ECLI:CZ:US:2018:3.US.1726.18.1
sp. zn. III. ÚS 1726/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Josefa Púčika, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem, sídlem třída Míru 92, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. března 2018 č. j. 26 Co 30/2018-118, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Jana Ksandra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 26 Co 30/2018-118 změnil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 7 C 3/2017-71 tak, že stěžovateli (žalovanému) uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) 9 000 Kč s příslušenstvím (vedle již okresním soudem uložené povinnosti zaplatit 2 000 Kč). Stěžovateli dále uložil povinnost nahradit náklady státu i vedlejšímu účastníkovi řízení (výroky II., III. a IV.). Žalovaná částka v celkové výši 11 000 Kč představovala nárok na přiměřenou slevu (ve výši 10 000 Kč) z kupní ceny za prodej vozidla vyplývající z odpovědnosti prodávajícího za vady a smluvní pokutu (ve výši 1 000 Kč) za porušení povinnosti spočívající v neprovedení přepisu vozidla v registru vozidel. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel odpovídá za vadu na vozidle (prorezavění prahů) podle §2100 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), neboť šlo o vadu skrytou, kterou nebylo možno při prodeji odhalit. Krajský soud kvalifikoval uvedenou vadu jako podstatné porušení kupní smlouvy, pročež dovodil, že vedlejší účastník řízení má podle §2106 odst. 1 písm. c) obč. zák. právo na jím požadovanou přiměřenou slevu z kupní ceny.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Rozsudku krajského soudu vytýká extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i porušení zásady dvojinstančnosti řízení vedoucí k vydání překvapivého rozhodnutí. Nesouhlasí se skutkovým závěrem krajského soudu ohledně nadměrné koroze prahů vozidla, resp. namítá, že takový závěr z provedeného dokazování nevyplynul. Poukazuje přitom zejména na důkazy protokolem ze Stanice technické kontroly (STK) a výslech svědka Tomáše Janečka (pracovníka STK), z nichž se podávalo, že jde o korozi lehkou, nikterak neovlivňující provozní vlastnosti vozidla. Opakovaně zdůrazňuje, že závěry krajského soudu jsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Svým postupem měl krajský soud porušit povinnost stanovenou v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). K porušení zásady dvojinstančnosti řízení, mělo dojít především tím, že krajský soud na rozdíl od okresního soudu odlišně posoudil korozi prahů jako vadu nikoliv zjevnou (zjistitelnou při prohlídce vozidla), nýbrž jako vadu skrytou, přičemž stěžovatel neměl žádnou možnost se k těmto zjištěním vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná skutečnost, že předmět sporu, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem, se nachází na hranici bagatelnosti (žaloba zněla na částku ve výši 11 000 Kč s příslušenstvím; měnící rozsudek krajského soudu se pak týkal částky 9 000 Kč s příslušenstvím). Již tato skutečnost sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc vyvolává, a to přes svou bagatelnost, v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli nepodařilo.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí žádnou zásadní újmu v jeho osobní sféře, když v podstatě pouze polemizuje se skutkovými zjištěními, na nichž krajský soud vystavěl své rozhodnutí, resp. těmto zjištěním přikládá své vlastní (od krajského soudu odlišné) hodnocení. K tomu musí Ústavní soud připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané v §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
9. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí rovněž neshledal, že by bylo tzv. překvapivým rozhodnutím, jímž by došlo k popření zásady dvojinstančnosti řízení. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že z ústavního pořádku nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze. V tomto ohledu postačí poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), usnesení ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 586/05, usnesení ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1846/08, usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19].
10. Za rozhodnutí, pro které se v procesní nauce a v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat, srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další. Ústavní soud má však za to, že taková skutková a právní situace v posuzované věci nenastala.
11. V nyní posuzované věci krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, nicméně jim přiznal odlišné právní hodnocení, když vadu na vozidle (prorezavění prahů) nepovažoval za vadu zjevnou (zjistitelnou při vynaložení obvyklé pozornosti ? §2103 obč. zák.), nýbrž za vadu skrytou. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu se přitom jasně podává, jakými úvahami se řídil, a obsahuje odůvodnění (§157 odst. 4 o. s. ř.), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Nejde o případ, kdy by z odůvodnění napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry krajského soudu, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Nadto lze v jeho argumentaci vidět snahu, jak již bylo naznačeno výše, o přehodnocení provedených důkazů, k čemuž však Ústavní soud rovněž není příslušný. Proti závěru krajského soudu o odpovědnosti stěžovatele za vady prodané věci a nároku vedlejšího účastníka řízení na přiměřenou slevu tak nemá Ústavní soud žádné výhrady.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu