ECLI:CZ:US:2018:3.US.1142.18.1
sp. zn. III. ÚS 1142/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2018 sp. zn. 7 Tdo 18/2018, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2017 sp. zn. 67 To 287/2017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. srpna 2017 sp. zn. 41 T 27/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2 a 3 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Její trestná činnost spočívala, stručně shrnuto, v tom, že za použití smyšlené legendy o možnosti obstarat pro poškozené M. S. a M. D. výhodnou koupi osobního motorového vozidla převzala od poškozeného peněžní hotovost ve výši 127 000 Kč, přestože od samého počátku věděla, že slibovaný obchod neprovede a peníze si ponechá pro svou vlastní potřebu.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který je napadeným usnesením s odkazem na §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Usnesení městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dokazování provedené v její trestní věci nelze považovat za úplné, neboť obecné soudy nedostatečně prověřily její obhajobu, že obchod s motorovým vozidlem považovala za skutečný, takže její jednání nemělo podvodný charakter. Za flagrantní pochybení nalézacího soudu považuje jeho vývody, že jí předkládané důkazy je třeba považovat a priori za manipulované, aniž byly tyto důkazy provedeny.
6. Stěžovatelka připouští, že v řízení před nalézacím soudem výslovně neuplatnila žádné důkazní návrhy, jen připomněla svůj návrh na výslech svědka V., který měla učinit v přípravném řízení. Připomíná, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny i bez návrhu provádět objasňování skutkového stavu stejnou měrou ve prospěch i v neprospěch obviněného. Podle jejího názoru i v situaci, kdy se nepodařilo ztotožnit osobu P., který měl poškozeným prodat předmětné motorové vozidlo, bylo stále možné pokusit se o jeho identifikaci prostřednictvím svědků B. a V., zvláště když osobní údaje druhého jmenovaného svědka měla Policie České republiky i obecné soudy od počátku k dispozici ve spisu.
7. Stěžovatelka uvádí, že její obhajobu nelze mít za vyvrácenou na základě výpovědi poškozených, neboť ti o P. pouze slyšeli jako o osobě spojené s předmětným vozidlem a o osobách V. a B. nikdy neslyšeli. Je přesvědčena, že obecné soudy nesplnily svou povinnost provést vlastní šetření k osobě možných svědků, přičemž tuto iniciativu měly vyvinout zvláště proto, že v řízení nebyla zastoupena obhájcem. Uvedené důkazní prostředky proto považuje za opomenuté. Dovolacímu soudu pak vytýká, že se těmito námitkami nezabýval a nepřezkoumal tvrzenou protiústavnost rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady konkrétních ustanovení zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakuje své námitky, které uplatňovala již v průběhu trestního řízení při své obhajobě. Ústavní soud zároveň konstatuje, že se obecné soudy těmito jejími námitkami zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly.
12. Výše uvedená argumentace stěžovatelky směřuje proti tomu, že v řízení nebyly provedeny důkazy výslechem svědků B. a V., které měly potvrdit její obhajobu, přičemž tyto důkazy stěžovatelka považuje za opomenuté. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].
13. V nyní posuzované věci obvodní soud na str. 7 napadeného rozsudku konstatoval, že nepovažuje za nutné doplňovat dokazování dalšími důkazy, neboť na základě již provedeného dokazování nemá pochyb o podvodném jednání stěžovatelky. Šlo tedy právě o výše uvedenou situaci, kdy měl soud za to, že je skutkový stav již bezpečně objasněn.
14. Tento závěr učinil obvodní soud na základě série důkazů, které potvrzovaly, že stěžovatelka skutečně od samého začátku věděla, že koupě motorového vozidla, kterou dojednávala pro poškozené, je pouze fiktivním obchodem, takže zálohu ve výši 127 000 Kč od poškozených přebírala s tím, že si ji ponechá. Prokázání podvodného úmyslu dovodil obvodní soud nejen na základě výpovědi poškozených a trestní minulosti stěžovatelky, ale též na základě dalších důkazů. Obvodní soud pečlivě vysvětlil, na základě jakých skutečností má za vyvrácenou obhajobu stěžovatelky o tom, že obchod s motorovým vozidlem považovala za skutečný. Ústavní soud v tomto směru odkazuje na str. 6 až 7 napadeného rozsudku obvodního soudu, neboť argumentaci zde uvedenou považuje na propracovanou, přesvědčivou a prostou jakýchkoli logických pochybení.
15. Přehlédnout v dané věci nelze ani to, že stěžovatelka v odvolacím řízení sice navrhla výslech svědka B., ale nesdělila soudu žádné identifikační údaje tohoto svědka a číslo telefonu, které poskytla, bylo nekontaktní. Výslech svědka V. pak stěžovatelka nenavrhla vůbec, jak ostatně sama připouští.
16. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy v posuzovaném případě řádně splnily své povinnosti, včetně povinnosti vyplývající z §2 odst. 5 trestního řádu, tj. zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a objasňovat i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Svůj závěr o existenci podvodného úmyslu na straně stěžovatelky dovodily obecné soudy na základě komplexu důkazů, přičemž tento svůj závěr řádně a logicky dovodily. Důkazními návrhy stěžovatelky se obecné soudy zabývaly a také jejich odmítnutí bylo dostatečně a racionálně odůvodněno. Ústavní soud proto nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že výslechy jí uváděných svědků je možno považovat za tzv. opomenuté důkazy.
17. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu