ECLI:CZ:US:2018:3.US.1123.18.1
sp. zn. III. ÚS 1123/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti INV Plan a. s., sídlem A. Randýskové 3234, Zlín, zastoupené JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou, sídlem Jiřího z Poděbrad 592, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2018 č. j. 33 Cdo 6015/2017-679, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 26. září 2017 č. j. 60 Co 245/2017-633 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. června 2017 č. j. 35 C 197/2013-627, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Jolany Zindlerové a Daniela Zindlera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž svůj návrh odůvodnila tvrzením (I. část ústavní stížnosti), že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2, jakož i čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 35 C 197/2013 se podává, že vedlejší účastníci se žalobou domáhali uspořádání právních poměrů se stěžovatelkou poté, kdy odstoupili od smlouvy o převodu vlastnictví konkretizované bytové jednotky [tj. určení, že vlastníkem předmětné jednotky je stěžovatelka a zaplacení specifikovaných peněžních částek (po úpravě a částečném zpětvzetí žaloby) s příslušenstvím]. Po provedeném dokazování rozhodl okresní soud mezitímním rozsudkem ze dne 26. 5. 2015 č. j. 35 C 197/2013-386, že nárok vedlejších účastníků je ve svém právním základu po právu a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Stěžovatelka brojila proti tomuto rozsudku odvoláním, na jehož základě Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 12. 2015 č. j. 60 Co 357/2015-423 rozsudek okresního soudu zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2016 č. j. 35 C 197/2013-535 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 2 450 000 Kč oproti určení, že stěžovatelka je vlastnicí předmětné jednotky (výrok I.), dále jí uložil povinnost zaplatit částku 440 870 Kč s příslušenstvím (výrok II.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VII.).
3. Proti výrokům I., II., IV. VI. a VII. podala stěžovatelka odvolání a na výzvu okresního soudu uhradila soudní poplatek ve výši 159 044 Kč. Krajský soud usnesením ze dne 16. 5. 2017 č. j. 60 Co 15/2017-596 napadené výroky rozsudku okresního soudu zrušil. Usnesení bylo účastníkům doručeno do datových schránek jejich právních zástupců dne 8. 6. 2017. V mezidobí uzavřeli účastníci řízení dohodu o vypořádání, kterou oba vedlejší účastníci podepsali dne 19. 5. 2017, jeden ze zástupců stěžovatelky dne 31. 5. 2017 a druhý dne 2. 6. 2017 (pozn. součástí obsahu dohody bylo též ujednání o vzájemném vzdání se práva na náhradu nákladů řízení s tím, že náklady státu a poplatek za odvolání uhradí stěžovatelka, případný soudní poplatek za prvostupňové řízení uhradí vedlejší účastníci, přičemž by tyto povinnosti byly mezi stranami platné a účinné i v případě, když by soud ohledně nákladů rozhodl jinak). V souladu s touto dohodou vzali vedlejší účastníci podáním doručeným původně krajskému soudu dne 7. 6. 2017 žalobu zpět, tj. až poté, kdy byl spis po rozhodnutí o opravném prostředku vrácen okresnímu soudu. Krajský soud dne 9. 6. 2017 postoupil zpětvzetí okresnímu soudu, který usnesením ze dne 12. 6. 2017 č. j. 35 C 197/2013-622 řízení zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil všem účastníkům povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů státu. Poté stěžovatelka navrhla doplnění usnesení okresního soudu o výrok, že se jí vrací poměrná část soudního poplatku z odvolání ve výši 127 235,20 Kč. Okresní soud o požadavku stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 22. 6. 2017 tak, že se jí soudní poplatek nevrací.
4. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, a proto usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 60 Co 245/2017-633 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud zdůraznil, že není v dané věci rozhodný okamžik doručení rozhodnutí odvolacího soudu, ale že ke zpětvzetí žaloby došlo až po vydání jeho rozhodnutí, tudíž nejsou plněny předpoklady §10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, pro vrácení části zaplaceného soudního poplatku.
5. Usnesení krajského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že "má za to, že věc byla nesprávně právně posouzena a závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". K věci dále uvedla, že soudy při svém rozhodování nezohlednily časový sled událostí, který je stěžejní pro správné posouzení nároku na vrácení poměrné části soudního poplatku, když s ohledem na skutečnost, že "odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, nemohlo být žalovanému v době podání zpětvzetí žaloby známo, že odvolací soud již vydal rozhodnutí, když toto mu bylo doručeno až dne 8. 6. 2017, tedy až následující den po podání zpětvzetí žaloby". Dále dodala, že měla v okamžiku podání zpětvzetí žaloby důvodně za to, že splňuje podmínky pro vrácení soudního poplatku, přičemž vydáním usnesení krajský soud porušil princip jejího legitimního očekávání, když vrácení soudního poplatku vázal na skutečnost, o které nevěděla ani vědět nemohla.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2018 č. j. 33 Cdo 6015/2017-679 stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, přičemž o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Dále stěžovatelku poučil, že pouhou citací §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tj. odkazem na všechny v úvahu připadající případy, požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání zjevně nedostála.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (nesprávně označovaného jako práva na spravedlivý proces) stěžovatelka odůvodňuje (shodně s odůvodněním dovolání) tvrzením, že soudy při svém rozhodování nezohlednily časový sled událostí, který je stěžejní pro správné posouzení nároku na vrácení poměrné části soudního poplatku, když tento nárok jí nepřiznaly z důvodu skutečností, které nastaly v průběhu řízení a o jejichž existenci nevěděla ani vědět nemohla. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principy spravedlnosti, neboť soudy nevyložily jednotlivá ustanovení práva v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobody a tedy je dán důvod, aby Ústavní soud otevřel tuto stížnost k věcnému posouzení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 10. až 12.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu (body 13. až 14.).
10. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla usnesení krajského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 5.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (č. l. 639 až 640 spisu okresního soudu) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (sama stěžovatelka žádné argumenty vůči důvodu odmítnutí jejího dovolání v ústavní stížnosti neformuluje). Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých zájmů při rozhodování o její žádosti o vrácení poměrné části zaplaceného soudního poplatku, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v prosinci 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. její právní zástupkyni, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
13. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu.
14. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení žádného z hledisek zakládajících jeho přípustnost, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu