ECLI:CZ:US:2018:3.US.197.18.1
sp. zn. III. ÚS 197/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodních společností 1) Bushman Company a. s., sídlem Jílovská 1167/71a, Praha 4 - Braník, a 2) LP Komfort s. r. o., sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupených JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 805/41, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. 35 Co 446/2017-515 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. listopadu 2017 č. j. 10 Nc 1040/2017-427, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Bushman CZ s. r. o., sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé žádají o zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívají, že jimi bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, a to tím, že byl porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí podle §13 občanského zákoníku.
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil k odvolání obou stěžovatelek shora označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), kterým soud (po vrácení věci městským soudem) předběžným opatřením uložil stěžovatelkám povinnost zdržet se zcizení, užívání, zpeněžení a jakéhokoliv disponování v daném rozhodnutí specifikovanými movitými věcmi (zbožím), nacházejícími se nebo odebranými z celkem šestnácti prodejen a prodejních jednotek Bushman.
3. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jsou dány podmínky pro vydání předběžného opatření, neboť bylo osvědčeno, že stěžovatelky v důsledku jimi realizovaného zadržovacího práva zasáhly do vlastnického práva vedlejší účastnice tím, že jí zcela odňaly držbu vlastnického práva k těmto movitým věcem, pročež do rozhodnutí o oprávněnosti jejich držby je namístě, aby s těmito věcmi nebylo nijak nakládáno, a to proto, aby v případě úspěchu vedlejší účastnice ve věci samé nebyl ohrožen případný výkon takového rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti předně namítají, že v dané věci není dána pravomoc obecných soudů, neboť movité věci, které jsou specifikované v napadeném předběžném opatření, a tedy představují předmět řízení o věci samé, nabyla vedlejší účastnice do svého vlastnictví na základě Smlouvy o prodeji části závodu ze dne 22. 12. 2015, přičemž tato smlouva obsahuje v článku 13.2 ujednání o rozhodčí doložce, podle které mají být všechny spory vznikající z této smlouvy nebo v souvislosti s ní rozhodovány s vyloučením pravomoci obecných soudů Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Jestliže proto obvodní soud vydal předmětné předběžné opatření a městský soud je potvrdil, porušily tyto soudy podle názoru stěžovatelek čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Nadto stěžovatelky namítají nepředvídatelnost napadených rozhodnutí, když poukazují na skutečnost, že v případě jiného návrhu vedlejší účastnice, kterým se domáhala nařízení předběžného opatření, jímž by stěžovatelkám bylo znemožněno užívat nebytové prostory, jež odpovídají výše uvedeným prodejnám a prodejním jednotkám Bushman, městský soud usnesením ze dne 19. 12. 2017 č. j. 55 Co 399/2017-409 zrušil usnesení obvodního soudu, kterým bylo toto předběžné opatření vydáno, a řízení zastavil, neboť dospěl k závěru, že jde o majetkový spor podřaditelný pod rozsah rozhodčí doložky sjednané v rámci Smlouvy o prodeji části závodu ze dne 22. 12. 2015. Jestliže tedy městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení dospěl k opačnému rozhodnutí, postupoval v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodnutí a tím porušil legitimní očekávání stěžovatelek, že soud v obdobné věci rozhodne stejně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, jež byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti, směřující proti předběžnému opatření, Ústavní soud již např. ve svém nálezu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) dospěl k závěru, že předběžné opatření může být způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření zásadně přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků řízení (obdobně viz např. nález ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02, N 140/28 SbNU 223).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy rovněž hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny procesní podmínky pro jeho vydání, je především věcí obecných soudů.
10. Přestože rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně vzato - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod (viz výše), je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního zásadně nepřísluší přehodnocovat názor soudů stran procesních podmínek pro (ne)vydání předběžného opatření, resp. důvodnosti předmětného návrhu, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, nýbrž je povolán toliko posoudit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaném tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud je, jinými slovy, povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), resp. usnesení ze dne 12. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 394/01 (U 10/25 SbNU 379)]. Proto Ústavní soud zpravidla nezasahuje do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod, že si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě kasace takového rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)].
11. Nadto je namístě připomenout, že předběžná opatření jsou opatřeními dočasnými, jejichž trvání je omezeno a mohou být zrušena (viz §77 občanského soudního řádu). Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, vůči komu předběžné opatření má směřovat, nicméně nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátkosti lhůty, v níž musejí o podaném návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny (srov. bod 23. nálezu ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1847/16).
12. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je v prvé řadě tvrzení stěžovatelek, že v dané věci vůbec není dána pravomoc obecných soudů, neboť dle rozhodčí doložky ujednané v rámci Smlouvy o prodeji části závodu ze dne 22. 12. 2015 mají být veškeré majetkové spory mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí řešeny v rozhodčím řízení.
13. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou však odůvodněna tím, že se na daný spor stěžovatelkami odkazovaná rozhodčí doložka nevztahuje, neboť stěžovatelkami realizované zadržovací právo se neuplatní na právní vztahy založené předmětnou Smlouvu o prodeji části závodu, protože se fakticky týkají práv a povinností ze smlouvy o franchisingu a smluv o podnájmu jednotlivých nebytových prostor, tedy smluv, jež žádnou rozhodčí doložku neobsahují (srov. první odstavec na str. 10 odůvodnění napadeného usnesení městského soudu a předposlední odstavec na str. 128 napadeného usnesení obvodního soudu). Těmto závěrům obecných soudů přitom stěžovatelky oponují pouze ve dvou posledních odstavcích na str. 7 ústavní stížnosti, přičemž jejich oponentura je povýtce zcela obecná a není s to vyvrátit správnost (a tím méně ústavnost) odkazovaných závěrů. V rámci - omezeného - ústavněprávního přezkumu napadených soudních rozhodnutí proto postačí konstatovat, že závěr obecných soudů, že pro nařízení vedlejší účastnicí požadovaného předběžného opatření byla dána pravomoc obecných soudů (a nikoliv rozhodčího soudu), je srozumitelně a adekvátně odůvodněn, zjevně není výrazem svévole, pročež toto odůvodnění nelze bez dalšího označit za ústavně nekonformní.
14. Namítají-li přitom stěžovatelky porušení §13 občanského zákoníku, omezí se Ústavní soud na sdělení, že jakkoli je - obecně vzato - nežádoucí, aby různé senáty téhož soudu rozhodovaly obdobné věci odlišně, je třeba zdůraznit, že v rámci ústavněprávního přezkumu není namístě úsudek, že v daném případě tato situace vskutku nastala. Bez bližšího zkoumání, pro nějž není v posuzované věci prostor, totiž nelze uzavřít, že městský soud v napadeném usnesení a v usnesení ze dne 19. 12. 2017 č. j. 55 Co 399/2017-409 rozhodoval o obdobné věci (a to mj. proto, že senát městského soudu v oné druhé věci otázku aplikovatelnosti předmětné rozhodčí doložky odůvodnil výrazně stručněji než senát, jenž vydal ústavní stížností napadené usnesení). O tom, že obě věci nemusí vycházet z obdobných skutkových okolností v tom smyslu, že by předmětná rozhodčí doložka musela nutně dopadat na veškeré spory mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí, ostatně nepřímo svědčí i skutečnost, že se této rozhodčí doložky stěžovatelky začaly dovolávat až v doplnění svého odvolání proti prvnímu usnesení obvodního soudu (viz str. 8 usnesení městského soudu ze dne 3. 11. 2017 č. j. 35 Co 398/2017-181); pokud by totiž věc byla tak zjevná, patrně by existenci rozhodčí doložky namítaly již v samotném odvolání (v této souvislosti je pak možno ještě poukázat na skutečnost, že ačkoliv stěžovatelky přiložily k ústavní stížnosti celou řadu obsáhlých příloh, kopii předmětné Smlouvy o prodeji části závodu, obsahující rovněž rozhodčí doložku, ze které by mělo být zřejmé, že dopadá i na posuzovanou věc, nepřiložily). Porušení legitimního očekávání stěžovatelek konečně v posuzované věci nemohlo nastat i proto, že městský soud vydal jimi dovolávané rozhodnutí až poté, kdy bylo napadené rozhodnutí již vydáno.
15. Závěrem je tak namístě již pouze konstatovat, že z výše uvedených důvodů se stěžovatelkám nepodařilo prokázat, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jimi dovolávaná základní práva; v této souvislosti je přitom nutno zdůraznit, že Ústavní soud nikterak neaprobuje správnost napadených rozhodnutí, neboť rolí Ústavní soudu je pouze posoudit, zda nedošlo k porušení ústavnosti, což se v posuzované věci nestalo, neboť napadená rozhodnutí nejsou zatížena žádnými zjevnými ústavněprávními deficity.
16. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu