ECLI:CZ:US:2018:3.US.1554.18.1
sp. zn. III. ÚS 1554/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti podniku Správa Letiště Praha, s. p., sídlem K Letišti 1019/6, Praha 6 - Ruzyně, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 30 Cdo 2858/2017-1139, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. října 2016 č. j. 5 Co 114/2015-1118 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 34 C 117/2001-1088, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. arch. Petra Franty, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", pozn. uvedené ustanovení upravuje základní právo na soudní ochranu) a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 34 C 117/2001 se podává, že vedlejší účastník společně s dalším žalobcem se žalobou domáhali ochrany autorských práv, a to určení, že čtyři žalovaní neoprávněně zasáhli do jejich autorských práv k dílu "Objemové a architektonické řešení nové odbavovací haly Mezinárodního letiště Praha Ruzyně včetně celého prstu A i B", uložení povinnosti zaplatit jim specifikované částky, povinnosti třem ze žalovaných zaslat žalobcům a dalším specifikovaným subjektům omluvný dopis, jakož i jeho uveřejnění, a zaplatit konkretizované částky za způsobenou nemajetkovou újmu (pozn. žalované částky žalobci posléze upravili). Po provedeném obsáhlém dokazování (zejména na řadě ústních jednání) městský soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2010 č. j. 34 C 117/2001-780 žalobu zamítl (výroky I. až V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI. až IX.). Zamítnutí peněžitých nároků odůvodnil jejich promlčením, konstatoval nedostatek pasivní legitimace u druhého, třetího a čtvrtého žalovaného a neshledal protiprávní zásah do práv žádného z žalobců (byť neakceptoval tvrzení, že jejich dílo není autorským dílem).
3. Proti výrokům I. až VI. a VIII. rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 č. j. 3 Co 18/2011-896 zrušil zamítavé výroky I. a V. a nákladový výrok VI. ve vztahu vedlejšího účastníka a stěžovatele, ostatní výroky potvrdil. V odůvodnění, kromě jiného, shledal, že napadený rozsudek postrádá dostatek argumentů pro závěr, že vedlejší účastník nemá nárok na morální satisfakci za neoprávněný zásah do autorských práv od stěžovatele, a vyjádřil nesouhlas s odůvodněním městského soudu promlčením nároku na peněžní satisfakci.
4. Následné dovolání vedlejšího účastníka proti rozsudku vrchního soudu shledal Nejvyšší soud částečně přípustným a opodstatněným, proto rozsudkem ze dne 6. 11. 2013 č. j. 30 Cdo 1060/2013-968 zrušil specifikované výroky rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu o zamítnutí žaloby (a výroky související) v části týkající se požadavku na zaplacení odměny; ve zbytku dovolání zamítl.
5. Po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 34 C 117/2001-1088 tak, že stěžovatel zasáhl neoprávněně do autorských práv vedlejšího účastníka (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení odměny (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.), neboť konstatoval neoprávněný zásah do autorských práv vedlejšího účastníka, avšak nárok na zaplacení odměny shledal promlčeným.
6. Proti rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatel i vedlejší účastník. Vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání vedlejšího účastníka je důvodné, odvolání stěžovatele důvodným neshledal, a proto rozsudkem ze dne 11. 10. 2016 č. j. 5 Co 114/2015-1118 potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I., a v ostatních výrocích ho zrušil. Vyšel ze zjištění městského soudu, že vedlejší účastník je spoluautorem díla a že stěžovatel jeho rozmnoženinou neoprávněně zasáhl do autorských práv vedlejšího účastníka; neztotožnil se se závěrem městského soudu, že požadovanou částku nelze přiznat, neboť nárok je promlčen.
7. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, v němž uvedl, že "je podáváno na základě §236 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jak odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak i odvolací soud nesprávně vyřešil některé otázky, které doposud dovolacím soudem řešeny nebyly" (bod 4. dovolání) a poté provedl stručné shrnutí sporu (body 5. a 6.). V následující části připomněl, že mezi ním a vedlejším účastníkem je především sporné, zda byl nebo nebyl oprávněn užít architektonické dílo na základě smluvních oprávnění, s konstatováním, že pro podávané dovolání má stěžejní význam ustanovení první smlouvy označené jako "Svolení autorů s užitím díla", když městský soud již z této smlouvy dovodil, že vedlejší účastník pozbyl již na jejím základě aktivní legitimaci k uplatňování peněžitého nároku za neoprávněné užití díla; k tomu dodal, že vrchní soud zaujal výklad opačný. Vadnost rozhodnutí podle stěžovatele nespočívá v odlišném skutkovém posouzení věci vrchním soudem, ale v nedodržení právního výkladu, že odvolací soud nemůže založit své rozhodnutí na absurdním a nelogickém výkladu smlouvy. Podle stěžovatele vrchní soud pochybil i tím, že vyložil věc skutkově jinak, aniž by znovu sám provedl příslušné důkazy, nadto hodnocení důkazu, tj. hodnocení obsahu samotné smlouvy, bylo v pravomoci soudu prvního stupně, a odvolací soud není oprávněn měnit samotné hodnocení důkazu, které provádí nalézací soud, nadto bez toho, aby je sám zopakoval. Poté vytýká vrchnímu soudu pochybení, že nepovažoval za nutné zkoumat, zda byl udělován potřebný souhlas k dalším podlicencím, a tvrdí, že výklad vrchního soudu nesprávně formuluje, že souhlas autora s další podlicencí by byl vyžadován i bez ohledu na obsah prvotní smlouvy, což neodpovídá ani tehdejší právní úpravě ani dlouhodobému chápání právního institutu podlicence. Dále zaměřuje pozornost na tzv. změnu skutkového podkladu žaloby a vytýká vrchnímu soudu závěr, že uplatňovaný nárok vedlejšího účastníka zůstal po dobu sporu nezměněn (srov. význam pro případné promlčení pohledávky), což je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Posouzení vrchního soudu podle stěžovatele neobsahuje rozlišení, že z právního hlediska je při tvrzeném zásahu do autorského práva významné odlišit možný zásah do osobnostních práv autora oproti zásahu do majetkových práv autora. Absence rozlišení zásahu zakládá vadu rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu. V závěru dovolání polemizuje stěžovatel s možným využitím určovací žaloby (a následným výrokem) ve sporu o porušení autorského práva. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 2858/2017-1139 stěžovatelovo dovolání odmítl. V odůvodnění, zejména po rekapitulaci podmínek přípustnosti dovolání vymezených v §236 a násl. o. s. ř. zdůraznil, že stěžovatel sice oznamuje, že napadený rozsudek závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu a odvolací soud nesprávně vyřešil některé otázky, které doposud dovolacím soudem vyřešeny nebyly, ale ve skutečnosti žádné konkrétní otázky neformuluje a v důsledku toho nedokládá ani žádnou ze dvou oznamovaných alternativ, které jedině jsou způsobilé založit přípustnost dovolání, a uzavřel, že tak nesplnil požadavek na vymezení právní otázky, jenž je upraven v §237 o. s. ř. Posléze stěžovateli objasnil, že výklad obsahu právního úkonu (potažmo zjišťování, co bylo mezi jeho stranami ujednáno) představuje v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí otázku skutkovou, a proto nemohou být dovolacímu přezkumu, jemuž podléhají výhradně otázky právní, otevřeny námitky, v nichž stěžovatel formuluje svůj nesouhlas s interpretací smlouvy a má na základě vlastního výkladu za to, že vedlejší účastník poskytl oprávnění k užití díla, a vyvrátil jeho námitku cílenou proti údajné změně skutkového podkladu žaloby. V závěru upozornil na stěžovatelův omyl, když I. výrok rozsudku městského soudu interpretuje jako rozhodnutí o určovací žalobě; městský soud totiž v odůvodnění svého rozsudku výslovně konstatoval, že autor má právo domáhat se takové satisfakce a rovněž vrchní soud potvrdil, že městský soud nepochybil, protože šlo o určitou formu zadostiučinění.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel - po stručné rekapitulaci sporu, zejména jeho závěru - uvádí, že pro celý spor je zásadní určení právních následků zcela prvotního úkonu vedlejšího účastníka, kterým souhlasil s užitím jeho vlastního díla pro účely výstavby prostor letiště. Podle jeho názoru soudy provedly výklad zcela excesivně mimo zásadní výkladová pravidla, neboť nedůvodně zohlednily jen jednu možnost výkladu z více možných a výsledek výkladu vede k nerozumným a absurdním výkladům, které strany ve smlouvě nemohly zamýšlet, a v další části stěžovatel namítá "neúplné překlenutí dřívější právní úpravy, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces" (tj. na soudní ochranu). V další části ústavní stížnosti se stěžovatel koncentruje na odůvodnění jeho tvrzení o porušení práva vlastnit majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 11. až 13.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu (body 14. až 15.).
11. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadl rozsudek vrchního soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 7.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise městského soudu) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel nesplnil požadavek na vymezení právní otázky, který je upraven v §237 o. s. ř., a který je podle §241a odst. 2 obligatorní obsahovou náležitostí dovolání.
12. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná (stěžovatel ani žádné argumenty vůči důvodům odmítnutí jeho dovolání v ústavní stížnosti neformuluje). Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu jeho majetkových zájmů ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
13. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v dubnu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu.
15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu