ECLI:CZ:US:2018:3.US.2337.18.1
sp. zn. III. ÚS 2337/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů M. A. L. a D. H., zastoupených Mgr. Radkou Ježovou, advokátkou, sídlem Dobrovského 409/1, Vyškov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2018 č. j. 16 Co 200/2017-830, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a R. L. a M. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), neboť jsou názoru, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy.
2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2017 č. j. 5 P 149/2002-767 změnil svůj předešlý rozsudek tak, že vedlejší účastník (dále jen "otec") je povinen přispívat na výživu svého syna M. A. L. za dobu od 1. 6. 2008 do 31. 8. 2010 částkou 15 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2010 do 31. 5. 2013 částkou 18 000 Kč měsíčně a od 1. 6. 2013 do budoucna částkou 13 000 Kč měsíčně. Dále okresní soud změnil svůj předešlý rozsudek tak, že otec je povinen přispívat na výživu svého syna D. H. za dobu od 1. 6. 2008 do 31. 8. 2012 částkou 14 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 9. 2012 do 31. 5. 2013 částkou 17 000 Kč měsíčně a od 1. 6. 2013 do budoucna částkou 12 000 Kč měsíčně. Rozhodl též o dlužném výživném ve výši 831 400 Kč (syn M. A.) a 684 300 Kč (syn D.), které byl vedlejší účastník povinen zaplatit do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Okresní soud v odůvodnění rozebral svá zjištění k majetkovým poměrům vedlejší účastnice (dále jen "matka") a především otce stěžovatelů. Zjistil, že od počátku posuzovaného období do roku 2013 včetně otec se stěžovateli celkem pravidelně trávil letní a zimní dovolené převážně v zahraničí, M. zaplatil pobyt v Thajsku, D. studijní pobyt na Maltě, poskytoval jim naturální plnění (elektroniku, ošacení a vybavení pro sportovní a zájmovou činnost). Matka ani stěžovatelé tyto příspěvky v podstatě nezpochybňovali, nesouhlasili však s otcovými tvrzeními o četnosti a hodnotě uvedených příspěvků. Dle okresního soudu nešlo přesně vyčíslit hodnotu plnění poskytnutých otcem stěžovatelům nad rámec běžného výživného, a tudíž ani provést jejich zápočet na případný nedoplatek výživného vzniklý jeho zvýšením. Okresní soud je proto zohlednil alespoň při stanovení nové výše běžného výživného.
3. Krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že otec je povinen od 1. 6. 2015 přispívat na výživu syna M. A. částkou 8 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 8. 2017 částkou 6 000 Kč měsíčně, a že je povinen přispívat na výživu syna D. od 1. 6. 2015 částkou 7 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 8. 2017 částkou 5 000 Kč měsíčně. Dlužné výživné vyčíslil částkami 34 800 Kč (syn M. A.) a 18 800 Kč (syn D.). Krajský soud doplnil dokazování výslechem matky, otce i obou stěžovatelů a listinnými důkazy. Již z dokazování před okresním soudem vyplynulo, že otec od roku 2008 do roku 2014 přispíval na výživu stěžovatelů kromě běžného výživného i nezanedbatelným věcným a naturálním plněním. Výše těchto plnění u každého ze stěžovatelů činila řádově desetitisíce korun (krajský soud poukázal na obecně známou skutečnost, že cenová relace zájezdů do destinací, které otec se stěžovateli navštívil, se pohybuje právě v desetitisícových částkách). Dospěl tedy k závěru, že otec si nejméně do roku 2014 řádně plnil svou vyživovací povinnost v poskytovaném výživném a popsaných plněních poskytovaných nad jeho rámec, a to i s ohledem na zvyšující se potřeby stěžovatelů a finanční poměry otce. Podmínky pro zvýšení výživného krajský soud shledal až od roku 2015, kdy otec přestal poskytovat plnění nad rámec běžného výživného. Pro tuto dobu však bylo třeba zohlednit, že se otci narodila dne XXX první dcera a posléze dne XXX druhá dcera. S ohledem na tyto skutečnosti krajský soud změnil rozsudek okresního soudu výše popsaným způsobem.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé namítli extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry. Dle jejich názoru skutková zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, nemají v podstatné části ani oporu ve spise. Za prokázané považoval krajský soud to, co prokázáno nebylo, a naopak značnou část důkazů provedených okresním soudem pominul. Krajský soud dle stěžovatelů zcela rozdílným způsobem hodnotil důkazy provedené okresním soudem, aniž by je sám provedl a získal z nich bezprostřední dojem. Částku, na kterou bylo od roku 2015 stanoveno výživné, považují za nepřiměřeně nízkou v poměru k majetkové situaci otce. V průběhu řízení o odvolání nebyla vyčíslena konkrétní hodnota plnění poskytnutých otcem nad rámec běžného výživného, o jejich hodnotě přitom panoval spor mezi otcem a stěžovateli společně s matkou.
5. Stěžovatelé dále namítli, že krajský soud zcela překvapivě změnil rozsudek okresního soudu, aniž by účastníky seznámil se svým názorem a aniž by zopakoval důkazy provedené před okresním soudem. Rozsudek krajského soudu dle jejich názoru trpí nepřezkoumatelností.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelé namítli, že krajský soud od 1. 6. 2015 stanovil výživné, které nekoresponduje s příjmovou a majetkovou situací otce. Jak již Ústavní soud uvedl v usnesení ze dne 30. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 121/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), skutečnost, že soud II. stupně dospěl k částkám nižším než soud I. stupně, je sama o sobě mimo rámec ústavního přezkumu. Není úkolem Ústavního soudu hodnotit správnost výše té či oné částky výživného, neboť tento závěr plně přísluší obecným soudům, kterým je dán dostatečně široký prostor, aby každý jednotlivý případ posoudily v rámci normativního obsahu použitých podústavních norem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby ověřil, zda obecné soudy při svém rozhodování z tohoto rámce nevybočily způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné. Jako neudržitelné v minulosti Ústavní soud vyhodnotil např. rozhodnutí, jímž soud, aniž by řádně zjistil a zohlednil majetkové poměry povinného, stanovil pro rok 2002 výživné ve výši 300 Kč, které bylo zcela nedostatečné oprávněným zájmům dětí [srov. nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47)]. O výživném, které stanovil krajský soud v posuzované věci (8 000 Kč, resp. 7 000 Kč za období od 1. 6. 2015 do 31. 7. 2017 a 6 000 Kč, resp. 5 000 Kč za období od 1. 8. 2017 dále), nelze konstatovat, že by jeho výše nemohla naplnit oprávněné zájmy stěžovatelů.
9. Zásah Ústavního soudu by odůvodnil pouze zřejmý exces obecných soudů spočívající ve svévolném stanovení výše výživného (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2008 sp. zn I. ÚS 385/08 a ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1998/08). Takový exces však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Krajský soud byl seznámen s příjmovými i majetkovými poměry otce. Jeho majetkové poměry byly charakterizovány rovněž vlastnictvím řady nemovitostí, což mělo projev v příjmech otce z nájemného, ale též v otcových závazcích z hypotečních úvěrů. Krajský soud provedl důkaz výpisy z otcových úvěrových účtů za únor 2008 (č. l. 804 a 805), které dokladují splátky v měsíční celkové výši 31 300 Kč. Dále provedl důkaz otcovým daňovým přiznáním za rok 2017, kde je dílčí základ daně u příjmů z nájmu (§9 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) vyčíslen částkou 361 200 Kč, již okresní soud zjistil, že otcův dílčí základ daně u příjmů z nájmu za rok 2015 činil 367 710 Kč (při podělení těchto částek počtem 12 měsíců vycházejí částky 30 100 Kč a 30 642,50 Kč, tj. částky srovnatelné s měsíční výší splátek úvěrů). Okresní soud provedl důkaz výpisy z úvěrových účtů týkajících se vybraných měsíců v letech 2008, 2013, 2014 a 2016. Otec přitom v řízení soustavně tvrdil, že příjmy z nájmu bytů pokrývají náklady na jejich pořízení. Průměrný čistý příjem otce ze zaměstnání byl 33 009 Kč v roce 2015 a 31 170 Kč za leden až listopad 2016 Kč (při hrubé mzdě pohybující se za jednotlivé měsíce nejčastěji okolo 42 000 Kč). Krajský soud zjistil, že i u nového zaměstnavatele má sjednanou mzdu na 42 000 Kč. Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku implicite vyplývá, že krajský soud akceptoval otcovo tvrzení, že příjmy z nájmu pokrývají náklady na pořízení pronajímaných nemovitostí a že při určení výše výživného (na období od 1. 6. 2015 pro oba stěžovatele dohromady ve výši 15 000 Kč a poté 11 000 Kč měsíčně ode dne 1. 8. 2017) se přidržel zejména výše jeho příjmů ze zaměstnání. Zjistil a zohlednil i vyživovací povinnosti otce k jeho dcerám narozeným v letech 2015 a 2017. Hodnocení krajského soudu nelze považovat za excesivní, naopak krajský soud svým hodnocením zjištěných skutečností nevybočil z mezí daných ústavními předpisy.
10. Pro část posuzovaného období od jeho začátku do června 2015 vycházel krajský soud z jiných úvah. Souhrn plnění nad rámec běžného výživného (šlo o zahraniční dovolené, studijní pobyt v zahraničí, elektroniku, volnočasové a sportovní vybavení, penzijní pojištění) dle jeho názoru pokryly otcovu vyživovací povinnost, která odpovídala jeho tehdejší majetkové situaci. Otcovy příjmy ze zaměstnání, jak je zjistil okresní soud, byly v tomto období vyšší (od roku 2006 do roku 2012 přesahoval jeho průměrný měsíční příjem 90 000 Kč, poté mezi lednem a květnem 2013 dosáhl výše cca 83 000 Kč měsíčně, následně cca 46 000 Kč měsíčně po zbytek roku 2013, z počátku roku 2014 činil cca 41 000 Kč a přes 30 000 Kč měsíčně od května 2014). Okresní soud zjistil, že otec do konce roku 2013 se syny vcelku pravidelně trávil převážně zahraniční dovolené a do června 2014 poskytoval synům nad rámec běžného výživného naturální plnění v podobě elektroniky, vybavení či penzijního pojištění (strany 26 a 27 rozsudku okresního soudu). Okresní soud uvedl (strana 27 jeho rozsudku), že matka a stěžovatelé otcovy příspěvky nad rámec běžného výživného v podstatě nezpochybnili, nesouhlasili však s otcovými tvrzeními o jejich četnosti a zejména s tím, že by jejich úhrnná roční hodnota činila 150 000 Kč. Z tohoto důvodu okresní soud nezohlednil tato plnění při výpočtu dlužného výživného, ale zohlednil je při určení nové výše běžného výživného. Krajský soud ve svém rozsudku zmínil, že výše těchto plnění u každého ze stěžovatelů činila řádově desetitisíce korun (poukázal na obecně známou skutečnost, že cenová relace zájezdů do destinací, které otec se stěžovateli navštívil, se pohybuje právě v desetitisícových částkách). Dle krajského soudu otec nejméně do roku 2014 plnil svou vyživovací povinnost v poskytovaném výživném a popsaných plněních poskytovaných nad jeho rámec, a to i s ohledem na zvyšující se potřeby stěžovatelů a finanční poměry otce. Ústavní soud konstatuje, že již okresní soud v návaznosti na dokazování uvedl, že otcovy příspěvky nad rámec běžného výživného v podstatě nebyly zpochybněny. Krajský soud toto skutkové zjištění respektoval a vycházel z něj. Nelze tedy souhlasit s námitkou, že by krajský soud zcela odlišným způsobem hodnotil důkazy provedené okresním soudem, aniž by je sám zopakoval (krajský soud sice v řízení o odvolání provedl výslech stěžovatelů, jejich výslech před krajským soudem se však již netýkal poskytnutých plnění, jak si Ústavní soud ověřil z protokolu o jednání na č. l. 824). Jakkoli peněžní hodnota těchto plnění nebyla zcela přesně vyčíslena, jak okresní, tak krajský soud z charakteru těchto plnění alespoň jejich rámcovou hodnotu byly schopny dovodit (okresní soud pro účely stanovení výše běžného výživného, krajský soud pro hodnocení, zda na výživném vznikl dluh), ani zde Ústavní soud nespatřuje odchylné hodnocení důkazů krajským soudem. Dle Ústavního soudu tak krajský soud ústavně zaručená práva stěžovatelů neporušil ani svým hodnocením, které se vztahovalo k výživnému do června 2015.
11. Ústavní soud nevyhodnotil napadený rozsudek krajského soudu jako nepřezkoumatelný, jak namítli stěžovatelé. Z odůvodnění je totiž patrné, jakým způsobem dospěl krajský soud ke svým závěrům. Do konce roku 2013 otec dle zjištění okresního soudu poskytoval synům plnění nad rámec běžného výživného v podobě naturálních plnění a zahraničních dovolených, jimiž dle krajského soudu otec svou vyživovací povinnost řádně plnil, i při vědomí výše jeho příjmů. Od června 2013 se snížil otcův čistý příjem ze závislé činnosti na přibližně 41 000 Kč měsíčně, tj. zhruba na polovinu předchozích příjmů, do června 2014 dle zjištění okresního soudu poskytoval synům nad rámec běžného výživného naturální plnění, jímž dle krajského soudu otec opět řádně splnil svou vyživovací povinnost. Od května 2014 činil otcův čistý příjem ze závislé činnosti o něco více než 30 000 Kč a otec tehdy synům platil výživné ve výši 12 300 Kč dohromady pro oba, jak zjistil okresní soud. Od května 2015 krajský soud výživné stanovil v částkách 8 000 Kč a 7 000 Kč (celkem 15 000 Kč pro oba syny) a od srpna 2017 v částkách 6 000 Kč a 5 000 Kč (celkem 11 000 Kč pro oba syny). Ústavní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku lze vysledovat, jakými úvahami se krajský soud řídil. Současně neshledal, že by hodnocení krajského soudu představovalo exces, který by odůvodňoval jeho zásah.
12. Důvodná není ani námitka překvapivosti rozsudku krajského soudu. Překvapivým rozhodnutím je takové, které účastníka zbavuje možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci [nálezy ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 322/03 (N 198/39 SbNU 105), ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3271/12 (N 50/69 SbNU 45) a další]. Krajský soud ve svém rozsudku reagoval na otcovy námitky uplatněné v odvolání, dle nichž v důsledku plnění nad rámec běžného výživného nevznikl na výživném žádný dluh a dle nichž hodnotu těchto plnění šlo určit (část IV. odvolání). V odvolání se otec věnoval i své majetkové situaci (zejména část VII. odvolání). Stěžovatelům bylo podané odvolání známo a prostřednictvím své zástupkyně k němu též podali vyjádření ze dne 21. 3. 2018 (č. l. 820), stěžovatelé se též účastnili jednání před krajským soudem. Stěžovatelům tak nebyla možnost právně či skutkově argumentovat upřena, ani v daném ohledu tedy Ústavní soud porušení jejich ústavně zaručených práv neshledal.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu