účastník oprávněn stýkat se s nezletilým nepřetržitě šest až sedm dní v měsíci, co do obsahové kvality plní podmínky střídavé péče a dosud velmi dobře funguje. Nezletilý ho již od čtyř let bez jakýchkoliv obtíží zvládá, po dobu svého pobytu v P. navštěvuje soukromou školku, takže i nastávající režim předškolní docházky je otázkou technicky řešitelnou. S ohledem na dosud bezproblémové dojíždění nezletilého při střídání rodičů nemůže obstát ani tvrzení o velké vzdálenosti bydlišť rodičů. Považoval-li současně městský soud za podstatnou okolnost i chování stěžovatelky, je jeho závěr akceptovatelný. Byla to totiž stěžovatelka, která svým protiprávním jednáním (viz §877 občanského zákoníku) zasáhla do tak významné záležitosti dítěte, jakou je jeho bydliště, když bez jakékoliv dohody s vedlejším účastníkem, poté, kdy již bylo zahájeno řízení o jeho návrhu na střídavou péči, vytrhla nezletilého z prostředí, které bylo jeho domovem, a odstěhovala se s ním do O. Před právy nezletilého tak upřednostnila své vlastní zájmy, v čemž pokračovala i nadále, neboť vedlejšímu účastníkovi znemožňovala styk s nezletilým, takže musel požádat o nařízení předběžného opatření. I s ohledem na uvedené se tak stěžovatelka může jen stěží dovolávat značné vzdálenosti svého bydliště jako důvodu pro nestanovení střídavé péče, neboť sama takový stav v době, kdy již bylo vedeno předmětné řízení, nastolila. Podstatné však je, že nezletilý dojíždění dosud bez obtíží zvládal a na změnu prostředí se dobře adaptoval. V této souvislosti městský soud případně poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, řešící možné důsledky protiprávní jednostranné změny bydliště dítěte. Nastolený režim předběžného opatření, který v době rozhodování městského soudu již téměř rok fungoval, vypovídá i o tom, že ho oba rodiče respektovali a zvládli, dokonce byli schopni se domluvit podle potřeby i na jiné úpravě styku. Z toho je zřejmé, že jsou schopni se na základních technických otázkách dohodnout.
21. Z uvedených důvodů se Ústavní soud neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči závěrům městského soudu, v nichž jsou dostatečně respektovány závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu. Považuje však za vhodné, byť pouze toliko ve formě obiter dicta, připomenout, že napadený rozsudek nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
22. K námitkám týkajícím se stanovení výživného pro nezletilého Ústavní soud uvádí, že zatímco obvodní soud za stavu, kdy svěřil nezletilého do péče stěžovatelky, stanovil vyživovací povinnost výhradně vedlejšímu účastníkovi, městský soud rozhodl o střídavé péči, takže určil výživné oběma rodičům. Za tím účelem doplnil dokazování o aktuální zprávy o jejich příjmech a vyšel z obecně zohledňované premisy, že na výživné by měla připadnout přibližně třetina příjmů povinné osoby. V případě vedlejšího účastníka tak zohlednil, že má další dvě vyživovací povinnosti (k zletilé dceři a ke stěžovatelce), takže na výživu nezletilého po jejich odečtení připadla částka 16 000 Kč měsíčně, v režimu střídavé péče pak polovina této částky. Stejným způsobem postupoval i u stěžovatelky, které vyměřil výživné ve výši 1 500 Kč. Takto stanovené výživné odpovídá kritériím uvedeným v §913 občanského zákoníku a nelze je považovat za nepřiměřené a zjevně nespravedlivé.
23. Na základě výše uvedeného Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
24. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí vůbec nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu