ECLI:CZ:US:2018:2.US.712.18.1
sp. zn. II. ÚS 712/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., nyní ve vazební věznici Brno-Bohunice, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Kounicova 11, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2018, č. j. 6 To 2/2018-1274, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), na základě kterého byl - dle svého mínění - v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Listiny zkrácen na svém právu na spravedlivý proces a ve svém důsledku bylo zasaženo do jeho osobní svobody, když byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.").
2. Stěžovatel je stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle ustanovení §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). V dané trestní věci již bylo nepravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2017, č. j. 40 T 5/2017-1120. Stěžovatel byl nepravomocně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let. V průběhu trestního řízení bylo několikrát rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě. Naposledy usnesením krajského soudu ze dne 4. 12. 2017, kterým bylo rozhodnuto o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením vrchního soudu napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítnuta.
3. Stěžovatel shledává porušení svých základních práv v postupu krajského soudu, který byl následně potvrzen i vrchním soudem v nyní napadeném usnesení. Napadeným usnesením vrchního soudu byla totiž zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu o dalším setrvání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a c) tr. ř. a současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a jeho písemný slib a peněžitá záruka nebyly přijaty. Vrchní soud přitom svým usnesením potvrdil - údajně nezákonný - postup krajského soudu, který nařídil vazební zasedání na 4. 12. 2017, o nařízeném zasedání však informoval právního zástupce stěžovatele téhož dne, tedy jen s několikahodinovým předstihem a navzdory zjištění, že obhájce stěžovatele se vazebního zasedání nebude moci zúčastnit, jej krajský soud konal, ačkoliv je konat nemusel, neboť ještě neuplynula tříměsíční zákonná lhůta, ve které je nutné důvody vazby povinně přezkoumávat. Pro urgentní postup v této věci, ke kterému se krajský soud uchýlil, proto nebylo důvodu. Na rozhodnutí o prodloužení vazby měl krajský soud čas minimálně do 18. 1. 2018. V reakci na tento postup krajského soudu a z něho vzešlé usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě podal stěžovatel k vrchnímu soudu stížnost, která však byla napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud argumentuje tím, že obhájce stěžovatele měl možnost se nechat substitučně zastoupit. Proti tomuto odůvodnění se však musí stěžovatel ostře ohradit. Obhájce stěžovatele neměl možnost se nechat substitučně zastoupit, neboť v době vyrozumění o konání vazebního zasedání byl již na cestě na jiný soud, stejně tak se vrchní soud v odůvodnění nezabýval ani tím, zdali by stěžovatel s takovou substitucí souhlasil.
4. Stěžovatel napadá rovněž existenci vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř., když obecné soudy shledaly naplnění tohoto vazebního důvodu s ohledem na hrozbu citelného trestu, který stěžovateli hrozí. Tím se však dopustily nepřípustného extenzivního výkladu judikatury Ústavního soudu, podle které citelným trestem se rozumí trest přesahující hranici šesti let odnětí svobody. Stěžovatel byl přitom nepravomocně odsouzen pouze k pěti letům trestu odnětí svobody a je třeba zohlednit, že stěžovatel je ve vazbě již více než jeden rok a každým dnem vazební důvody slábnou. Soudy obou stupňů v otázce posouzení trvání vazebních důvodů u stěžovatele přehlížejí jednak faktor plynutí času a jednak zmírnění právní kvalifikace provedené prvostupňovým soudem ve srovnání s obžalobou, přestože obě tyto skutečnosti hovoří ve prospěch stěžovatele.
5. Uvalení útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. není možné zdůvodňovat tím, že stěžovatel je cizí státní příslušník, když se jedná o občana Slovenské republiky. Slovenská republika je jednak členem Evropské unie, ale předně mezi Slovenskou a Českou republikou již tradičně funguje na nadstandardní úrovni přeshraniční justiční spolupráce. Proto nelze předpokládat, že by se stěžovatel ve své domovině mohl úspěšně skrývat a vyhýbat se tak trestnímu stíhání v České republice. Stěžovatel má navíc z uvedeného trestu, který mu byl prozatím nepravomocně uložen nalézacím soudem, více než jednu čtvrtinu vykonánu vazbou. I tento fakt jen zeslabuje důvody pro uvalení útěkové vazby.
6. Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř. pak stěžovatel namítá, že tento sám o sobě je vyvrácen nepravomocným odsuzujícím rozsudkem nalézacího soudu, když byl stěžovatel odsouzen za jednání v jiné (mírnější) právní kvalifikaci, než pro kterou byl obviněn a z toho důvodu brán do vazby. Obava z dokončení připravovaného zločinu tedy není na místě, neboť podle závěrů nalézacího soudu se o žádnou přípravu nejednalo. Jednání, za které byl stěžovatel nepravomocně odsouzen, bylo dokonáno.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát opakoval, že není další instancí v trestním soudnictví, což se vztahuje i k vazebnímu řízení.
9. Ve vztahu k uplatněným námitkám stran důvodnosti jednotlivých vazebních důvodů lze stručně uvést, že obecné soudy dostatečně odůvodnily jednotlivé důvody pro trvání vazby. Z odůvodnění napadeného usnesení i předchozího usnesení krajského soudu je naprosto patrné, jaké důvody soud vedly k závěru o přetrvávající existenci vazebních důvodů ve vztahu k útěkové i předstižné vazbě.
10. Krajský a vrchní soud se totiž podrobně vyjádřily k jednotlivým námitkám stěžovatele o neexistenci vazebních důvodů podle ustanovení §67 písm. a) a c) tr. ř. (viz str. 4 - 5 usnesení vrchního soudu).
11. Jakkoliv vrchní soud přisvědčil obhajobě v tom směru, že stěžovateli byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, což explicitně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi ještě neoznačil za trest citelný, jedná se o trest, který značně zvyšuje důvodnost obavy z útěku stěžovatele. Pro tuto argumentaci obecných soudů ostatně svědčí i to, že ve svém odvolání státní zástupce požaduje zpřísnění právní kvalifikace trestného jednání, kterého se stěžovatel měl dopustit, a tedy i uložení vyššího trestu. Rozhodně nelze bez dalšího argumentovat judikaturou Ústavního soudu, který za citelný trest považuje až hrozící trest odnětí svobody ve výměře šesti let. V usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 88/01, je k této problematice toliko uvedeno, že: "...další skutečností odůvodňující obavu z útěku byl nesporně tehdy ještě nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody na 6 let ... co více než nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem? Šestiletý trest z tohoto hlediska rozhodně nepatří k trestům, které by s uvedenou obavou neměly nic společného, ba právě naopak." Z formulace odůvodnění tohoto usnesení tedy rozhodně nelze dovozovat, že by pětiletý trest odnětí svobody již nebyl trestem, který by neodůvodňoval obavu z útěku stěžovatele. Nadto je třeba zdůraznit, že v nyní projednávaném případě hrozba pětiletého trestu odnětí svobody nebyla jediným důvodem pro uložení útěkové vazby. Jak totiž obecné soudy opakovaně zdůraznily, dalším důvodem je i ta skutečnost, že stěžovatel není českým státním příslušníkem. Obhajoba stěžovatele, že mezi Českou a Slovenskou republikou panuje mimořádně dobrá justiční spolupráce, a proto jeho slovenská státní příslušnost nemůže odůvodňovat uvalení útěkové vazby, je v tomto směru nepřípadná. Stěžovatel totiž nesporně je cizím státním příslušníkem, přičemž zde není možné zohledňovat konkrétní občanství stěžovatele, což samo o sobě může v případě útěku stěžovatele do jeho domovské země trestní stíhání v České republice značně zkomplikovat. V tomto případě proto uvalení útěkové vazby podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. v kontextu okolností tohoto případu Ústavní soud neshledal excesivním.
12. Pro důvodnost tzv. předstižné vazby podle ustanovení §67 písm. c) tr. ř. u stěžovatele dle obecných soudů svědčí především ta skutečnost, že v dosavadním řízení, jež prozatím vyústilo ve vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku, bylo prokázáno, že stěžovatel se uvedené trestné činnosti dopustil s dalšími spolupachateli, přičemž mezi nimi zaujal vůdčí pozici, je bez zaměstnání a bez reálného a legálního zdroje příjmů a za těchto okolností je riziko, že by po propuštění z vazby pokračoval v trestné činnosti či vyvíjel další trestnou činnost, výrazně vyšší, než by tomu bylo za jiných okolností. Ani tyto závěry nepovažuje Ústavní soud za vybočující z hlediska jeho dosavadní judikatury.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížností napadené rozhodnutí o vazbě, resp. o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o ponechání stěžovatele jakožto obviněného ve vazbě, je podloženo zákonnými důvody, jejichž interpretace a aplikace provedená obecnými soudy je v daném případě souladu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud proto neshledal protiústavní pochybení v postupu vrchního soudu, který se po rekapitulaci stížnosti stěžovatele, v níž jsou vzneseny prakticky totožné námitky jako v nyní projednávané ústavní stížnosti, s těmito námitkami řádně vypořádal.
14. K námitce ohledně neúčasti obhájce stěžovatele u vazebního zasedání je sice třeba přisvědčit stěžovateli v tom ohledu, že postup krajského soudu (ve shodě s kritickým názorem vrchního soudu) skutečně nebyl zcela standardní. Na druhou stranu zákonné předpisy nestanovují lhůtu, která má být obviněnému, resp. jeho obhájci, zachována při přípravě na vazební zasedání. V tomto je třeba vazební zasedání odlišit od hlavního líčení nebo veřejného zasedání. Při stanovení lhůty pro konání vazebního zasedání přitom platí, že ta by měla být stanovena tak, aby měli státní zástupce i obhájce možnost se jej účastnit. Rovněž se ovšem přihlíží k tomu, o čem má být při vazebním zasedání rozhodováno - tj. jestli jde o vzetí do vazby, případně o další setrvání obviněného ve vazbě. V daném případě proto lze postup krajského soudu, kdy o konání vazebního zasedání vyrozuměl obhájce jen s několikahodinovým předstihem, zdůvodnit i tím, že se jednalo již o několikáté rozhodování o setrvání obviněného ve vazbě, stěžovatel byl již (byť nepravomocně) odsouzen, a stěžovatel ani prostřednictvím svého obhájce na těchto vazebních zasedáních nepředkládal nové argumenty pro propuštění z vazby a setrvával na své původní obhajobě. Rovněž nedošlo ani k podstatným změnám okolností na straně obviněného, které by mohly soudy vést k přesvědčení, že tento bude trestně stíhán na svobodě. Za podstatnou pak považuje zdejší soud zejména okolnost, že i v podané stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel a jeho obhájce nepředstavili nové argumenty proti uvalení vazby, když brojili pouze proti procesnímu postupu krajského soudu. Za těchto okolností proto Ústavnímu soudu není zřejmé, jaké konkrétní nové námitky proti existenci jednotlivých vazebních důvodů by stěžovatel (resp. jeho obhájce) hodlal při tomto zasedání přednést, když je neuplatnil sám stěžovatel na vazebním zasedání konaném za nepřítomnosti jeho obhájce sám, neučinil je předmětem následné stížnosti podané k vrchnímu soudu a neuvedl je ani v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto uzavírá, že jakkoliv postup krajského soudu skutečně nepovažuje za obvyklý a zasluhující pozitivní hodnocení, v nyní projednávané věci k porušení práva stěžovatele na obhajobu v jeho materiálním pojetí zjevně nedošlo.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu