ECLI:CZ:US:2018:2.US.429.18.1
sp. zn. II. ÚS 429/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Těšnov 1, Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2017, č. j. 10 As 319/2017-99, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud mimo jiné zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatele (v daném řízení v postavení osoby zúčastněné na řízení) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2017, č. j. 3 A 75/2014-292. Tímto rozsudkem městský soud na základě žaloby Emilie Bednářové (dále jen "žalobkyně") zrušil napadená rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 22. 5. 2014, č. j. 4006/2014-MZE-12142, sp. zn. 19PV4025/2014- 12142, a ze dne 9. 5. 2014, č. j. 84216/2013-MZE-12142, sp. zn. 19PV4023/2014-12142, jimiž zamítl odvolání žalobkyně směřující proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2013, č. j. SPÚ 526943/2013, a ze dne 6. 1. 2014, čj. SPÚ 550678/2013, vydaným ve zkráceném přezkumném řízení podle ustanovení §98 správního řádu, kterými byly zrušeny výroky rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 27. 12. 2012, č. j. PÚ 1112/12, a ze dne 13. 12. 2012, č. j. PÚ 721/12, na jejichž základě bylo žalobkyni podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") přiznáno vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Praha Žižkov a Strašnice.
3. Klíčovou a mezi účastníky řízení spornou otázkou probíhajícího řízení bylo posouzení, zda pro konání zkráceného přezkumného řízení ve smyslu ustanovení §98 správního řádu byly splněny zákonné podmínky, zejména pak dodržení subjektivní lhůty k jeho zahájení ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 správního řádu, dle něhož zkrácené přezkumné řízení musí být zahájeno nejdéle do dvou měsíců ode dne, kdy se příslušný správní orgán o důvodu zahájení přezkumného řízení dozvěděl, nejpozději však do 1 roku od právní moci rozhodnutí ve věci.
4. Městský soud o této otázce rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí rozhodnutí byla rozsudky Nejvyššího správního soudu zrušena. Městský soud totiž prvním rozsudkem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 3 A 75/2014-130, žaloby žalobkyně zamítl s odůvodněním, že subjektivní lhůta k zahájení přezkumného řízení podle ustanovení §96 odst. 1 správního řádu se ve zkráceném přezkumném řízení neaplikuje. S tímto se ovšem neztotožnil Nejvyšší správní soud, který rozhodnutí městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 10 As 4/2015-135, v němž jej zavázal právním názorem, že i ve zkráceném přezkumném řízení se lhůta podle ustanovení §96 odst. 1 správního řádu aplikuje, a proto musel městský soud znovu řádně posoudit, zda subjektivní lhůta pro vydání předmětných rozhodnutí Státního pozemkového úřadu byla v projednávané věci dodržena či nikoliv.
5. Ve svém druhém rozsudku ze dne 27. 10. 2015, č. j. 3 A 75/2014-182, městský soud konstatoval, že důvodem pro zahájení zkrácených přezkumných řízení byl především odlišný právní názor Státního pozemkového úřadu na danou problematiku. Z tohoto důvodu začala subjektivní lhůta pro zahájení zkráceného přezkumného řízení běžet dnem právní moci rozhodnutí PÚ 1112/12 dne 10. 1. 2013, a proto uplynula dne 10. 3. 2013, tj. přede dnem vydání rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2013 a ze dne 6. 1. 2014. Ani s tímto posouzením městského soudu se Nejvyšší správní soud neztotožnil, a proto i tento rozsudek svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2016, č. j. 10 As 271/2015-167, zrušil, když konstatoval, že počátek běhu subjektivní lhůty pro zahájení zkráceného přezkumného řízení je třeba odvíjet od okamžiku doručení rozhodnutí PÚ 721/12 a PÚ 1112/12 správnímu orgánu příslušnému k vedení přezkumného řízení nebo jeho právnímu předchůdci, nikoliv od okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí, jak dovodil městský soud. K provedení přezkumného řízení rozhodnutí PÚ 721/12 a PÚ 1112/12 byl do 31. 12. 2012 příslušný Ústřední pozemkový úřad, přičemž s účinností od 1. 1. 2013 byl podle ustanovení §22 odst. 6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, jeho právním nástupcem v řízení podle zákona o půdě Státní pozemkový úřad.
6. Městský soud v Praze, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, proto v již v citovaném (třetím) rozsudku ze dne 29. 9. 2017 dospěl k závěru, že předmětná rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 11. 12. 2013 a 6. 1. 2014 (ve vztahu k rozhodnutí PÚ 1112/12) a ze dne 10. 12. 2013 (ve vztahu k rozhodnutí PÚ 721/12) byla vydána po uplynutí dvouměsíčních subjektivních lhůt podle ustanovení §96 odst. 1 správního řádu.
7. Proti tomuto rozsudku podaly kasační stížnost Ministerstvo zemědělství (žalovaný), společnost Pražské služby a.s. a stěžovatel (osoby zúčastněné na řízení), v nichž téměř shodně namítaly, že městský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, a to zejména v určení správního orgánu příslušného k provedení přezkumného řízení a následně i v určení počátku běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k jeho provedení. Dle jejich názoru rozhodným dnem pro určení počátku běhu subjektivní lhůty musí být den, kdy se orgán příslušný k provedení přezkumu o těchto rozhodnutích dozvěděl, příp. mohl dozvědět, přičemž tímto orgánem byl do 31. 12. 2012 Ústřední pozemkový úřad a od 1. 1. 2013 ústředí Státního pozemkového úřadu, nicméně Ústřednímu pozemkovému úřadu nebyla rozhodnutí PÚ 1112/12 a PÚ 721/12 nikdy doručena. Ústřední pozemkový úřad tudíž neznal jejich obsah, a tudíž není možné určit počátek běhu subjektivní lhůty ve vztahu k jeho právnímu nástupci v linii vedení správního řízení, tj. ve vztahu k ústředí Státního pozemkového úřadu. Stěžovatelé byli naopak přesvědčeni, že počátek subjektivní lhůty je třeba odvozovat od nahlédnutí pracovníků ústředí Státního pozemkového fondu do soudního spisu sp. zn. 28 C 43/2012 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10, kteří k tomu měli povolení příslušného správního orgánu, tj. ústředí Státního pozemkového úřadu, ze dne 21. 10. 2013. Městský soud chybně odvodil okamžik počátku běhu subjektivní lhůty pro zahájení přezkumného řízení od okamžiku nahlédnutí účastníka řízení do spisu dne 6. 3. 2013.
8. Nejvyšší správní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku tyto kasační námitky neshledal důvodnými, což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné jeho závěry zde podrobně rekapitulovat (v tomto ohledu na něj zcela odkazuje, viz www.nssoud.cz); za tímto účelem proto postačí pouze stručné shrnutí důvodů, na jejichž základě Nejvyšší správní soud odmítl jednotlivé kasační námitky.
9. Nejvyšší správní soud opětovně poukázal na to, že vzhledem k celkové povaze sporu je stěžejní otázkou i nadále určení počátku běhu subjektivní lhůty k provedení zkráceného přezkumného řízení, přičemž námitky stěžovatelů se vztahují k nesprávnému určení správního orgánu příslušného k provedení přezkumného řízení a konkrétně k tomu, že rozhodnutí nebyla doručena příslušnému orgánu, neboť tímto orgánem nebyl Státní pozemkový úřad, nýbrž ústředí Státního pozemkového úřadu (jako nástupce Ústředního pozemkového úřadu). V této souvislosti ovšem Nejvyšší správní soud zdůraznil, že těmito námitkami se již zabýval ve svém předchozím rozsudku a stěžovatelé tak ve skutečnosti polemizují s jeho závazným právním názorem, který městský soud respektoval, a proto shledal uvedené námitky stěžovatelů nepřípustnými. Za přípustné, nikoliv však za důvodné, shledal pouze námitky stěžovatelů zpochybňující názor, že Pozemkový fond ČR byl předchůdcem Státního pozemkového úřadu, neboť tato otázka má relevanci pro posouzení počátku běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k provedení přezkumného řízení, jelikož rozhodnutí PÚ 721/12 bylo dne 27. 12. 2012 doručeno právě Pozemkovému fondu ČR. Nejvyšší správní soud totiž konstatoval, že "Pozemkový fond ČR vystupoval v daném správním řízení jako účastník řízení, nikoliv jako správní orgán (viz zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, §9 odst. 8 zákona o půdě). Podle §22 odst. 1 zákona o Státním pozemkovém úřadu však, s účinností od 1. 1. 2013 vstoupila Česká republika do všech práv a povinností Pozemkového fondu ČR, včetně práv a povinností ze správních nebo soudních řízení, jichž byl účastníkem. (...) k výkonu těchto práv a povinností je příslušný Státní pozemkový úřad; do 31. 12. 2012 jím byl Pozemkový fond ČR." Proto dospěl k závěru, že "Pozemkový fond ČR lze považovat za právního předchůdce Státního pozemkového úřadu." Za dané situace proto doručení Pozemkovému fondu ČR dne 27. 12. 2012, resp. přechod práv a povinností Pozemkového fondu ČR na Českou republiku - Státní pozemkový úřad dne 1. 1. 2013, bylo "relevantní pro počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. (...) Městský soud vyhověl požadavkům Nejvyššího správního soudu v předchozím rozsudku a postavením Pozemkového fondu ČR se dostatečně zabýval."
10. Téměř shodné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily, když nesprávně posoudily otázky určení správního orgánu příslušného k provedení přezkumného řízení a určení počátku běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k jeho provedení. Stěžovatel dále namítal, že městský soud ve svém posledním rozsudku nerespektoval závazný právní názor kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu, což ovšem zcela nesprávně aproboval i Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku, čímž porušil základní práva stěžovatele. Nadto stěžovatel polemizuje se způsobem, jakým se Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku vypořádal s jeho námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, a celkově tak zpochybňuje jeho právní závěry, které se dle názoru stěžovatele ocitají v přímém rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu, aniž by tuto změnu jakkoliv odůvodnil.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem nejen ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ale i rozsudků městského soudu a Nejvyššího správního soudu jemu předcházejících a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o podané správní žalobě proti předmětným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelem (či jinými účastníky řízení) předestřeny v řízeních před správními orgány i obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
14. Navíc, po důkladném seznámení se se všemi relevantními rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud (a před ním i městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu) se s uvedenými námitkami stěžovatele řádně a (s ohledem na jejich rozsah) velmi podrobně vypořádal, a to dokonce opakovaně, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž správního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel v ústavní stížnosti namítá. Především se důkladně zabýval jak stěžovatelem namítanými procesními otázkami předmětného přezkumného řízení, ať již otázkou procesní příslušnosti, anebo otázkou počátku běhu a uplynutí subjektivní dvouměsíční lhůty k provedení přezkumného řízení, tak i jeho námitkami ohledně rozporu právních závěrů městského soudu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným v předchozích kasačních rozhodnutích. O důkladnosti přezkumu městským soudem formulovaných právních závěrech a vypořádání se s námitkami účastníků řízení ze strany Nejvyšší správní soud svědčí ostatně výše rekapitulovaný průběh řízení, kdy Nejvyšší správní soud dokonce dvakrát shledal nezbytným svůj kasační zásah v podobě zrušení rozhodnutí městského soudu pro jejich nezákonnost z důvodu nepřezkoumatelnosti, resp. nesprávného posouzení právní otázky. Ústavní soud se proto neztotožňuje s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti, jíž zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s jeho námitkami, opakovaně vznesenými ve v kasačních stížnostech.
15. Stejně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že samotné právní závěry Nejvyššího správního soudu, vyslovené v ústavní stížností napadeném rozsudku se ocitají v rozporu s jeho dosavadní judikaturou, neboť právě konfrontace městským soudem formulovaných právních závěrů se závěry své dosavadní judikatury v obdobných věcech a následné konstatování jejich vzájemného rozporu, bylo primárním důvodem pro (opakovaný) kasační zásah ze strany Nejvyššího správního soudu, a ani v ústavní stížností napadeném rozsudku neshledal důvod se od těchto závěrů jakýmkoliv způsobem odchýlit, a to ani na základě argumentace stěžovatele. Ostatně námitky stěžovatele, přednesené v průběhu (v pořadí třetího) řízení o kasační stížnosti, byly již Nejvyšším správním soudem v ústavní stížnosti napadeném rozsudku shledány z velké části jako nepřípustné [ve smyslu ustanovení §103 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], neboť v nich stěžovatel opětovně zpochybňoval právní názory Nejvyššího správního soudu, vyslovené v předchozích kasačních rozsudcích. V této souvislosti je rovněž Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel toto své argumentační schéma neopouští ani v ústavní stížnosti, v níž v podstatě absentuje jakákoliv ústavněprávní argumentace, jež by měla podpořit oprávněnost jeho tvrzení o porušení svých základních práv, neboť jeho námitky jsou, jak již bylo výše zmíněno, pouze pokračováním polemiky s právními závěry Nejvyššího správního soudu, tentokráte však v řízení o ústavní stížnosti. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o jeho snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru a naopak prokázání nesprávnosti právního názoru obecných soudů. Ústavní soud se nicméně ztotožňuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu a neshledal v nich porušení základních práv stěžovatele.
16. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu