ECLI:CZ:US:2018:3.US.1618.18.1
sp. zn. III. ÚS 1618/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem, sídlem Seydlovo náměstí 30, Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2018 č. j. 23 Co 87/2018-193 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 31. ledna 2018 č. j. 23 Nc 55/2016-138, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a E. Ch., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Berouně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 31. 1. 2018 č. j. 23 Nc 55/2016-138 zamítl návrh stěžovatele (žalovaného), kterým se podle §77 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), domáhal zrušení předběžného opatření nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 20. 6. 2016 č. j. 23 Nc 55/2016-58, jímž bylo stěžovateli uloženo zdržet se nakládání s pozemky v jeho vlastnictví.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 3. 2018 č. j. 23 Co 87/2018-193 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že není důvod pro zrušení předběžného opatření, neboť je nepochybné, že u okresního soudu (pod sp. zn. 107 C 3/2016) je vedlejší účastnicí řízení vedeno řízení proti stěžovateli o náhradu škody v celkové výši 931 829,58 Kč, pročež by mohl být ohrožen výkon rozhodnutí. To za situace, kdy stěžovatel ani nepopírá snahu převést rozestavěnou nemovitost na osobu blízkou a svůj podíl na obchodní společnost X, jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, převedl na občana Bulharska.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Podle něj neexistují žádné důvody, pro které by mělo předběžné opatření trvat. Poukazuje na to, že mezi ním a vedlejší účastnicí řízení nevznikl žádný právní vztah a závazek, na jehož základě by byl povinen vedlejší účastnici řízení plnit. Povinnost k plnění má zcela jiný subjekt - obchodní společnost X, jejímž byl stěžovatel jednatelem a společníkem. Krajskému soudu vytýká, že se zabýval pouze dílčími skutečnostmi tvrzenými vedlejší účastnicí řízení. Dále uvádí, že žádný právní předpis neporušil a vždy svoje povinnosti plnil, k čemuž však krajský soud nepřihlédl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 394/01 či usnesení ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 221/04; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecných soudů. Tyto závěry pak lze plně vztáhnout i na případy, kdy je třeba posoudit, zda důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, nepominuly. Ústavní soud se zpravidla nepovažuje být oprávněn zasahovat do rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení nebo zrušení předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Žádný exces Ústavní soud v napadených rozhodnutích však neshledal.
9. Předmětem námitek stěžovatele je zejména otázka, zda byly obecnými soudy správně posouzeny podmínky pro další trvání předběžného opatření. Ústavní soud má v daném případě za to, že závěry obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích lze považovat za postačující a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. V napadených rozhodnutích nelze spatřovat svévoli ani jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval jejich zrušení. Je také zřejmé, že napadená rozhodnutí nebrání stěžovateli v podání opětovného návrhu na zrušení předběžného opatření, v němž by mohl osvědčit, že jeho ponechání v platnosti v současném rozsahu dále neobstojí.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu