ECLI:CZ:US:2018:2.US.459.18.1
sp. zn. II. ÚS 459/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky KÖGE a. s. se sídlem Karlovo náměstí 290/16, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem, AK se sídlem Štěpánská 49/633, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2017 č. j. 70 Co 451/2017-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že městský soud porušil její právo na přístup k soudu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") žalobu na náhradu škody ve výši 12 276 982 Kč. Obvodní soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 613 850 Kč. Stěžovatelka požádala o částečné osvobození od soudního poplatku, které ji ovšem obvodní soud nepřiznal. Stěžovatelka totiž nedoložila účetní závěrky za poslední tři roky, které nejsou dostupné ve sbírce listin obchodního rejstříku. Z předložené závěrky za rok 2016 a z prohlášení stěžovatelky vyplývalo, že stěžovatelka nemá větší movitý majetek, vlastní přívěs za osobní automobil, pozemky zatížené exekucemi a nemá příjmy či bankovní účty. Podle obvodního soudu věrohodně neosvědčila své celkové finanční a majetkové poměry. Soud proto neměl dostatečné podklady a důkazy k objektivnímu posouzení jejích faktických poměrů.
3. Stěžovatelka se bránila odvoláním u městského soudu. Namítala, že její zástupce měl problémy v komunikaci s předsedou představenstva. Proto až k odvolání připojil účetní závěrky za rok 2014 a 2015. Zmíněný přívěs už prý neexistoval, v evidenci vozidel byl veden nedopatřením. Stěžovatelka uváděla, že nedisponuje žádným peněžitým ani jiným majetkem, ze kterého by mohla soudní poplatek v plné výši zaplatit. Mohla by ho uhradit maximálně z 5 %.
4. Městský soud zdůraznil, že osvobození od soudního poplatku je institutem zcela výjimečným, který je určen výhradně pro případy, ve kterých osobní či sociální poměry žadatele reálně zcela znemožňují přístup k soudu či právní pomoc. Je především na žadateli, aby doložil, že u něho jsou splněny podmínky pro osvobození od soudního poplatku. Pouhé tvrzení žadatele, že aktuálně nemá finanční prostředky na úhradu soudního poplatku, není samo o sobě důvodem pro osvobození od něj. Žadatelé musí doložit, že jim aktuální majetkové poměry neumožňují poplatek zaplatit. Kromě zjištění, že stěžovatelka údajně nemá žádné příjmy či movitý majetek a vlastní několik pozemků, z údajů v obchodním rejstříku plyne, že výše kmenového jmění stěžovatelky činí 43 000 000 Kč. Tato skutečnost sama o sobě podle městského soudu vylučuje závěr, že by majetkové poměry stěžovatelky znemožňovaly úhradu soudního poplatku, jehož výše činí pouze 1,5 % jejího kmenového jmění. Městský soud proto potvrdil usnesení obvodního soudu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právní názor městského soudu odporuje ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle kterého číselná hodnota základního kapitálu nepředstavuje žádný konkrétní majetek. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 3632/2013 ze dne 29. 4. 2014 (č. 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) Nejvyšší soud uvedl, že výše základního kapitálu společnosti s ručením omezeným sama o sobě nevypovídá nic o tom, jaká je hodnota obchodních podílů představujících účast jednotlivých společníků na společnosti. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že objektivní nedostatek finančních prostředků fyzické či právnické osoby se nesmí stát pro účastníka řízení překážkou přístupu k soudu. V této souvislosti je nutno vycházet z objektivní nemožnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, pokud je reálně vyloučena možnost případné dispozice s majetkem účastníka řízení za účelem jeho zpeněžení pro úhradu předpokládaného soudního poplatku. Stěžovatelka prokázala, že nedisponuje žádnými peněžními prostředky a že s nemovitými věcmi, které jsou v jejím vlastnictví, nemůže jakkoliv disponovat, neboť jsou zatíženy exekučními příkazy. Napadené usnesení vykazuje prvky zjevné libovůle. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními městského soudu je dán extrémní rozpor.
6. Ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka v této věci nemusela podávat dovolání k Nejvyššímu soudu. Městský soud vydal napadené usnesení dne 19. 12. 2017. Dne 30. 9. 2017 přitom nabyl účinnosti zákon č. 296/2017 Sb., který vedl k novelizaci §238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Podle §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. je dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení nepřípustné (viz přechodné ustanovení čl. II bod 1 zákon č. 296/2017 Sb., podle kterého se použije o. s. ř. i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona).
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení soudním. Stěžovatelka v něm neuspěla se svojí žádostí o částečné osvobození od soudního poplatku. Její námitky však většinově směřují proti procesnímu postupu a výkladu podústavního práva ze strany městského soudu. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud městskému soudu cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu jeho usnesení obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky.
10. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (viz např. nedávný nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017, bod 29), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků zásadně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů o důvodnosti uplatněného nároku, ke kterým soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelkou.
11. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. To se však v projednávané věci nestalo. Ústavní soud proto nemůže přehodnocovat závěry obecných soudů, podle kterých stěžovatelka neprokázala, že by jí majetkové poměry znemožňovaly soudní poplatek uhradit.
12. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014 aj.).
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu