ECLI:CZ:US:2018:2.US.720.17.1
sp. zn. II. ÚS 720/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky: Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v Praze 10, příspěvková organizace, sídlem Sámova 7, Praha 10, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 4151/2016-532 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 č. j. 96 Co 303/2015-495, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 3. 2017 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo podnikat dle čl. 26 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen "vedlejší účastnice") povinnost uhradit jí částku ve výši 1 362 417 Kč. Uvedla, že je právnickou osobou poskytující zvláštní péči pojištěncům vedlejší účastnice, a to na základě Zvláštní smlouvy č. 7A10W567 ze dne 1. 5. 2007 (dále jen "Zvláštní smlouva"). Dále uvedla, že k této smlouvě jsou uzavírány jednotlivé dodatky, jimiž je definována úhrada poskytované zdravotní péče. Takto byla definována úhrada za roky 2007 - 2011, přičemž pro roky 2009, 2010 a 2011 byla sjednána úhrada ve výši 90 haléřů za bod. Na znění dodatku, jímž by byla určena výše úhrady pro rok 2012, se však strany nedohodly. S přihlédnutím k uvedenému vyslovila stěžovatelka přesvědčení, že péče, kterou poskytla pojištěncům vedlejší účastnice za rok 2012, má být hrazena ve výši posledně sjednané, tj. ve výši 90 haléřů za bod. V roce 2012 přitom stěžovatelka poskytla pojištěncům vedlejší účastnice péči v celkovém objemu 3 286 154 bodů, proto jí měla být ze strany vedlejší účastnice uhrazena částka ve výši 2 957 538,60 Kč (3 286 154 x 0,90 Kč). Vedlejší účastnice však stěžovatelce uhradila pouze částku ve výši 1 595 121,60 Kč, proto stěžovatelka soudu navrhla, aby rozhodl, jak uvedeno shora.
3. O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 5. 2015 č. j. 12 C 214/2012-360 tak, že soud žalobě vyhověl. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je autonomním smluvním obchodněprávním vztahem, do kterého není možné autoritativně zasahovat, a pokud nebylo sjednáno něco jiného, platí, že hodnota bodu činí 90 haléřů i pro rok 2012.
4. Toto rozhodnutí bylo k odvolání vedlejší účastnice změněno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016 č. j. 96 Co 303/2015-495 tak, že žaloba byla zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že stěžovatelka není zdravotnickým zařízením, ale příspěvkovou organizací registrovanou jako poskytovatel sociálních služeb poskytující ošetřovatelskou a rehabilitační péči. Způsob uzavírání smluv se zdravotními pojišťovnami je pro tento typ zařízení upraven v §17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"). V čl. IV bodě 1) Zvláštní smlouvy si však strany výslovně sjednaly možnost aplikace úhradové vyhlášky ve smyslu §17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který jinak upravuje použití úhradové vyhlášky mezi zástupci vedlejší účastnice a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení zdravotnických zařízení, a to pro případ, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedojde ke sjednání úhradového dodatku. Vzhledem k tomu, že úhradový dodatek pro rok 2012 mezi stranami sjednán nebyl, bylo dle názoru odvolacího soudu třeba stanovit výši úhrady dle vyhlášky č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012 (dále jen "vyhláška č. 425/2011 Sb." či "úhradová vyhláška pro rok 2012"), a to konkrétně podle její Přílohy č. 1 části B bodu 2 písm. b), neboť tato položka upravuje výši úhrad za péči srovnatelnou s péčí poskytovanou stěžovatelkou. Podle této části vyhlášky č. 425/2011 Sb. přitom platilo, že poskytnutá péče do stanovené meze sestupnosti (tj. do výše 561 320 bodů) má být hrazena s hodnotou 90 haléřů za bod, péče poskytnutá nad tuto mez pak s hodnotou 40 haléřů za bod. S přihlédnutím k této skutečnosti odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba stěžovatelky není po právu, neboť jí poskytnutá péče pojištěncům vedlejší účastnice již byla vedlejší účastnicí uhrazena.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 23 Cdo 4151/2061-532 jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by odvolací soud stěžovatelkou předloženou právní otázku, zda je možné (za situace, kdy stranami Zvláštní smlouvy nebyl pro dané období uzavřen dodatek o výši úhrad) na základě analogie aplikovat úhradovou vyhlášku pro rok 2012 i na úhradu za poskytnutou zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb, řešil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud zároveň neshledal důvod, proč by měl tuto otázku posoudit jinak.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní zdůraznila, že není zdravotnickým zařízením, ale pobytovým zařízením sociálních služeb, a proto by na ni dle jejího názoru neměla být ať již přímo či nepřímo aplikována pravidla pro úhrady, která jsou stanovena závazným právním předpisem (v nyní posuzované věci vyhláškou č. 425/2011 Sb.) pro poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. V této souvislosti odmítla dnes již ustálený právní názor dovolacího soudu, dle něhož není věcného důvodu, aby v případě chybějícího smluvního ujednání (tj. v případě, že nedošlo k uzavření dodatku ohledně ceny poskytnuté péče za příslušné období) nebyly aplikovány podmínky úhrad, které jsou stanoveny závazným právním předpisem pro poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních. Ohradila se též proti závěru odvolacího soudu, že v případě, kdy má být cena zdravotní péče poskytnuta pobytovým zařízením sociálních služeb (tedy zařízením, jakým je stěžovatelka) stanovena podle úhradové vyhlášky pro rok 2012, má být postupováno podle položky uvedené v Příloze č. 1 části B odst. 2 písm. b), která upravuje úhradu zdravotních služeb poskytnutých ve zdravotnických zařízeních lůžkové péče osobám, které jsou v nich umístěny z jiných než zdravotních důvodů. Namítla přitom, že tato položka je službám poskytovaným stěžovatelkou podobná pouze co do svého označení a rozsahu zdravotních výkonů. Zde však jejich podobnost končí, neboť např. zdravotní služby jsou v případě zdravotnického zařízení lůžkové péče indikovány lékařem, který je zaměstnancem předmětného zařízení. V případě pobytových zařízení sociálních služeb však toto zařízení pouze realizuje péči, kterou si u něj objednal registrující lékař klienta. Potřeba finančních prostředků v těchto zařízeních je proto odlišná a dle názoru stěžovatelky je tudíž vyloučeno, aby pro oba typy poskytovatelů zdravotních služeb byla stanovena shodná výše úhrad.
7. Stěžovatelka dále upozornila na skutečnost, že se na ni jako na poskytovatele sociálních služeb vztahuje §17a zákona o veřejném zdravotním pojištění, nikoli §17 téhož zákona, který reguluje vztahy mezi vedlejší účastnicí a subjekty odlišnými od stěžovatelky. Z právě uvedené skutečnosti stěžovatelka dovozuje, že bylo úmyslem zákonodárce rozlišovat mezi stěžovatelkou a jinými subjekty dle §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Pokud však soudy i přes tuto skutečnost rovněž na smluvní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí aplikovaly právní úpravu obsaženou v §17 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který připouští aplikaci úhradové vyhlášky pro stanovení výše úhrady při splnění tam uvedených podmínek (navíc za situace, kdy její aplikaci nepředcházelo neúspěšné dohodovací řízení ve smyslu §17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění), postupovaly dle přesvědčení stěžovatelky zjevně protiústavně.
8. Stěžovatelka vyjádřila také názor, že jestliže mezi ní a vedlejší účastnicí nedošlo ke změně Zvláštní smlouvy jinou dohodou, nebyla vedlejší účastnice oprávněna jednostranně měnit obsah této smlouvy ohledně úhradového systému. Zároveň odmítla tvrzení vedlejší účastnice (jemuž přisvědčily též odvolací a dovolací soud), že stěžovatelka a vedlejší účastnice si v čl. IV Zvláštní smlouvy sjednaly pro případ, že mezi nimi nebude dosaženo dohody ohledně výše úhrady, tato výše bude určena dle úhradové vyhlášky.
9. Stěžovatelka konečně poukázala též na to, že úhradová vyhláška pro rok 2012, která byla obecnými soudy v její věci aplikována, vycházela ze stejných principů při stanovení hodnoty bodu a výše úhrad jako vyhláška č. 475/2012 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013 (dále jen "úhradová vyhláška pro rok 2013"), která byla jako protiústavní zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.), když se Ústavní soud vymezil právě proti principu regulace a degresivní hodnoty bodu, který byl při stanovení ceny bodu obecnými soudy uplatněn i v nyní projednávané věci.
IV.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout, přes její ústavněprávní rozměr, také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
12. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti byl především nesouhlas stěžovatelky se závěrem odvolacího i dovolacího soudu, že v případě, kdy mezi stěžovatelkou, která je pobytovým zařízením sociálních služeb, a vedlejší účastnicí nedošlo k uzavření dohody o výši úhrad, které budou stěžovatelce uhrazeny za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům vedlejší účastnice v roce 2012, je namístě výši těchto úhrad stanovit dle úhradové vyhlášky pro rok 2012 (konkrétně pak dle Přílohy č. 1 části B bodu 2 písm. b) této vyhlášky). Ústavní soud konstatuje, že se obdobnou námitkou podrobně zabýval již ve svém nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2545/16, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, na který odkazoval uvedený soud i v rozhodnutí, jež je napadeno právě posuzovanou ústavní stížností. Šlo o skutkově srovnatelnou věc, přičemž právní závěry vyslovené v citovaném nálezu se plně uplatní i v této věci.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí především z toho hlediska, zda v jejich důsledku nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu. V tomto ohledu posuzoval, zda obecné soudy svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily a zda z jejich odůvodnění plynoucí sled úvah byl logicky i věcně přesvědčivý. Tyto požadavky by přitom nebyly splněny například tehdy, pokud by rozhodnutí soudů byla výsledkem libovůle nebo by jejich právní závěry byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) nebo nález ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3523/11 (N 48/64 SbNU 599)].
14. Ustanovení §17a zákona o veřejném zdravotním pojištění stanoví zdravotní pojišťovně povinnost uzavřít zvláštní smlouvu s každým pobytovým zařízením sociálních služeb, které o to požádá, jestliže prokáže, že ošetřovatelská péče bude poskytována k tomu způsobilými pracovníky. Na základě této smlouvy je pak povinna hradit poskytnutou zdravotní péči. Zákonná úprava již ovšem neřeší situaci, kdy se strany nedohodnou na ceně poskytnutého plnění. Zákon neupravuje zmocnění ke stanovení výše úhrad zdravotní péče poskytované poskytovateli sociálních služeb podle §11 odst. 2 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, a §36 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Nelze je dovodit ani ze zmocnění k vydání tzv. úhradových vyhlášek podle §17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění (nyní §17 odst. 5 tohoto zákona) [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/16], což je důvod, pro který tyto úhrady neupravovala ani úhradová vyhláška pro rok 2012.
15. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena Zvláštní smlouva, v níž však nebyla sjednána výše úhrady, kterou vedlejší účastnice zaplatí stěžovatelce za plnění poskytnuté pojištěncům vedlejší účastnice, když tato výše byla stranami sjednávána ve formě dodatků k této smlouvě. Pro rok 2012 však tento dodatek uzavřen nebyl, neboť strany nedospěly v této otázce ke shodě. Mezi stranami proto vznikl spor o částku, kterou měla vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce za plnění poskytnuté v daném období. V posuzované věci přitom odvolací i dovolací soud přisvědčily postupu vedlejší účastnice, která hradila předmětné plnění částkou vypočtenou podle pravidel obsažených v úhradové vyhlášce pro rok 2012, a to s přihlédnutím k čl. IV Zvláštní smlouvy, v němž si strany sjednaly, že hodnota bodu, výše úhrad zdravotní péče a případná regulační omezení budou sjednány dodatkem ke smlouvě podle §17 odst. 6 (nyní §17 odst. 5) zákona o veřejném zdravotním pojištění. Z tohoto ustanovení zákona o veřejném pojištění přitom plyne, že výše úhrady bude - nebude-li stranami uzavřen dodatek ke smlouvě - dohodnuta ve zvláštním dohodovacím řízení, jehož svolavatelem je Ministerstvo zdravotnictví. Pokud taková dohoda uzavřena nebude, bude její výše určena autoritativně Ministerstvem zdravotnictví ve formě vyhlášky. Pokud za tohoto stavu odvolací a dovolací i odvolací soud dospěly k závěru, že si strany v předmětném ustanovení Zvláštní smlouvy sjednaly možnost aplikace úhradové vyhlášky, pokud mezi nimi nedojde k dohodě o hodnotě bodu, nemůže Ústavní soud než uzavřít, že tento závěr nelze shledat protiústavním, byť stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá vlastní výklad tohoto ustanovení, na jehož základě doufá v pro sebe příznivějšího výsledku předmětného sporu. To proto, že výklad předmětného ustanovení Zvláštní smlouvy provedený obecnými soudy považuje Ústavní soud za možný. O případ, kdy by bylo lze uzavřít, že se jedná o závěr jsoucí v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, což by jedině mohlo být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, se tedy nejedná.
16. Za situace, kdy byla stěžovatelkou výslovně ujednána možnost postupu dle §17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění, je pak třeba jako na irelevantní nahlížet na námitku stěžovatelky, že toto ustanovení se vztahuje pouze na subjekty odlišné od stěžovatelky, a dále námitku, že to byla vedlejší účastnice, kdo jednostranně změnil obsah jejich smluvního ujednání ohledně úhradového systému, neboť k této změně došlo nikoli v důsledku jednostranného rozhodnutí vedlejší účastnice, ale jednalo se o důsledek skutečnosti, že mezi smluvními stranami nedošlo ke shodě, přičemž pro tento případ se strany zavázaly postupovat dle právního předpisu, který vydá Ministerstvo zdravotnictví, což také vedlejší účastnice učinila.
17. Za svévolný či za a priori nemožný nelze dle názoru Ústavního soudu považovat ani závěr, podle něhož lze pro určení výše úhrady za péči v zařízeních sociálních služeb podle §22 písm. e) zákona o veřejném zdravotním pojištění použít pravidla úhradové vyhlášky dopadající na poskytování zdravotní péče podle §22 písm. c) tohoto zákona, tedy zdravotní péče poskytované ve zdravotnických zařízeních ústavní péče osobám, které jsou v nich umístěny z jiných než zdravotních důvodů, tj. vycházet z ohodnocení zakotveného v Příloze č. 1 části B odst. 2 písm. b) úhradové vyhlášky pro rok 2012, proti čemuž stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž brojila. Není ústavně nepřípustné, aby bylo hrazení výkonů, které jsou poskytovány v odbornosti 913 - všeobecná sestra v sociálních službách, shodné jak v zařízeních sociálních služeb (jakým je zařízení stěžovatelky), tak ve zdravotnických zařízeních (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3305/16 ze dne 8. 8. 2017, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
18. Důvodnou konečně není ani námitka, že k aplikaci úhradové vyhlášky pro rok 2012 došlo i přesto, že tato je založena na principu regulace a degresivní hodnoty bodu, který Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.) shledal protiústavním. Ústavní soud má za to, že s touto otázkou se již vypořádal dovolací soud, jenž poukázal na skutečnost, že Ústavní soud zrušil úhradovou vyhlášku pro rok 2013 s účinky pro futuro, přičemž přistoupil též k odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Ústavní soud k tomu doplňuje, že úhradová vyhláška pro rok 2012, jejíž protiústavnost je stěžovatelkou namítána, Ústavním soudem zrušena nebyla, úhradová vyhláška pro rok 2013, jejíž principy týkající se regulace cen obsahovala i vyhláška předchozí, zrušena sice byla, ovšem s odloženou vykonatelností k 31. 12. 2014. Na spor ohledně ceny plnění týkající se roku 2012 a případné analogické použití pravidel úhradové vyhlášky pro rok 2012 při soudním určení ceny plnění tak nemá následná derogace úhradové vyhlášky přímý vliv (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2545/16).
19. Lze tedy uzavřít, že námitky stěžovatelky směřující proti posouzení jejího nároku ze strany obecných soudů nejsou důvodné. Ve zbytku považuje Ústavní soud za postačující odkázat na relevantní části odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 2545/16.
V.
20. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, včetně jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu