ECLI:CZ:US:2018:2.US.891.18.1
sp. zn. II. ÚS 891/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Valdštejnovo nám. 76, Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 22 C 191/2013-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 č. j. 55 Co 80/2016-59, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016 č. j. 22 C 191/2013-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017 č. j. 55 Co 51/2017-96 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 3629/2017-118 a ze dne 26. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 3630/2017-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci, na ochranu majetku, na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, na spravedlivý proces, na rovné zacházení a na legitimní očekávání ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž čl. 4 a čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Tuto žalobu obvodní soud zamítl svým ústavní stížností napadeným rozsudkem ze 14. 10. 2015 č. j. 22 C 191/2013-38, který byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 4. 2016 č. j. 55 Co 80/2016-59. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (§241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel současně s podáním dovolání požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
3. Návrh stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta obvodní soud svým ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 16. 12. 2016 č. j. 22 C 191/2013-89 zamítl. Stěžovatel totiž nepředložil řádně vyplněné "Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", neboť neuvedl údaje o svých příjmech, z nichž uspokojuje své základní životní potřeby. Měl tak za to, že stěžovatel věrohodně nedoložil své výdělkové a majetkové poměry. Městský soud pak k odvolání stěžovatele svým usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 55 Co 51/2017-96 rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Toto následně stěžovatel napadl dovoláním, při jehož podání opět nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Současně s podáním dovolání také požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Nejvyšší soud se však ztotožnil se závěry městského soudu, tj. že nejsou dány důvody pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků a tím pádem ani pro ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Nedoložil totiž řádně své majetkové a výdělkové poměry (k podání ze dne 4. 9. 2017 přitom Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k doplnění dovolání) a jeho počínání lze dlouhodobě pokládat za obstrukční a sudičské. Řízení o dovolání proto svým napadeným usnesením ze dne 26. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 3630/2017-119 zastavil. V důsledku toho pak Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 26. 1. 2018 č. j. 30 Cdo 3629/2017-118 zastavil též (původní) dovolací řízení, neboť stěžovatel přes předchozí výzvy neodstranil nedostatek podmínky povinného právního zastoupení.
4. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své rozsáhlé, leč místy značně nejasné, ústavní stížnosti s nimi obsáhle polemizuje. Namítá především, že obecné soudy mu odepřely přístup k soudu, když nevyhověly jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a neustanovily mu advokáta pro dovolací řízení. Rozhodnutí obecných soudů (především pak Nejvyššího soudu) podle něj nevychází z rozhodných skutečností a důkazů, nejsou dostatečně odůvodněna a opomíjí stěžovatelem uplatněné námitky a jím navržené důkazy, což je činí svévolnými a nepřezkoumatelnými. Rozsudky obvodního a městského soudu pak stěžovatel považuje za přepjatě formalistické, jejich právní závěry podle něj stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy a řízení jim předcházející nerespektuje ústavní garance práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který jej naopak od soudních poplatků osvobodil a ustanovil mu právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Obecné soudy tak měly porušit zásadu rovnosti a jejich rozhodnutí je také třeba považovat za překvapivá. Konečně, stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou projevem pomlouvačné "kampaně", která je proti němu z jejich strany vedena.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydaným v občanském soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena základní práva jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že již o obdobné věci stěžovatele rozhodoval, a to konkrétně ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 3918/17 ze dne 6. 3. 2018. Toto usnesení sice nezakládá překážku věci rozsouzené ani nemá precedenční účinky (ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a čl. 89 odst. 2 Ústavy a contrario). Ústavní soud však neshledal žádný důvod k tomu, aby se od něj odchýlil. Naopak, v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění.
7. Jádrem ústavní stížnosti je námitka stěžovatele směřující proti závěru obecných soudů neosvobodit jej od soudních poplatků a neustanovit mu právního zástupce pro dovolací řízení. Ústavní soud v tomto směru připomíná závěry plynoucí ze své konstantní judikatury, podle níž posouzení zákonem stanovených předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce spadá do výlučné působnosti obecných soudů. Ačkoli se výsledek těchto sporů může dotknout účastníků řízení, nedosahuje obvykle intenzity porušení základních práv a svobod a tudíž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů o důvodnosti žádostí a skutkových tvrzeních v nich obsažených [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Ústavní soud si vyhrazuje právo zasáhnout pouze ve zcela výjimečných případech, například pokud by obecné soudy aplikovaly podústavní právo svévolně či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 5. 2017).
8. Existenci takovýchto důvodů však Ústavní soud v nyní rozhodovaném případě neshledal. Ústavní soud předně přezkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž bylo nejprve rozhodnuto o neustanovení advokáta stěžovateli pro dovolací řízení, které se týkalo linie řízení o ustanovení advokáta pro dovolací řízení ve věci samé. Zastavení řízení o dovolání v této linii (řízení vedené pod sp. zn. 30 Cdo 3630/2017) pak mělo za následek též zastavení řízení o dovolání v linii řízení ve věci samé (řízení vedené pod sp. zn. 30 Cdo 3629/2017). Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která dostatečně reagují na námitky stěžovatele. Z tohoto pohledu nemůže Nejvyššímu soudu cokoli vytknout. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti ostatně ani - nad rámec již výše zmíněné polemiky se závěry obecných soudů - nevznesl žádné ústavněprávně relevantní argumenty. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Jeho argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve vztahu k napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ve zbývající části je ústavní stížnost nepřípustná. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že dovolání patří k procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv a které musel v duchu tzv. subsidiarity ústavní stížnosti vyčerpat (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože stěžovatel dovolání řádně nepodal, jedná se fakticky o stejnou situaci, jako kdyby opravný prostředek nebyl podán vůbec [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)]. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu