ECLI:CZ:US:2018:2.US.42.18.1
sp. zn. II. ÚS 42/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem Huťská 1294, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. Nt 58/2017, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 8 To 113/17, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2018, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "soud rozhodující o obnově") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "stížnostní soud") s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces, jehož zakotvení stěžovatel nijak blíže nespecifikoval, a z tohoto důvodu navrhl Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v rámci řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení poté, co byl stěžovatel původně v trestním řízení uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy dle §140 odst. 1,3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání šestnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Trestný čin, jímž byl stěžovatel uznán vinným, měl skutkově spočívat, jednoduše řečeno v tom, že stěžovatel spolu se dvěma spolupachateli měli brachiálním násilím úmyslně usmrtit na ulici poškozeného po předchozí slovní rozepři, a to tak, že jej nejprve udeřili několikrát do obličeje, pročež poškozený upadl na zem a stěžovatel jej spolu se svými spolupachateli opakovaně kopali do různých částí těla včetně hlavy a dupali mu na hrudník, čímž poškozenému způsobili sdružené poranění více orgánových systémů důležitých pro život, v jehož důsledku poškozený na místě zemřel.
4. Stěžovatel se domáhal obnovy řízení s tím, že obdržel dopis od jednoho ze svých původních spoluobviněných, který byl odsouzen spolu s ním jako spolupachatel (dále jen "spoluobviněný"), v němž se mu tento omluvil, že jej označil za spolupachatele, když stěžovatel nikoho nezabil, protože poškozený po jeho fackách žil. Soud rozhodující o obnově vyslechl ve veřejném zasedání stěžovatele i spoluobviněného, který potvrdil obsah svého dopisu, a zabýval se i písemným vyhotovením tohoto dopisu. Na základě těchto důkazů soud rozhodující o obnově návrh stěžovatele zamítl svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím dle ustanovení §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť neshledal naplnění důvodů obnovy dle §278 trestního řádu. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí soud rozhodující o obnově uvedl, že změněné výpovědi spoluobviněného stěžovatele neuvěřil, neboť tento vypovídal rozporuplně, stejně jako v průběhu hlavního líčení. Jako konkrétní rozpory soud uvedl, že spoluobviněný vypověděl, že poškozený byl v době konfliktu pod vlivem alkoholu, přičemž toxikologickým rozborem toto bylo vyloučeno, a že spoluobviněný uvedl, že se se stěžovatelem ve výkonu trestu nepotkal, přičemž bylo zjištěno, že spolu byli po dobu čtrnácti dnů na jedné cele.
5. Proti napadenému usnesení soudu rozhodujícího o obnově podal stěžovatel stížnost, již stížnostní soud zamítl svým v záhlaví konkretizovaným usnesením. To odůvodnil tím, že ke změnám výpovědí v rámci výkonu trestu dochází relativně často a tyto bývají motivovány snahou dosáhnout vděku osoby, v jejíž prospěch odsouzení vypovídají, a rovněž tím, že výpověď spoluobviněného nestála jako důkaz svědčící o vině stěžovatele osamoceně.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že obecné soudy nedostatečně vyhodnotily význam změny výpovědi spoluobviněného. Argumentuje tím, že sám soud prvého stupně rozhodující původně o vině stěžovatele vyhodnotil výpověď spoluobviněného jako zásadní důkaz, neboť mimo něj byly k dispozici jen nepřímé důkazy, které samy o sobě k odsouzení stěžovatele dle jeho názoru nepostačovaly. Jednalo se o krevní stopy na oblečení stěžovatele, protokol o ohledání místa činu, protokoly o vyšetřovacích pokusech, znalecké posudky z oborů zdravotnictví, toxikologie a psychologie, jakož i o výpověď svědkyně, která se měla ovšem vyjadřovat toliko ke spoluobviněným a jejich povahám.
7. Podle stěžovatelova názoru měly proto obecné soudy přiznat změně ve výpovědi spoluobviněného za těchto okolností podstatně větší relevanci, neboť šlo o zcela klíčový důkaz. Bez něj totiž závěr o vině stěžovatele nelze učinit, neboť krevní stopy na oděvu a obuvi stěžovatele byly identifikovány pouze skupinově, a tedy přímo o jakékoliv účasti stěžovatele na smrti poškozeného nesvědčí. Stěžovatel má za to, že zejména u tak závažného trestného činu, jakým je vražda, měly soudy změnu výpovědi spoluobviněného hodnotit podstatně pečlivěji.
8. Stěžovatel na podporu této námitky rovněž vyslovil přesvědčení, že odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu se dovolávalo důkazů proti němu, které však bez opory o výpověď spoluobviněného neměly význam, jejž jim stížností soud přikládal, a rovněž že hodnocením možných motivů ke změně výpovědi spoluobviněného v podstatě stížnostní soud jen vyslovil své zobecněné přesvědčení o změnách výpovědí osob ve výkonu trestu odnětí svobody bez přímého vztahu k situaci stěžovatele.
IV. Posouzení Ústavním soudem
9. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ve stěžovatelově věci jde z hlediska ústavněprávního, zjednodušeně řečeno, o povinnost obecných soudů v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení řádně provést a vyhodnotit důkaz spočívající ve změně výpovědi spoluobviněného, která posloužila jako klíčový důkaz o vině stěžovatele v původním průběhu trestního řízení před obecnými soudy.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi měl již příležitost vyjádřit se k obdobné situaci, v níž se návrh na povolení obnovy týkal nové výpovědí svědka, jehož původní výpověď rovněž představovala stěžejní usvědčující důkaz. Jeho dřívější závěry lze v zásadě vztáhnout i na situace, kdy s touto změnou ve výpovědi nepřichází svědek, ale spoluobviněný. Obsah takovéto nové výpovědi je třeba považovat za důkaz, který je způsobilý přinést nové skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, nicméně pro soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení z toho plyne toliko povinnost tohoto svědka vyslechnout ve veřejném zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení, nebrání-li tomu vážné důvody [nález sp. zn. III. ÚS 95/99 ze dne 25. 11. 1999 (N 165/16 SbNU 215)], nikoliv však nějaká zvláštní závazná směrnice, jak takto zjištěný důkaz hodnotit.
13. Hodnocení důkazů v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se tedy nevymyká obecnému ústavněprávnímu rámci pro hodnocení důkazů v trestním řízení, samozřejmě s přihlédnutím k předmětu a rozsahu dokazování v tomto typu řízení. Není tedy rolí Ústavního soudu, aby samostatně hodnotil provedené důkazy a svými úvahami nahrazoval úvahy soudů obecných, nýbrž aby posoudil, zda tyto dodržely při provádění a hodnocení důkazů parametry, které pro tyto činnosti stanoví ústavní pořádek. Jinými slovy, Ústavní soud může přezkoumávat pouze proces, nikoliv výsledek hodnocení důkazů. To je odrazem zásady volného hodnocení důkazů, jíž je ovládáno české trestní řízení (srov. §2 odst. 6 trestního řádu), a podle nějž je mírou důkazu vnitřní přesvědčení rozhodujícího orgánu, v nynějším případě soudu. Důsledkem této zásady je, že pokud rozhodující orgán nevykročí při provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkového stavu z nich z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho závěry přehodnocovat, a to ani kdyby hypoteticky sám tyto procesy zopakoval a dospěl k odlišným závěrům.
14. Z ústavně konformního rámce pak při provádění a hodnocení důkazů může obecný soud vybočit tehdy, pakliže jím učiněná skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je mezi nimi a právními závěry extrémní nesoulad, eventuálně pokud jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)]. Dále může jít o případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)].
15. Při projednávání návrhu na povolení obnovy řízení jsou obecné soudy vázány zásadou volného hodnocení důkazů obdobně, jako kdyby rozhodovaly v hlavním líčení. Pokud tak v mezích vytyčených ústavním pořádkem provedou a vyhodnotí důkaz, o němž návrh na povolení obnovy řízení tvrdí, že na jeho základě budou zjištěny nové skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, a vyhodnotí jej tak, že se o důkaz přinášející poznatky o takovéto skutečnosti nejedná, nemá Ústavní soud důvodu ani možnosti proti tomu zasáhnout (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1933/16 ze dne 9. 8. 2016, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 471/16 ze dne 15. 3. 2016, bod 8.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2431/15 ze dne 10. 12. 20158.; usnesení sp. zn. I. ÚS 973/15 ze dne 18. 5. 2015, bod 7.; usnesení sp. zn. III. ÚS 2679/13 ze dne 21. 5. 2014 (U 9/73 SbNU 993), bod 10; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2548/13 ze dne 25. 3. 2014, část III.; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2818/13 ze dne 7. 1. 2014; usnesení sp. zn. I. ÚS 4106/12 ze dne 28. 5. 2013, část III a mnohá další).
16. Ústavní soud konstantně dlouhodobě judikuje, že k vybočení z těchto mezí pak v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení může dojít např. tehdy, není-li tento návrh řádně projednán, nejsou-li rozhodnutí obecných soudů adekvátně odůvodněna či jsou-li uplatněné právní závěry výrazem libovůle či excesu [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 70/61 SbNU 89); usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/17 ze dne 19. 9. 2017, bod 7.; usnesení sp. zn. I. ÚS 4117/16 ze dne 9. 2. 2017, bod 12.; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2527/16 ze dne 25. 10. 2016; usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/16 ze dne 11. 10. 2016, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 47/16 ze dne 16. 2. 2016, část IV.; usnesení sp. zn. II. ÚS 3365/15 ze dne 26. 1. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 3628/15 ze dne 19. 1. 2016, bod 6.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1735/15 ze dne 5. 11. 2015, část IV.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1399/14 ze dne 17. 7. 2014; usnesení sp. zn. III. ÚS 3112/12 ze dne 7. 11. 2013, část II.; usnesení sp. zn. III. ÚS 1180/12 ze dne 26. 9. 2013, část IV.; usnesení sp. zn. III. ÚS 3040/11 ze dne 18. 6. 2013, část IV.; usnesení sp. zn. II. ÚS 1432/13 ze dne 27. 6. 2013; usnesení sp. zn. III. ÚS 3125/12 ze dne 17. 4. 2013, část III.; usnesení sp. zn. I. ÚS 623/13 ze dne 4. 4. 2013, část III.; usnesení sp. zn. III. ÚS 3548/10 ze dne 28. 2. 2013, část IV. a mnohá další], případně přistupoval-li by soud k rozhodování o tomto návrhu předpojatě a v rozporu s principem in dubio pro reo [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343); nález sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. 7. 2016, bod 24.; či nález sp. zn. I. ÚS 919/16 ze dne 20. 6. 2016 (N 117/81 SbNU 825), bod 18.], případně byla-li by porušena kontradiktornost řízení [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 2826/13 ze dne 10. 2. 2015 (N 29/76 SbNU 383)].
17. Po posouzení stěžovatelovy argumentace a obsahu jím napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud konstatovat, že by obecné soudy vybočily ze shora nastíněných mezí ústavní konformity procesu dokazování. Na základě stěžovatelova návrhu soud rozhodující o obnově svolal veřejné zasedání, v němž vyslechl jak stěžovatele, tak spoluobviněného a jako listinný důkaz provedl i důkaz listinou - předmětným dopisem spoluobviněného. Lze souhlasit se stěžovatelem, že vzhledem k významu původní výpovědi spoluobviněného na jeho odsouzení bylo na místě posuzovat změnu jeho výpovědi velmi pečlivě, Ústavní soud má však za to, že právě takto soud rozhodující o obnově postupoval. Pokud přesto dospěl k závěru, že nově učiněná výpověď spoluobviněného je nepravdivá, nelze a priori tento závěr považovat za stojící v rozporu s požadavkem na velmi pečlivé zvažování takto změněné výpovědi.
18. Ani při zevrubném rozboru odůvodnění, proč soud rozhodující o obnově nové výpovědi spoluobviněného neuvěřil, nedospěl Ústavní soud k závěru, že by soud rozhodující o obnově postupoval svévolně či že by se jakkoliv jinak při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání dostal do rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ústavní soud proto nemá, čeho by mu vytkl. Pokud soud rozhodující o obnově na základě úvah, že spoluobviněný je nevěrohodný a jeho výpověď je nepravdivá proto, že spoluobviněný uváděl detaily skutkového děje, jež byly vyvráceny znaleckým posudkem z oboru toxikologie (údajné ovlivnění poškozeného alkoholem), a že tento nepravdivě soud ujistil, že nikdy nebyl na cele se stěžovatelem, neuvěřil ani zbytku nové výpovědi spoluobviněného, nejednalo se o porušení, ale naopak o projev zásady volného hodnocení důkazů. Ústavní soud proto tento skutkový závěr nemůže přehodnocovat.
19. Stejný závěr je na místě učinit ohledně přezkumu napadeného usnesení soudu rozhodujícího o obnově soudem stížnostním. Byť Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že vyjádření obecného názoru na možné motivy a způsoby jednání odsouzených měnících své výpovědi až ve výkonu trestu stížnostním soudem nelze ztotožňovat s tím, zda v konkrétním stěžovatelově případu k potvrzení tohoto obecného názoru došlo, jelikož soud rozhodující o obnově z limitů zásady volného hodnocení důkazů nevybočil, nebyl dán ani důvod pro zrušení jeho rozhodnutí soudem stížnostním.
V. Závěr
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu