ECLI:CZ:US:2018:3.US.2342.17.1
sp. zn. III. ÚS 2342/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2017 sp. zn. 7 Tdo 609/2017, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2017 sp. zn. 3 To 772/2016 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2016 sp. zn. 7 T 38/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatelku uznal vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a podle téhož zákonného ustanovení ji odsoudil k trestu odnětí svobody na tři měsíce, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), poškozenou obec L. (dále též "poškozená") odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek okresního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") výše konkretizovaným usnesením jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně posoudily a vyhodnotily důkazy, aniž by se vypořádaly s obhajobou, včetně výhrad k otázce společenské škodlivosti jejího jednání. Podle názoru stěžovatelky byl postup poškozené (pronajímatelky) v rozporu s dobrými mravy a jako zjevné zneužití práva nemůže požívat právní ochrany. V žádném případě není pravdou tvrzení poškozené, že na předmětný byt čekají další žadatelé, taktéž nebylo prokázáno, že byt je nutné rekonstruovat. Stěžovatelka připomíná, že řádně platila nájemné a prováděla nezbytné opravy bytu.
6. Okresní soud v rozsudku ze dne 9. 6. 2016 č. j. 27 C 336/2015-81 (v řízení o vyklizení bytu) uznal, že jí vzniklo legitimní očekávání na opakované prodloužení nájemní smlouvy a že celková doba nájmu bude výrazně delší než jeden a půl roku. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že splnila všechna kritéria dle pravidel, podle kterých se občanům poskytují předmětné byty, tedy že měla uzavřenou smlouvu se společností Ledax, o. p. s., neměla žádné závazky vůči poškozené a pobírala starobní důchod.
7. Smluvní podmínky, které váží uzavření nové nájemní smlouvy na odebírání pečovatelských služeb, považuje za prostředek k neomezené libovůli při vybírání nájemce a vyvíjení tlaku na něj za účelem rentability, což naplňuje znaky nemravného jednání, a to především kvůli svému abstraktnímu vyjádření. V nájemním vztahu působila jako slabší strana a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, měla být jejím právům poskytnuta odpovídající ochrana. Nájemní vztah se tedy měl prodloužit o stejnou dobu, na kterou byl původně sjednán, nejvýše na dobu dvou let. Napadená rozhodnutí stěžovatelka považuje za neodůvodněná a nepřezkoumatelná. Okresní soud přikládal zásadní důkazní význam listinám, ale podle stěžovatelky prováděl dokazování jen těmi, které vyznívají v její neprospěch, a neopatřil si důkazní prostředky reagující na její námitky.
8. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04 (N 40/36 SbNU 433) podle stěžovatelky vyplývá, že otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Stěžovatelka má za to, že soudy nedostály ani zásadě subsidiarity trestní represe stanovené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
11. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, která by znamenala nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li s fixovanými závěry soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustřeďuje k námitce, že soudy měly v její prospěch aplikovat princip subsidiarity trestní represe. Spor mezi ní a poškozenou bylo podle ní namístě řešit výhradně prostředky civilního práva.
16. Posuzovaná věc spadá do rozsahu ústavně zaručeného práva, které upravuje čl. 39 Listiny. Podle něj platí, že "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle principů trestního práva, mezi které patří i subsidiarita trestní represe. Její součástí je i zásada ultima ratio. Podle ní se prostředky trestního práva mohou použít skutečně jen tehdy, nepřichází-li v úvahu užití jiných prostředků právního řádu, protože již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by byly použity dostupné prostředky jiných právních odvětví, by odporovalo principu subsidiarity trestní represe. Ten vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315), bod 17., a nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 3080/16, bod 17.; k principu subsidiarity obecně srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.)].
17. Trestní zákoník ve své podstatě zachoval formálně materiální pojetí trestného činu. Řešení obsažené v trestním zákoníku totiž staví na kombinaci formálního pojmu trestného činu (§13 odst. 1) a materiálního korektivu rozsahu trestního bezpráví prostřednictvím subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2, §39 odst. 2). Trestněprávní nauka upřesňuje: "I když tento korektiv stojí legislativně technicky mimo zákonnou definici (pojem) trestného činu (srov. samostatná ustanovení §12 odst. 2 a §13), nic to nemění na podstatě teoretického pojetí trestného činu, pro něž je zásadní, že musí vymezovat rozsah trestního bezpráví, což se děje právě s odvoláním na zásadu subsidiarity trestní represe (...)". (srov. Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné - obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 46). Doktrína k použití principu subsidiarity trestní represe konkrétně dodává: "Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních (...) předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní a teprve poté na posledním místě uplatnit trestněprávní prostředky. Opačný postup, tedy užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví byly použity, by bylo v rozporu s principem subsidiarity trestní represe." (srov. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. str. 29; obdobně Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117).
18. Taková povaha trestního práva je i reflexí principu proporcionality, který ustálená judikatura Ústavního soudu považuje za výraz demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z jeho podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy [shodně nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 (N 144/42 SbNU 161)]. Právě toto ustanovení Ústavy je spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny a zejména čl. 39 Listiny základem pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit například soukromoprávně. Lze z nich proto dovozovat základní právo každého nebýt trestán, lze-li účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví.
19. Soudy shledaly stěžovatelku vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru a neviděly v tomto případě důvod pro založení odlišného výsledku trestního řízení aplikací principu subsidiarity trestní represe.
20. Ústavní soud proto nyní musí z pohledu ústavního práva posoudit, zda soudy omezily dotčené základní právo s cílem dosáhnout určitého účelu aplikované zákonné normy (otázka existence určitého legitimního cíle daného zásahu) a zda bylo toto omezení pro dosažení onoho účelu nezbytné (přiměřené).
21. Nelze opomíjet koncept legitimity v trestním právu, který je založen na tom, že: "Represivní prostředky mohou být použity pouze tehdy, je-li to odůvodněno především v rámci úcty k základním právům a jejich ochraně. Trestní právo musí chránit zásadní - legitimní zájmy a hodnoty tam, kde není jiné pomoci." [Srov. Fenyk, J.: Subsidiarita trestní represe - rovnice o mnoha proměnných? ASPI, ID: LIT44527CZ; k legitimitě a proporcionalitě trestního práva viz také Kratochvíl, V.: Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník, 7/2015, str. 538-539.] Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli.
22. Skutková podstata přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, ze kterého byla stěžovatelka obviněna, zní: "Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.". Předmětem ochrany v případě tohoto trestného činu je vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména jde-li o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, např. o oprávnění je užívat a disponovat s nimi; může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 420. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2039). Vedeny tímto legitimním cílem soudy shledaly, že není namístě aplikovat princip subsidiarity trestní represe, a s ohledem na intenzitu protiprávního jednání neexistuje jiná možnost než stěžovatelku shledat vinnou. Ústavní soud však nyní musí posoudit, zda z odůvodnění rozhodnutí soudů plynou argumenty, na jejichž základě by bylo možno v konkrétních skutkových okolnostech této věci dojít k závěru, že nepoužití subsidiarity trestní represe bylo přiměřené.
23. Argumentuje-li stěžovatelka na podporu závěru, že věc dosahuje ústavněprávní roviny, námitkami, že výsledek řízení před soudy odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04 (N 40/36 SbNU 433), je třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí - jak bylo výše poznamenáno - vychází z předpokladu, podle nějž otázka, zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení.
24. V dané věci však krajský soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 č. j. 8 Co 5/2017-133 potvrdil rozsudek ze dne 9. 6. 2016 č. j. 27 C 336/2015-81, kterým okresní soud uložil stěžovatelce povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej předat poškozené (žalobkyni) do 60 dnů od právní moci rozsudku.
25. Krajský soud v tomto rozsudku zdůraznil, že nájemní poměr stěžovatelky k předmětnému bytu na dobu určitou, založený nájemní smlouvou ze dne 19. 12. 2014, skončil dne 30. 6. 2015, přičemž ani sama stěžovatelka žádný právní titul k jeho užívání (ke dni rozhodování krajského soudu) netvrdí. Okresní soud se správně zabýval okolnostmi uzavření této nájemní smlouvy, kdy jednání poškozené (v občanském soudním řízení žalobkyně) při jeho uzavření bylo zcela transparentní, odpovídající skutečnosti, že předmětný byt je bytem zvláštního určení, nacházejícím se v domě s pečovatelskou službou, kdy v souladu s Pravidly pro přijímání žádostí, přidělování a užívání bytů zvláštního určení (dále jen "Pravidla"), přijatými Radou města L., bylo jeho užívání podmíněno čerpáním pečovatelských služeb tak, jak je deklarováno i v článku II. bod 1 nájemní smlouvy. Krajský soud ve shodě se soudem okresním poukázal na skutečnost, že uzavřením "nové" nájemní smlouvy v prosinci 2014 s nájmem do 30. 6. 2015 nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatelky, neboť na základě nájemní smlouvy ze dne 20. 3. 2014 jí svědčilo nájemní právo "pouze" do dne 1. 4. 2015 bez právního nároku na jeho obnovení. Nájemní smlouvu ze dne 19. 12. 2014 stěžovatelka uzavřela svobodně s dostatečným časovým prostorem (14 dnů) pro akceptaci a přijetí dohody o skončení předchozího nájmu, vše při prokázané znalosti podmínek takového nájmu legitimně vázaných na využívání pečovatelských služeb. Výklad Pravidel stěžovatelkou, dle nějž postačí, že je starobní důchodkyní, že nemá vůči žalobci žádné závazky a má uzavřenu smlouvu se společností Ledax o. p. s. (viz čl. 2 bod 1 těchto Pravidel), je podle krajského soudu příliš formalistickým, když nelze odhlédnout od článku 1 odst. 3 těchto Pravidel, který zcela srozumitelně deklaruje, že stávající nájemce bytu (tzn. nájemce, který již má uzavřenu nájemní smlouvu ke dni účinnosti těchto Pravidel), který nebude odebírat pravidelně se opakující úkony základních činností pečovatelské služby, nemá právní nárok na uzavření nové nájemní smlouvy. S těmito Pravidly byla stěžovatelka řádně obeznámena před ukončením původního nájmu a před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 19. 12. 2014 tak, jak vyplynulo z výpovědi svědkyně Vaňkové i dopisu ze dne 8. 12. 2014. Navíc i před uzavřením nájemní smlouvy dne 20. 3. 2014 (tj. před přijetím aplikovaných Pravidel) byla stěžovatelka v rámci šetření jejích poměrů upozorňována na provázanost uzavřeného nájmu s čerpáním pečovatelských služeb, které přislíbila.
26. V dané věci krajský soud považoval za nutné zdůraznit, že nájemní poměr stěžovatelky, uzavřený na dobu určitou, neskončil pro porušování přijatých povinností čerpání pečovatelských služeb, ale z důvodu uplynutí lhůty, na niž byl vázán. Krajský soud současně shledal za irelevantní námitky stěžovatelky o neurčitosti požadavku na čerpání pečovatelských služeb či jejich rozsahu, stanoveného v "Pravidlech", navíc v situaci, kdy v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka tyto služby nečerpala vůbec (s výjimkou vynesení odpadkového koše, což soudy považovaly za účelové). Stěžovatelka si tyto služby neobjednala, odmítala nabídky jejich poskytování s tím, že je soběstačná, ačkoli již v době uzavírání nájemní smlouvy uváděla, že tyto služby bude využívat. Nerespektovala tedy zvláštní charakter bytu, a tudíž ani nemohla spravedlivě očekávat, že jí bude nájemní smlouva prodloužena. Byt se přitom pronajímá za účelem bydlení nájemce a současného poskytování pečovatelské služby. Nájemci takovýchto bytů musejí být osobami, které ze zdravotních důvodů nejsou schopny se o sebe samy postarat a potřebují v přiměřené míře při různých každodenních běžných činnostech pomoc jiné osoby. Stěžovatelka nesplnila podmínku, že si nebyla schopna sama obstarat nutné práce v domácnosti a další běžné životní činnosti, a tedy potřebovala pečovatelské služby.
27. Stěžovatelka nedoložila, že toto rozhodnutí krajského soudu učinila předmětem přezkumu v řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti. Proti citovaným závěrům krajského soudu v občanském soudním řízení, které v podstatě převzaly i soudy rozhodující ve věci trestní, z níž vychází nyní posuzovaná ústavní stížnost, stěžovatelka nepředestřela argumentaci způsobilou posunout její případ do ústavněprávní roviny.
28. Je evidentní, že soudy legitimní cíl daného zásahu do práva stěžovatelky spatřovaly v ochraně vlastnických práv poškozené (někdejšího pronajímatele), která poskytuje vymezené služby osobám se zdravotními omezeními. Ústavněprávně akceptovatelným způsobem se zabývaly i tím, zda bylo toto omezení pro dosažení onoho účelu nezbytné (přiměřené).
29. Nejvyšší soud připomenul, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob nejsou dostatečné, účinné nebo vhodné; současně konstatoval, že společenská škodlivost jednání stěžovatelky není ničím snižována, aby posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jinými slovy, jednání stěžovatelky, která byt nevyklidila ani v návaznosti na výše citovaná rozhodnutí vydaná v občanském soudním řízení, bylo i podle Nejvyššího soudu natolik intenzivní, že opodstatňovalo trestněprávní postih. Soudy při posuzování otázky subsidiarity trestní represe konstatovaly, že nelze přehlédnout, že stěžovatelka již při původním uzavírání nájemní smlouvy uváděla, že bude využívat pečovatelské služby, tyto poté opakovaně odmítala, v závěru nájemního vztahu zjevně účelově uzavřela smlouvu "pouze na vynášení odpadků" a "po ukončení nájemního vztahu setrvávala v bytě protiprávně po dobu více než tři čtvrtě roku a činí tak i nadále". Tímto brání v možnosti pronajmout byt jiným fyzicky handicapovaným osobám, které jsou na pečovatelské služby odkázané. S uvedenými argumenty soudy ústavněprávně konformním způsobem omezily základní právo stěžovatelky plynoucí z čl. 39 Listiny, odmítly aplikovat jím požadovaným způsobem princip subsidiarity trestní represe a rozhodly o vině stěžovatelky.
30. Stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti zahrnula i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se poznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podaného stěžovatelkou coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
31. Považuje-li stěžovatelka přezkum skutkových závěrů krajského soudu dovolacím soudem za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude omezen toliko na otázky právní [srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2] či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
32. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci."
33. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
34. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu