ECLI:CZ:US:2018:2.US.4123.17.1
sp. zn. II. ÚS 4123/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Martinem Křivohlavým, advokátem, sídlem Paní Zdislavy 418/8, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2017 sp. zn. 7 Tdo 1158/2017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 sp. zn. 10 To 22/2017 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 2. listopadu 2016 sp. zn. 18 T 12/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.
3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a za to byl podle §187 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle §99 odst. 1, a 4 tr. zákoníku uloženo ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Dále bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené vzniklou škodu.
4. O odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud dalším napadeným rozsudkem tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí krajského soudu zrušil ve výroku o uložení ochranného sexuologického léčení a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že se stěžovateli podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ukládá ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě. Jinak ponechal rozhodnutí krajského soudu nedotčeno. Vrchní soud shledal vadu pouze v tom, že krajský soud pochybil v číselném označení zákonného ustanovení, podle něhož bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v podstatě namítá, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Zásadní (extrémní) rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy spatřuje v tom, že jeho odsouzení bylo založeno na jediném důkazu - výpovědi nezletilé poškozené, která je však dle jeho názoru v rozporu s jinými provedenými důkazy (výpovědí stěžovatele, jeho manželky, dcer, vnučky a zetě). I samotnou výpověď poškozené označuje za vnitřně rozpornou, přičemž poukazuje na její nesrovnalosti, které považuje za zásadní. Tvrdí, že se soudy nezabývaly jeho námitkami, vrchní soud nesplnil svou přezkumnou povinnost podle §254 tr. řádu a vystačil s konstatováním procesní zásady uvedené v §2 odst. 6 tr. řádu, byť krajský soud při hodnocení důkazů důsledně podle této zásady nepostupoval. Odkazuje přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)] ukládající soudům povinnost vypořádat se s tvrzenými námitkami a řádně svá rozhodnutí odůvodnit. Stěžovatel má za to, že uplatnil námitky, které mají vztah k věci (k věrohodnosti poškozené). Za tohoto stavu se s nimi měly vypořádat nejen krajský soud a vrchní soud, ale i Nejvyšší soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
9. V souvislosti s námitkami stěžovatele brojícími proti skutkovým závěrům soudů Ústavní soud připomíná, že ochrana práv, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
10. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde přitom o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněné obhajoby zabývaly soudy všech stupňů, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu krajského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
11. Krajský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. V napadeném rozsudku pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsal, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý z dostupných stěžejních důkazů neprovedl nebo že by důkazy hodnotil v rozporu s pravidly formální logiky.
12. Stěžovatel sice shledává porušení práva na spravedlivé soudní řízení v extrémním rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy, Ústavní soud však z obsahu napadených rozhodnutí krajského soudu i vrchního soudu nezjistil, že by příslušná a řádně popsaná skutková zjištění neměla v provedených důkazech odpovídající obsahové zakotvení. Skutková zjištění jsou podložena především svědeckou výpovědí poškozené, kterou soudy vyhodnotily jako spontánní, přesvědčivou, logickou a nesvědčící o tom, že by byla lživá či naučená. Soudy si byly vědomy toho, že jde o přímý usvědčující důkaz, který je v rozporu s obhajobou stěžovatele. Hodnotily jej proto velmi obezřetně a pro jeho náležité zhodnocení si opatřily další podklady - znalecké posudky z oboru školství a kultury, odvětví psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou a dorostovou psychiatrii, které jim umožnily učinit jednoznačný závěr o tom, že svědecká výpověď poškozené reprodukuje skutečně prožité události. Shledaly-li v její výpovědi určité nesrovnalosti, považovaly je pouze za drobné nepřesnosti vzniklé důsledkem značného časového odstupu výpovědi od doby popisovaných událostí, nízkého věku poškozené a jejího intelektu, nikoliv za zásadní odlišnosti zpochybňující věrohodnost poškozené, jak tvrdí stěžovatel. Ve prospěch pravdivosti výpovědi poškozené svědčí i další krajským soudem provedené a řádně zhodnocené důkazy. Na věci nemůže nic změnit obhajoba stěžovatele, že se ničeho nedopustil a že si poškozená vše vymyslela, podporovaná tvrzením některých svědků z řad rodinných příslušníků stěžovatele, neboť soudy nemohly tyto důkazy hodnotit izolovaně bez přihlédnutí k ostatním provedeným důkazům a jejich vypovídacímu obsahu. Nadto ve výpovědích svědků obhajoby zjistily výrazně nápadnou shodu a strojenost, včetně použitých slovních obratů, což byl také důvod, proč jim neuvěřily. Namítá-li tedy stěžovatel, že uplatnil námitky, které mají vztah k věrohodnosti poškozené, s nimiž se soudy nevypořádaly, z obsahu odůvodnění jejich rozhodnutí je naopak dostatečně zřejmé, že se relevantními námitkami zabývaly a ústavně konformně vysvětlily, proč je neshledaly opodstatněnými. V tom se napadená rozhodnutí liší od případů, řešených nálezy Ústavního soudu, na jejichž závěry stěžovatel poukazuje.
13. Označuje-li stěžovatel rozsudek vrchního soudu za nepřezkoumatelný, když v něm postrádá reakci na všechny své námitky, k tomu Ústavní soud připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivé soudní řízení, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle v. Finsko (ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
14. Stěžovatel považuje za nepřiměřeně omezený i přezkum jeho věci dovolacím soudem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že zatímco právo na odvolání v trestních věcech je garantováno v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného či mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12). I Evropský soud pro lidská práva dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován pouze na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth proti Francii, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Wariel proti Švýcarsku, stížnost č. 39765/98).
15. Z hlediska ústavněprávního je tedy určující, že dovolací soud při znalosti judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09), z pohledu takových vad rozsudky soudů obou stupňů přezkoumal, neshledal však, že by byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, či že by byl výsledek řízení projevem nepřípustné soudní libovůle. Naopak konstatoval, že mezi skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a provedenými důkazy je adekvátní obsahový vztah vylučující úvahy o tom, že bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní řízení.
16. Lze tak uzavřít, že skutkové závěry, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe či judikatury Ústavního soudu. Námitky stěžovatele proti skutkovým zjištěním jsou tak pouze polemikou se způsobem, jakým soudy v rámci §2 odst. 5, 6 tr. řádu prováděly a hodnotily důkazy, což však nemůže věc posunout do ústavní roviny.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu