ECLI:CZ:US:2018:3.US.1297.18.1
sp. zn. III. ÚS 1297/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 sp. zn. 5 Tdo 1545/2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2017 sp. zn. 1 To 23/2017 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2016 sp. zn. 1 T 1/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin a za další sbíhající se trestnou činnost, za niž byl odsouzen rozsudkem krajského soudu - pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2014 č. j. 61 T 18/2012-6470 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 5. 2015 č. j. 3 To 24/2015-6743 mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho soud podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně krajský soud zrušil výroky o trestech z citovaných rozhodnutí včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku krajský soud stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 22 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy ve výši 11 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Dále tento soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti podle §73 odst. 1 a 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti roků. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku byl rovněž vysloven trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků a věci nemovité, konkrétně specifikovaných ve výrokové části tohoto rozsudku. Zároveň byl stěžovatel podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Brně ze dne 10. 4. 2012 pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozsudku, který byl v obžalobě součástí pokračujícího trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku s tím, že nejde o tento trestný čin.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl vrchní soud nadepsaným usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu coby nedůvodné zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutková věta rozsudku krajského soudu neodpovídá skutkovému ději tak, jak jej obecné soudy popisují v odůvodnění svých rozhodnutí, obecné soudy nesprávně aplikovaly normy práva daňového, občanského a obchodního, v důsledku čehož za trestné označily jednání, které není trestným činem, a při formulaci svých skutkových zjištění se tyto soudy dostaly do extrémního nesouladu s provedenými důkazy, když opomenuly objektivní fakta a důkazy svědčící ve prospěch obhajoby, přičemž některé pro obhajobu podstatné důkazy hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
6. Stěžovatel nejprve vytýká soudům pochybení ve třech rovinách, a to ve vadném pohledu soudů na fungování režimu prodeje zboží v rámci daňového skladu s dopadem na vznik daňové povinnosti, dále označuje za nesprávné právní posouzení otázky platnosti kontraktace mezi dvěma subjekty, kdy je jeden z nich na základě jiného smluvního ujednání se třetí osobou obligačně zavázán zdržet se takové kontraktace, a konečně se vymezuje proti posouzení otázky prodeje zboží tzv. "na dálku", tj. bez jeho fyzického převzetí.
7. Jde-li o první okruh námitek týkající se režimu prodeje zboží v rámci daňového skladu, stěžovatel cituje z daňových předpisů účinných do 1. 4. 2011 a důvodové zprávy k zákonu č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), přičemž vyslovuje vlastní názory k otázce, kdy a za jakých podmínek fakticky dochází k prodeji zboží umístěného v daňovém skladu, na nějž se vztahuje režim podmíněného osvobození od spotřební daně. Dovozuje, že na obchodní transakce mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., FOX consulting, s. r. o., a ACIDRON s. r. o., nedopadal §20 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), nýbrž §41 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty. Vrchní soud navíc tomuto problému podle stěžovatele nevěnoval pozornost, pouze se ztotožnil s nesprávnými závěry krajského soudu.
8. Prostřednictvím argumentace podřazené druhému okruhu námitek stěžovatel soudům vytýká nepochopení problematiky provozování daňového skladu a s tím souvisejícího osvobození od spotřební daně. Úvahy soudů vyústily ve stěžovatelem oponovaný závěr, že režim podmíněného osvobození od spotřební daně nelze upravovat smluvními ujednáními soukromoprávních subjektů, neboť by to bylo v rozporu se zájmy státu na správném vyměření daní. Podle názoru stěžovatele bylo podstatou smlouvy uzavřené mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., a FOX consulting, s. r. o., ujednání o skladování pohonných hmot v rámci množstevní kvóty v daňovém skladu v majetku obchodní společnosti ČEPRO, a. s., coby jeho provozovatele; uskladněním zboží v daňovém skladu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně dodávající subjekt (obchodní společnost NABEOL s. r. o.) přitom nezískal oprávnění provozovatele takového daňového skladu. Soudy se rovněž mýlí, jestliže shledaly, že uzavření smlouvy o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., a FOX consulting, s. r. o., dokládá zločinný záměr převést daňovou povinnost na obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., coby subjekt označovaný jako "missing trader".
9. Ve třetí oblasti otázek stěžovatel vychází z toho, že obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., nabyla vlastnické právo ke zboží zakoupenému od obchodní společnosti NABEOL s. r. o., a dále je zcizovala, aniž by si tento předmět koupě musela fakticky převzít, resp. aby jí byl obchodní společností NABEOL s. r. o., skutečně předán. Šlo tak podle něj o právně přípustné obchody, nikoli o transakce fiktivní. Stěžovatel byl tudíž shledán vinným za jednání, které nebylo způsobilé založit jeho trestní odpovědnost.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecnými soudy byly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zcela pominuty důkazy svědčící v jeho prospěch, případně byly označeny za nevěrohodné, opomenuty, nebo bagatelizovány; skutková zjištění soudů jsou tudíž v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový postup soudů navíc odporuje principům spravedlivého procesu a právu na obhajobu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebyl prokázán opak toho, že ode dne 18. 6. 2009, od kterého se stal jednatelem obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., Š. O., jmenovaný výhradně sám prováděl dispozice s bankovními účty (zejména převody peněžních prostředků). Na základě provedeného dokazování nelze usuzovat, že by bezhotovostní transakce probíhaly i po převodu obchodního podílu v této obchodní společnosti ze stejné IP adresy. Postavení Š. O. jako tzv. bílého koně rovněž neodpovídá výsledkům dokazování. Je totiž zjevné, že Š. O. obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., řídil, neboť byl tím, kdo za ni vystupoval, jednal a v rozhodném období sestavoval a podával daňová přiznání. Tato společnost s ručením omezeným byla navíc po odchodu stěžovatele obchodní společností fungující a provozující běžné obchodní aktivity. Stěžovatel svoji vinu odmítá také proto, že popis obchodních transakcí a způsob jejich provádění, jak je uveden ve výrokové části odsuzujícího rozsudku krajského soudu, se svojí povahou neliší od těch, které jsou běžné při obchodování s pohonnými hmotami. Rovněž nebylo neobvyklé, že se jednotlivé obchody mezi obchodními partnery finančně vypořádávaly i v hotovosti. Za tímto účelem proto stěžovatel opakovaně realizoval výběry z bankovních účtů obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o. Je tudíž vyloučeno, aby peněžní obnos ve výši 155 584 500 Kč představoval výnos z trestné činnosti. Taktéž stěžovatel zpochybnil jednak způsobilost znalců Ing. Stanislava Zavadila a Ing. Blanky Sítařové, tak i výsledky znaleckého zkoumání, k nimž dospěli, a vymezil se proti tomu, že Ing. Ivo Šulc nebyl soudy přibrán jako znalec a v trestním řízení vyslechnut. V nesprávném hodnocení provedených důkazů se promítla též absence rozboru pohybu peněz na účtech obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., díky které by bylo možné zpochybnit vyvedení částky přesahující 400 mil. Kč.
11. Závěrem stěžovatel dodává, že sice v rámci svých opravných prostředků zčásti opakoval svoji argumentaci užitou již v předešlých opravných prostředcích (a činí tak i v ústavní stížnosti), tím se však nerelativizuje obsah a naléhavost námitek. Jestliže námitky nebyly soudem náležitě zohledněny, dovozuje stěžovatel, že nepochybně je může uplatnit i v řízení o ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
14. Ústavní stížnost je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
15. To je významné potud, že tak je tomu v relevantním rozsahu i v posuzované věci. Ústavní soud v usneseních ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 725/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1085/16, ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 865/16, ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1088/16, ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1045/16 a ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 631/18 a nálezech ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 a ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 1047/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) rozhodoval ohledně spoluobviněných, přičemž v těchto případech Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů usneseními kvalifikoval jako návrhy zjevně neopodstatněné, které podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, resp. uvedenými nálezy ústavní stížnosti jako nedůvodné zamítl.
16. Ústavní soud nicméně považuje za vhodné neomezit se na připomenutí judikatury vztahující se k jeho věci a na stěžovatelovy námitky reagovat rovněž individualizovanou argumentací.
17. V daném případě, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
18. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
20. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
21. Obecné soudy reagovaly na stěžovatelovu obhajobu vlastní ucelenou argumentací, která mu poskytla odpověď na všechny jeho námitky. Soudy se ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádaly s otázkou, zda obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., odpovídá kritériím společnosti označované jako missing trader.
22. Soudy vzaly za prokázané, že obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., společně s ostatními obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., MN Petrol s. r. o., a ACIDRON s. r. o., utvořily uskupení typické pro tzv. karuselové obchody, díky němuž byla daňová povinnost spočívající v odvedení daně z přidané hodnoty přenesena z obchodní společnosti NABEOL s. r. o., na prvně jmenovanou společnost s ručením omezeným vystupující v pozici tzv. missing tradera, tj. nekontaktního prvotního dodavatele, subjektu daně z přidané hodnoty, který zcela záměrně neplnil svoji zákonnou povinnost spočívající v povinném odvodu (do základu daně byla zahrnuta i odpovídající spotřební daň). Stěžovatel přitom v této obchodní společnosti vykonával funkci jednatele a společníka, nejprve společně se spoluobviněným E. P. (do 23. 2. 2009), a to v období od 21. 1. 2009 do 29. 6. 2009, přičemž následně převedl svůj obchodní podíl na Š. O. (tzv. bílého koně), vystupujícího v této pozici až do 4. 10. 2012, kdy byla obchodní společnost z obchodního rejstříku vymazána. Spoluobviněný E. P. před ukončením svého jednatelství společně s obviněným ještě podepsal rámcovou smlouvu mezi obchodními společnostmi FOX consulting, s. r. o., a ČEPRO, a. s., a poté se věnoval vedení účetnictví obchodní společnosti ACIDRON s. r. o., rovněž jednoho ze subjektů zapojeného do podvodného řetězce, jehož jediným účelem bylo získání neoprávněného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu ve prospěch obchodní společnosti NABEOL s. r. o.
23. Stěžovatelovy námitky, že Š. O. tzv. bílým koněm nebyl, ústavněprávní relevance nedosahují. Stěžovatel vyjmenovává činnosti, které Š. O. údajně vykonával z funkce jednatele, nicméně není důvod soudům vytýkat, že položily důraz na jeho svízelnou finanční situaci (související též se závislostí na hazardních hrách) a neexistující kvalifikaci pro řízení obchodní společnosti (jmenovaný se předtím živil pomocnými stavebními pracemi) coby hlediska vedoucí v daných souvislostech k závěru, že jiné vysvětlení pro popsanou změnu na pozici jednatele než právě úsilí stěžovatele a spoluobviněných vyhnout se odpovědnosti za trestnou činnost k dispozici není. Soudy upozornily, že na tzv. bílé koně byly převedeny i další obchodní společnosti (ACIDRON s. r. o., a MN Petrol s. r. o.) představující součást schématu karuselu.
24. Stěžovatel v rozhodném období (z pozice jediného jednatele a společníka do dne 29. 6. 2009) se spoluobviněnými na základě vzájemné dohody vědomě a úmyslně společně vystavovali fiktivní daňové doklady k nikdy nerealizovaným obchodům, jejichž předmětem byl nákup, resp. prodej pohonných hmot. K obchodům uskutečněným v tzv. "druhé linii", tj. mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., FOX consulting, s. r. o., ACIDRON s. r. o., a MN Petrol s. r. o., přitom fakticky (až na konkretizované výjimky) nedocházelo.
25. Aby nevznikaly pochybnosti o reálném základu těchto inkriminovaných obchodů, osoby k tomu oprávněné uskutečňovaly pravidelné přesuny peněžních částek mezi jmenovanými obchodními společnostmi. Z dokazování znaleckým posudkem vyplynulo, že mezi jednotlivými subjekty participujícími na trestné činnosti byly na základě domluvy přeposílány tytéž peněžní prostředky. V dané věci bylo rovněž jednoznačně prokázáno, že zboží, tj. pohonné hmoty nakoupené obchodní společností NABEOL s. r. o., od obchodních společnosti ČEPRO, a. s., a I.I.G. a. s., a skladované v daňovém skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., v objemu 210 114 003 litrů nemohly být "prodány" obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., neboť byly ve skutečnosti rozprodány zcela jiným odběratelům. Po dokončení podvodného řetězce bylo jednatelství v obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., "převedeno" na bílého koně, tj. již zmiňovaného Š. O.
26. Soudy se podrobně zabývaly rámcovou smlouvou mezi obchodními společnostmi NABEOL s. r. o., a ČEPRO, a. s., o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji, podle jejíhož článku IV. bodu 4. 1. 1. písm. i) stanovujícího podmínky pro platné a bezvadné postoupení pohledávek za obchodní společností ČEPRO, a. s., byla akciovou společností sjednána podmínka, podle níž klient (obchodní společnost NABEOL s. r. o.) i třetí osoba (obchodní společnost FOX consulting, s. r. o.) musí mít s obchodní společností ČEPRO, a. s., uzavřenu platnou smlouvu o poskytování služeb při nakládání s minerálními oleji. K této kontraktaci však mezi obchodní společností FOX consulting, s. r. o., a zmíněnou akciovou společností nedošlo; nebyla proto dána existence základní podmínky pro postoupení pohledávky obchodní společností NABEOL s. r. o. (postupitel) na obchodní společnost FOX consulting, s. r. o. (postupník), jež tak nemohla platně nabývat vlastnické právo ke zboží uloženému v daňovém skladu obchodní společnosti ČEPRO, a. s., tj. k ropným produktům nacházejícím se v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně. Soudy rovněž vymezily důvody, pro které se obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., nemůže efektivně dovolávat jí tvrzené dobré víry, což platí i pro stěžovatele.
27. Obchodní společnost NABEOL s. r. o., která neoprávněně fiktivně "prodala" pohonné hmoty obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., bez zatížení spotřební daní, se chovala jako provozovatel daňového skladu, kterým však byla i nadále výlučně obchodní společnost ČEPRO, a. s. Soudy v této souvislosti dospěly k závěru, že problematika provozování daňového skladu a s tím souvisejícího režimu podmíněného osvobození od spotřební daně nemůže být upravována na ryze soukromoprávní úrovni, bez ingerence Celní správy České republiky. Není důvod upírat validitu závěru soudů, že provozování daňového skladu podle §19a zákona o spotřebních daních a s tím související režim podmíněného osvobození od spotřební daně podle §19 citovaného zákona, podléhá kontrole příslušných orgánů celní správy, přičemž provádí-li daňový subjekt dispozice s věcmi s cílem tuto kontrolu vyloučit, může za splnění i ostatních podmínek naplnit znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. Stěžovatel předestírá vlastní výklad souvisejících institutů daňového práva, nicméně neobjasňuje důvody, pro které by měly závěry přijaté obecnými soudy představovat interpretaci zatíženou ústavněprávními diskrepancemi.
28. Podle soudů ke skutečnému převodu vlastnického práva k ropným produktům z obchodní společnosti NABEOL s. r. o., na obchodní společnost FOX consulting, s. r. o., nikdy nedošlo a ex lege ani dojít nemohlo (a to ani distančním způsobem), jelikož nepřímý předmět transakcí byl již prodán jiným odběratelům (tzv. odběratelům v "první linii").
29. Soudy se zabývaly též dalšími výtkami skutkového původu. Soudy zjistily z analýzy IP adres, identifikátorů, e-mailů a datových schránek, že byť k formální změně v osobě jediného jednatele a společníka ze stěžovatele na tzv. bílého koně Š. O. došlo, nezměnilo se nic na způsobu správy bankovních účtů, včetně dispozičních oprávnění. Stěžovatel se přiznal, že částku převyšující 150 000 000 Kč z bankovního účtu vedeného u obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., patřícího obchodní společnosti FOX consulting, s. r. o., sám postupně vybral. Soudy přitom neakceptovaly jeho tvrzení, že tuto hotovost předal Š. O., a to za účelem vypořádání závazků, které tato společnost s ručením omezeným měla vůči svým obchodním partnerům. Zjištění o rozsahu a způsobu zkrácení daně z přidané hodnoty u jednotlivých obchodních transakcí soudy přijaly na podkladě stěžovateli příznivějšího posudku Ing. Stanislava Zavadila, který dospěl k závěru, že konečná škoda v důsledku jednání stěžovatele a spoluobviněných dosáhla celkové výše 410 525 310 Kč.
30. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádném možném výkladu odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
31. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se konstatovat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelem coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
32. K přezkumu skutkových závěrů krajského soudu soudem dovolacím stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
33. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
34. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
35. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který bez přítomnosti účastníků mimo ústavní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu