ECLI:CZ:US:2018:3.US.2084.17.1
sp. zn. III. ÚS 2084/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Cristal spol. s r. o., sídlem Trávníky 74, Rosice, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, sídlem Žitná 1633/47, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 160/2017-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2015 (správně zřejmě ze dne 25. srpna 2016) č. j. 25 Co 205/2016-55 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. ledna 2016 č. j. 22 C 173/2014-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena ústavní práva zaručená čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 30 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 22 C 173/2014 se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala žalobou náhrady škody ve výši 520 902 Kč s příslušenstvím, která jí měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 7 C 291/2004. Stěžovatelka v tomto řízení neuspěla, neboť docházelo k obměnám rozhodujících soudců a následně se změnila judikatura Nejvyššího soudu. Pokud by soudy rozhodovaly rychle, nemusela by stěžovatelka platit protistraně náhradu nákladů řízení a ještě by obdržela dlužné nájemné (jako předmět původního sporu). Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Nezabýval se tím, zda v daném řízení nastaly neodůvodněné průtahy, pouze shledal, že neexistuje příčinná souvislost mezi stěžovatelčinou újmou a postupem soudů. Skutečnost, že v průběhu řízení došlo ke změně judikatury Nejvyššího soudu, není důvodem vzniku nároku na náhradu materiální škody z neúspěšné žaloby. Navíc argumentace stěžovatelky přehlíží, že ani rychlejší vyřízení věci v její prospěch by nevedlo k jejímu okamžitému úspěchu, neboť by procesní aktivitu vyvíjela protistrana.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek nalézacího soudu. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil s jeho závěry.
4. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dle Nejvyššího soudu podané dovolání nesplňovalo vyžadované náležitosti, neboť stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, resp. neuvedla žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo. Z toho důvodu bylo dovolání odmítnuto jako trpící vadami.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavních práv v tom, že soudy nesprávně posoudily obsah žaloby, v níž byla uváděna délka řízení jako důvod protiprávnosti postupu orgánů veřejné moci a lze tedy obsah žaloby hodnotit jako uplatnění nároku na náhradu škody z důvodu délky řízení. Závěry soudů pak odporují §2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť soudy svou nedbalostí a nečinností zapříčinily vznik škody stěžovatelky. Řízení, v němž tato škoda vznikla, trvalo několik let, a to nikoliv vinou stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
8. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto jako vadné, neboť dle Nejvyššího soudu podané dovolání nesplňovalo vyžadované náležitosti, když stěžovatelka nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, resp. neuvedla žádnou konkrétní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
9. Ústavní soud konstatuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí. Nejvyšší soud se podaným dovoláním zabýval co do jeho obsahu, přičemž jednoznačně uvádí, z jakého důvodu nelze z žádné jeho části dovodit splnění formálních náležitostí, nezbytných k jeho projednání. Odůvodnění je logické a odpovídající judikatuře Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (souhrnně viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka konečně proti postupu Nejvyššího soudu nijak konkrétně v ústavní stížnosti nebrojí, když namítá toliko "nesprávné právní hodnocení". Námitky proti postupu Nejvyššího soudu jsou proto zjevně neopodstatněné.
10. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením obvodního soudu a městského soudu (viz k tomu např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16). Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v účinném znění), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že vůbec neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
11. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti řádné vyčerpání taktéž mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, a např. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu - považovat za přípustnou.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu