ECLI:CZ:US:2018:3.US.1816.17.1
sp. zn. III. ÚS 1816/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Krska, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou, sídlem Záběhlická 3262/88A, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 28 Cdo 183/2015-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2014 č. j. 21 Co 435/2014-144, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2014 č. j. 15 C 291/2013-116, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a Věry Balousové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť na nákladech řízení má zaplatit protistraně nemalou částku.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 12. 6. 2014 č. j. 15 C 291/2013-116 bylo rozhodnuto, že (I.) žaloba, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli částku ve výši 1 268 973 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 22. 10. 2012 do zaplacení, se zamítá, a dále, že (II.) stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 66 211,20 Kč k rukám právního zástupce žalované, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
3. Z rozsudku obvodního soudu plyne, že stěžovatel k datu jeho vydání obýval (byť bez právního titulu, když jeho nájemní smlouva byla již dříve v jiném řízení, završeném rozhodnutím nabyvším právní moci dne 30. 8. 2009, shledána neplatnou) bytovou jednotku v Praze, ve které v minulosti v devadesátých letech provedl rekonstrukci (zkolaudovanou v roce 1997) a zároveň bylo proti němu vedeno exekuční řízení na její vyklizení. Dle tvrzení stěžovatele se mu vedlejší účastnice v roce 1993 ústní dohodou zavázala, že v případě, že byt opustí, mu náklady spojené s rekonstrukcí nahradí. Předmětnou žalobou se následně stěžovatel domáhal částky, o kterou se (dle znaleckého posudku) jím provedenou rekonstrukcí zvýšila hodnota předmětného bytu. Vedlejší účastnice uzavření takové dohody v řízení popřela, jakož i to, že by stěžovatel do bytu mohl investovat tak velkou částku, a ohledně případného bezdůvodného obohacení vznesla námitku promlčení.
4. Obvodní soud dospěl k závěru, že požadavek stěžovatele na vydání částky 1 268 973 Kč s příslušenstvím by bylo možno posoudit dle dvou možných hledisek. Za prvé z hlediska možné dohody mezi účastníky, avšak i kdyby taková dohoda existovala, nemohla by žaloba být úspěšná, a to pro její předčasnost, kdy dle vlastních slov stěžovatele tato dohoda měla být vázána na faktické opuštění daného bytu, k čemuž dosud nedošlo. Kromě toho je obvodní soud toho názoru, že taková dohoda by stejně nemohla být považována za platnou pro její naprostou neurčitost. V případě, že by žalovaný nárok byl posuzován jako bezdůvodné obohacení, pak by žaloba opět nemohla být úspěšná, neboť by bylo nutno přisvědčit námitce promlčení, když vzhledem k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy by promlčecí lhůty běžely již od provedení rekonstrukčních prací.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 10. 2014 č. j. 21 Co 435/2014-144 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako věcně správný, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 28 Cdo 183/2015-165 bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů o předčasnosti jeho žaloby. Byť je pravdou, že žalobu podával v situaci, kdy byt dosud obýval, dle jeho přesvědčení je zcela dostačující již skutečnost, že byt opustit měl, když v dané věci byl vydán Obvodním soudem pro Prahu 8 rozsudek ze dne 5. 12. 2011 č. j. 9 C 352/2010-76, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2012, dle kterého se stěžovatel měl vystěhovat do 21. 10. 2012. Tím, že se soudy vyhnuly věcnému posouzení jeho žaloby, došlo k odmítnutí spravedlnosti.
8. Kromě toto se stěžovatel cítí poškozen tím, že Nejvyšší soud vyzval protistranu k vyjádření, ač není zřejmé, že to bylo nezbytné. Došlo tím totiž ke zvýšení částky, kterou má uhradit protistraně na nákladech řízení vzhledem k neúspěchu ve sporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ve vztahu k napadeným rozsudkům obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje.
IV.
Vlastní posouzení věci
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící nezhojenými vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité, a to poměrně vysoké, nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (podrobněji viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
12. Ústavní soud nezjistil, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za této situace Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má následně nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
14. K výzvě Nejvyššího soudu k vyjádření pak nezbývá než uvést, že ji lze stěží považovat za něco jiného než za zcela běžný postup v soudním řízení.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
16. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu