ECLI:CZ:US:2018:3.US.1303.17.1
sp. zn. III. ÚS 1303/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. PhDr. Petrem Fojtíčkem, advokátem, sídlem Úvoz 446/118, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. února 2017 č. j. 5 KZT 7/2017-19, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 24. ledna 2017 č. j. 2 ZN 1688/2016-41, usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. prosince 2016 č. j. 2 ZN 1688/2016-31 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 8. oddělení obecné kriminality, ze dne 27. září 2016 č. j. KRPB 86411-45/TČ-2016-060278-KP, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 8. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížnosti, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jeho názoru jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Policie České republiky, Městské ředitelství policie Brno, 8. oddělení obecné kriminality, (dále jen "policejní orgán") shora uvedeným usnesením podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložila věc podezření ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), kterého se měla dopustit S. H. vůči stěžovateli tím, že (zjednodušeně konstatováno) poté, co jí stěžovatel při přetahování o její mobilní telefon způsobil konkretizované zranění ruky, snažila se jej spolu se svým otcem M. P. přimět, aby "na ni bezplatně přepsal" specifikované nemovité věci. Policejní orgán poté, co na základě trestního oznámení stěžovatele zahájil v dané věci úkony trestního řízení, shledal, že z opatřených důkazních prostředků nevyplynulo, že by se S. H. dopustila uvedeného trestného činu.
3. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") rubrikovaným usnesením ze dne 23. 12. 2016 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítla jako nedůvodnou.
4. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství shora konkretizovaným usnesením ze dne 24. 1. 2017 rozhodla v této věci podle §31 odst. 1 tr. řádu o návrhu stěžovatele na její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť "nelze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže ve věci nestranně rozhodovat".
5. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "krajské státní zastupitelství") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 22. 2. 2017 č. j. 5 KZT 7/2017-19, stěžovatelovu instanční stížnost proti tomuto usnesení městského státního zastupitelství podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
6. Státní zástupce krajského státního zastupitelství vyrozuměním ze dne 27. 2. 2017 č. j. 1 KZN 1020/2017-16 stěžovatelův podnět k výkonu dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), nad postupem městského státního zastupitelství jako nedůvodný odložil.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje trestní řízení skončené rozsudkem ze dne 7. 10. 2016 č. j. 5 T 84/2016-765, jímž jej Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Podle stěžovatele městský soud v tomto rozsudku přisvědčil jeho verzi, podle níž byl incident, během kterého se měl podle obžaloby dopustit přečinu, vyprovokovaný jeho tehdejší manželkou S. H. (v předmětném trestním řízení poškozenou) s tím, že inkriminovaný skutek využije k prosazování svého požadavku na vrácení spoluvlastnických podílů na nemovitých věcech, které od ní nabyl darovací smlouvou poté, co je sama získala s využitím jeho peněžních prostředků. Stěžovatel opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již v rámci předmětného trestního řízení, rozebírá výroky, které mu S. H. osobně či prostřednictvím e-mailové komunikace adresovala, a na tomto podkladě dovozuje, že se přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vůči němu dopustila.
8. Stěžovatel vytýká, že státní zástupkyně, která vydala výše specifikovaná usnesení, byla podjatá, jelikož jej obžalovala ve věci vedené městským soudem pod sp. zn. 5 T 84/2016. Uvedený postup podle stěžovatele koliduje se závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 375/07 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dotyčná státní zástupkyně přitom byla svědkem příslušného skutkového děje, a to při výpovědi S. H. nebo v rámci rekonstrukce.
9. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti vést účinné vyšetřování, jelikož přes existenci řady důkazů proti jeho bývalé manželce neidentifikovaly podmínky ani pro zahájení trestního stíhání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Podstatou ústavní stížnosti je kritika okolnosti, že státní zástupkyně dozorovala jak původní trestní věc stěžovatele (v níž byl pravomocně zproštěn obžaloby), tak i trestní věc jeho bývalé manželky (kde stěžovatel vystupoval v pozici oznamovatele). S ohledem na procesní postavení státní zástupkyně v těchto souvisejících trestních řízeních je stěžovatel přesvědčen, že nemohla nestranně dozorovat činnost policejního orgánu v trestní věci, kde vystupoval jako oznamovatel. Z tohoto důvodu měla státní zástupkyně rozhodnout o svém vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení v dané věci. Současně stěžovatel brojí proti způsobu vyřízení trestní věci své bývalé manželky, přičemž tvrdí, že policejní orgán porušil jeho právo na účinné vyšetřování.
12. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se podává, že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jakožto předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12, ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15 a ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2773/15).
13. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených v §30 odst. 1 větě první tr. řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci.
14. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto úřední osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod., z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (podezřelého), které však nemá rozhodující význam. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar v. Spojené království, stížnost č. 22399/93, ze dne 1. 10. 1982 ve věci Piersack v. Belgie, stížnost č. 8692/79 či ze dne 26. 10. 1984 ve věci De Cubber v. Belgie, stížnost č. 9186/80].
15. Při rozhodování o podjatosti osob uvedených v §30 odst. 1 větě první tr. řádu tedy platí, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je zcela evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2670/09, ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 4285/12 a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 218/15).
16. Otázkou naplnění druhého z uvedených kritérií u osoby státního zástupce, který dozoruje trestní věc, v níž určitá osob vystupuje jako svědek, tak i trestní věc, kde je tatáž osoba trestně stíhána právě pro obsah její svědecké výpovědi, se Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 375/07 (na které poukazuje i stěžovatel), z něhož se podává, že: "je obecně žádoucí, aby orgány činné v trestním řízení preventivně předcházely vzniku pochybností ohledně možné podjatosti. V daném případě by bylo nesporně vhodnější, kdyby v roli státního zástupce vystupovala jiná osoba než ta, která byla očitým svědkem stíhaného trestného činu a která učinila trestní oznámení. (...) za určitých skutkových okolností by nerespektování tohoto požadavku vhodnosti mohlo být posuzováno jako excesivní postup a mohlo by dosáhnout ústavněprávní úrovně, a to porušení práva na spravedlivý proces."
17. K těmto úvahám následně Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 446/17 doplnil, že: "[v] případech, kdy takový postup nebude z důvodů personálních či organizačních možný, je nezbytné, aby takový státní zástupce náležitě dbal na to, aby postup policejního orgánu, popřípadě jeho samotného při výkonu dozoru, eventuálně při vedení vyšetřování, nezavdal žádnou příčinu ke vzniku pochybnosti o jeho nestrannosti. Jinými slovy v takových případech je státní zástupce povinen postupovat obzvláště pečlivě a v případě odložení věci policejním orgánem zvážit, zda není na místě takové rozhodnutí dle §174 odst. 2 písm. e) zrušit a uložit policejnímu orgánu provedení dalších úkonů, jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele (§157 odst. 2 věta první tr. řádu)." Závěr o tom, zda tak státní zástupce učinil, a skutečně nezavdal svým postupem důvodnou příčinu ke vzniku pochybnosti o jeho nestrannosti, se přitom podává z jeho dalšího postupu v dané trestní věci, popřípadě z dalšího průběhu řízení.
18. K právu na účinné vyšetřování Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti již mnohokrát připomenul, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Žádný subjekt proto nemůže - prostřednictvím ústavní stížnosti - dosáhnout trestního stíhání konkrétní osoby.
19. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu (toliko státu přísluší ius punendi - právo trestat). Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99, ze dne 5. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 45/05 a ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 2135/17).
20. Ústavní soud se rovněž již opakovaně zabýval právem na účinné vyšetřování ve smyslu účinného prošetření trestního oznámení. V tomto směru Ústavní soud připomíná, že právo na účinné vyšetřování se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných v čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 9 Listiny, jakož i v čl. 2, čl. 3 a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací, a výjimečně také v čl. 10 odst. 2 Listiny, jakož i v článku 8 Úmluvy, chránícího právo na soukromý a rodinný život. Právo na efektivní trestněprávní ochranu však nelze uplatnit v případě, kdy se poškozený může svých práv účinně domáhat jinými právními prostředky (např. občanskoprávní žalobou nebo instituty správního práva) [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) či ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15].
21. Ve své dosavadní rozhodovací činnosti Ústavní soud přistoupil ke kasaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy Ústavního soudu 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161), ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475), ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91) a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1042/15 (N 91/81 SbNU 485)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 a dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 540/17).
22. Ve světle výše uvedených závěrů Ústavní soud posuzoval i stěžovatelovu ústavní stížnost.
23. Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že v dané trestní věci vykonávala dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení státní zástupkyně, u které byly dány důvody pro její vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení.
24. Co do osobní nestrannosti dozorující státní zástupkyně ve smyslu případného vztahu k osobám, jichž se určitý procesní úkon přímo dotýká, popřípadě k jejich obhájcům, anebo k dalším osobám vyjmenovaným v §30 odst. 1 tr. řádu, potažmo k projednávané věci (subjektivní kritérium), Ústavní soud nepochybuje o tvrzení státní zástupkyně, že nemá vztah ke stěžovateli, jeho bývalé manželce, ani dalším stěžovatelem vzpomínaným osobám. Stejně tak dle Ústavního soudu nepanují pochybnosti o tom, že státní zástupkyně neměla jakýkoliv vztah k předmětné věci, tj. k trestnímu řízení proti bývalé manželce stěžovatele. Touto otázkou se ostatně podrobně zabýval v rámci stížnostního řízení i státní zástupce krajského státního zastupitelství, přičemž uzavřel, že žádný ze shora uvedených důvodů pro vyloučení státní zástupkyně se v této trestní věci zjevně nepodává.
25. Případné subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti státní zástupkyně, na kterou usuzuje na základě jejího postupu ve věci trestního oznámení na jeho bývalou manželku a jejího otce (zamítnutí stížnosti proti usnesení policejního orgánu, jímž byla daná trestní věc odložena), k vyloučení orgánu činného v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení nepostačuje [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16]. Subjektivní pocit o podjatosti sice může být důvodem pro zkoumání existence objektivní skutečnosti odůvodňující takovou obavu, důvod podjatosti však sám o sobě nepředstavuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. III. ÚS 187/10 a ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2753/16).
26. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení druhého (objektivního) kritéria, jež spočívá ve zkoumání toho, zda státní zástupkyně skýtala dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti o její případné podjatosti, resp. zda její případný vztah k dané trestní věci dosahoval takové povahy a intenzity, že i přes tyto záruky evidentně nebyla schopna nezávisle a nestranně dozorovat činnost policejního orgánu směřující k prověřování trestního oznámení. V poměrech posuzované věci je navíc určující skutečnost, že státní zástupkyně vystupovala jak v trestním řízení proti stěžovateli, v jehož průběhu se měla jeho bývalá manželka dopustit údajné trestné činnosti, tak i v rámci následného trestního řízení proti těmto osobám, kde plnila funkci dozorující státní zástupkyně. V takovém případě bylo obecně vhodnější, aby roli dozorující státní zástupkyně vykonávala jiná osoba než ta, která byla očitým svědkem údajné trestné činnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. III. ÚS 375/07). K tomu je třeba doplnit, že samotná skutečnost, že státní zástupkyně působila v obou těchto trestních řízeních, ještě nemusí vést k závěru o její podjatosti v trestní věci S. H. V takové situaci je nezbytné zkoumat, zda státní zástupkyně náležitě dbala na to, aby postup policejního orgánu, popřípadě jeho samotného při výkonu dozoru, eventuálně při vedení vyšetřování, nezavdal žádnou příčinu ke vzniku pochybnosti o jeho nestrannosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 446/17). Toliko v případě, kdy Ústavní soud shledá, že postup státní zástupkyně v předmětné trestní věci nebyl zákonný, bude namístě závěr o důvodnosti stěžovatelem vznesené námitky její podjatosti.
27. Na tomto místě Ústavní soud připomíná, že §24 zákona o státním zastupitelství stanoví obecnou povinnost státních zástupců při výkonu jejich funkce - mimo jiné - postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Ustanovení §27 a násl. zákona o státním zastupitelství zakotvuje kárnou odpovědnost státního zástupce za zaviněné porušení jeho povinností, zaviněné chování nebo jednání, jímž státní zástupce ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství, v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce. Jinými slovy, již základní povinnosti státního zástupce podle zákona o státním zastupitelství představují prvotní záruku vyloučení pochybností o jeho podjatosti.
28. Z §2 odst. 3 tr. řádu dále plyne povinnost státního zástupce stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, s výjimkami stanovenými zákonem nebo vyhlášenou mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána (zásada legality). Tím je vymezena esenciální povinnost státního zástupce, jíž je stíhat každý trestný čin. Z postavení státního zástupce v trestním řízení tedy vyplývá jeho povinnost nestranně se zabývat každou trestní věcí, jakož i povinnost organizovat svoji činnost tak, aby účinně přispíval k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání (§157 odst. 1 tr. řádu). Z uvedeného plyne, že státní zástupce není povinen "odstíhat obviněného za každou cenu", ale toliko tehdy, je-li takový postup namístě, tj. jsou-li splněny podmínky dle §160 odst. 1 tr. řádu a následně i §176 odst. 1 tr. řádu. Uvedené ostatně plyne již z ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu, jež stanoví povinnost všech orgánů činných v trestním řízení (tj. i státního zástupce) v přípravném řízení objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se trestní řízení vede. Teprve ve stadiu řízení před soudem pak platí, že státní zástupce, jakožto jedna z procesních stran, je povinen dokazovat vinu obžalovaného.
29. Ústavní soud proto posoudil postup státní zástupkyně a policejního orgánu ve věci trestního oznámení stěžovatele na S. H.
30. Z usnesení policejního orgánu o odložení věci se zřetelně podává, že poté, co tento orgán obdržel trestní oznámení stěžovatele, zahájil v souladu s §158 odst. 3 tr. řádu v předmětné věci úkony trestního řízení. Policejní orgán si na základě trestního oznámení podaného stěžovatelem opatřil důkazní materiál přiměřeného rozsahu (rozsudek městského soudu ze dne 7. 10. 2016 sp. zn. 5 T 84/2016 v době rozhodování policejního orgánu - tj. dne 27. 9. 2016 - z vnitřní logiky věci nebyl dostupný), vyslechl S. H., jejího otce, jejího nynějšího manžela, stěžovatele a jeho bratra, dále si obstaral související e-mailovou komunikaci a podstatné části spisu vedeného pod sp. zn. KRPB-82205/TČ-2016-060213. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství při rozhodování o instanční stížnosti vycházela z uvedeného rozsudku městského soudu, přičemž není jakékoli opory pro závěr, že jeho obsah v neprospěch stěžovatele dezinterpretovala.
31. Na základě výpovědí a listinných důkazů státní zástupkyně dospěla k závěru, že tvrzení S. H. o incidentu mezi jí a stěžovatelem, který proběhl dne 12. 3. 2015 a vedl ke zlomenině IV. záprstní kosti na pravé ruce jmenované, nebyla jednoznačně vyvrácena, resp. v hlavním líčení nebylo postaveno najisto, jakým způsobem došlo ke vzniku tohoto úrazu.
32. Z usnesení státní zástupkyně městského státního zastupitelství o zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu se podává, že pro posouzení, zda podezřelá naplnila skutkovou podstatu trestného činů vydírání, bylo rozhodné odůvodnění rozsudku městského soudu ze dne 7. 10. 2016 sp. zn. 5 T 84/2016. Státní zástupkyně přitom poukazovala na nesprávnost tvrzení stěžovatele o jednoznačném závěru městského soudu o tom, že svědecké výpovědi podezřelé jsou nepravdivé. Státní zástupkyně naopak akcentovala odlišné pasáže označeného rozsudku, z nichž se podává, že soud rozhodl o nevině stěžovatele na základě aplikace zásady in dubio pro reo, tedy že v dané věci panovaly takové pochybnosti o skutkovém stavu, že nebylo možné jej mít za natolik prokázaný, aby byl odůvodněn závěr o vině stěžovatele trestným činem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
33. Dále státní zástupkyně odkazovala na závěry jednotlivých znaleckých posudků, kterých byla v trestní věci stěžovatele vypracována řada, z nichž plyne, že nebyla jednoznačně vyvrácena ani verze stěžovatele, ani verze jeho bývalé manželky o vzniku jejího zranění. Řešení otázky mechanismu vzniku zranění S. H. bylo založeno na skutkovém podkladu, který představoval procesní uplatnění odborných znalostí z oboru chirurgie ve formě předjímané v §105 odst. 1 tr. řádu; je tomu tak proto, že platí, že státnímu zastupitelství ani soudu - z mnoha nepochybných důvodů - nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem "posouzením" vlastním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1414/16). K vývoji dokazování vedoucímu ke stěžovateli příznivému výsledku trestního řízení (věc vedená městským soudem pod sp. zn. 5 T 84/2016) došlo převážně až v průběhu hlavního líčení, v návaznosti na výpovědi soudních znalců. Rovněž tyto okolnosti nepřímo podporují úsudek, že stěžovatelem oponovaný postup státní zástupkyně v posuzované věci (podání obžaloby pro přečin ublížení na zdraví) nezavdával jakékoliv důvodné pochybnosti o její nestrannosti, popřípadě o svévoli v jejím následném rozhodování ve věci trestního oznámení stěžovatele.
34. Uvedené skutečnosti Ústavní soud z hlediska rozhodování státní zástupkyně o dalším procesním postupu ve věci trestního oznámení stěžovatele pokládá za zásadní, neboť, nebyla-li jednoznačně prokázána jako pravdivá či nepravdivá ani jedna z verzí, je zcela důvodný závěr policejního orgánu, s nímž se státní zástupkyně ztotožnila, že v dané věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu. Právní názory státní zástupkyně byly opakovaně podrobeny přezkumu ze strany nadřízeného státního zastupitelství, a to jak v rámci řízení o stížnosti proti jejímu usnesení ze dne 24. 1. 2017, tak i při výkonu dohledu na základě podnětu stěžovatele k výkonu dohledu na základě podnětu stěžovatele, který vyústil ve vydání vyrozumění ze dne 27. 2. 2017 č. j. 1 KZN 1020/2017-16, přičemž nadřízené státní zastupitelství postupy státní zástupkyně shledalo za oprávněné.
35. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelem zdůrazňovaný "kontext" případu daný rozvodem, spory o majetek i o společného nezletilého syna.
36. Ohledně tvrzeného porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené závěry stran postupu státní zástupkyně (ale i policejního orgánu) se promítají i do posouzení této stěžovatelem nastolené otázky. Ústavní soud již ve svém usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 dal najevo, že účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení - včetně fáze prověřování - musí kumulativně splňovat požadavky a) nezávislosti a nestrannosti, b) důkladnosti a dostatečnosti, c) rychlosti a d) podrobení veřejné kontrole.
37. Jak je ze shora učiněného přezkumu napadených rozhodnutí patrné, Ústavní soud má za to, že v dané věci nebyly zjištěny důvodné pochybnosti o případné podjatosti státní zástupkyně (podjatost policejního orgánu stěžovatel nenamítal) a současně Ústavní soud zjistil, že postup policejního orgánu i státní zástupkyně byl v posuzované věci v souladu se zákonnou úpravou a rovněž z hledisek požadavků ústavního práva korektní.
38. Za této situace Ústavní soud shledal, že právo stěžovatele na účinné vyšetřování nebylo postupem orgánů činných v trestním řízení ve věci jeho trestního oznámení porušeno a podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je fakticky nesouhlas s jeho trestním stíháním a následná snaha po nalezení adekvátní satisfakce. Ústavní soud vnímá a chápe námitky stěžovatele v tom směru, že trestní stíhání mělo dopady do jeho osobního, rodinného i pracovního života, avšak tyto negativní důsledky nemohou odůvodnit - bez dostatečných indicií o tom, že tvrzení jeho bývalé manželky v průběhu trestního stíhání stěžovatele, byla nepravdivá a vedená v ústavní stížnosti předestřenými záměry - zahájení jejího trestního stíhání.
39. Ústavní soud dodává, že řada stěžovatelových výhrad - obsahově hodnoceno - postrádá funkční vazby k problematice práva na účinné vyšetřování i podjatosti státní zástupkyně a představuje tvrzení o zásazích nikoli státních orgánů, nýbrž bývalé manželky do jeho práva na soukromí, práva na rodinný život či do práva na zachování osobní cti, dobré pověsti a jména; mají-li být tyto konflikty řešeny právními prostředky, je zapotřebí tak činit primárně skrze instituty soukromého práva. Teprve tehdy, nepostačí-li tyto nástroje k ochraně dotčených práv stěžovatele, lze uvažovat o uplatnění trestněprávní odpovědnosti (princip ultima ratio).
40. V obecné rovině lze konstatovat, že stěžovatel má - jako každý, kdo je přesvědčen, že jeho osobnost byla dotčena - právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§82 odst. 1 občanského zákoníku). Až poté, co by stěžovatel marně vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, by eventuálně připadalo v úvahu podání ústavní stížnosti. Souhrnně řečeno, je pouze na stěžovateli samotném, jaké možnosti procesní ochrany případně využije, přičemž však ve všech uvedených případech by tyto prostředky vedly k vydání konečných soudních rozhodnutí, která teprve by mohla být způsobilá přezkumu Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti. Je však třeba, aby respektoval shora popsaný princip subsidiarity a obecným soudům umožnil, aby (případně) samy poskytly ochranu jeho právům v intencích čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva pod ochranou soudní moci, tzn. tato ochrana není doménou pouze Ústavního soudu. Uvedeným Ústavní soud samozřejmě nepředjímá výsledek eventuálního postupu stěžovatele v rovině občanského práva; absenci těchto procesních aktivit však nelze nahrazovat rekursem k nástrojům trestního práva a následné ústavní stížnosti.
41. Ústavní soud tak po přezkoumání napadených rozhodnutí neshledal v postupu policejního orgánu a státních zastupitelství jakákoliv ústavněprávně relevantní pochybení. K samotnému rozhodování o námitce podjatosti Ústavní soud shrnuje, že je považuje za dostatečně srozumitelně a přesvědčivě odůvodněné, nijak nevybočující z jeho ustálené rozhodovací praxe a nevykazující prvky nepřípustné libovůle v rozhodování. Stran posouzení tvrzeného porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování je Ústavní soud přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení dostály svým zákonným povinnostem při prověřování podezření ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku; protože jejich postup shledal za adekvátní z hledisek ústavního práva, nebyl vytvořen prostor pro jeho věcné rozhodnutí (kasační zásah).
42. Z těchto důvodů Ústavní soud bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu