ECLI:CZ:US:2018:3.US.2513.17.1
sp. zn. III. ÚS 2513/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Stodolní 741/15, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 8 Tdo 295/2017-66, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 1 To 32/2016-3610 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. dubna 2016 č. j. 61 T 12/2014-3494, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 4. 2016 č. j. 61 T 12/2014-3494 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) a pokusu zvlášť závažného zločinu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a jedenáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který je napadeným usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 1 To 32/2016-3610 s odkazem na §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Usnesení vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017 č. j. 8 Tdo 295/2017-66 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud v napadeném rozsudku rozhodl stejně, jako ve svém v pořadí prvním rozsudku ze dne 19. 1. 2015 č. j. 61 T 12/2014-3231, přestože vrchní soud tento první rozsudek zrušil svým usnesením ze dne 30. 7. 2015 č. j. 1 To 13/2015-3350. Vrchní soud dal v citovaném usnesení krajskému soudu řadu pokynů a předestřel řadu právních úvah, které však krajský soud podle stěžovatele nerespektoval. Ve svém v pořadí druhém a touto ústavní stížností napadeném usnesení pak vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil, což ve stěžovateli vyvolává dojem, jako by vrchní soud rozhodoval o jiné trestní věci. Stěžovatel v tomto postupu spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále namítá, že zejména ohledně jeho jednání vůči poškozenému M. S. měl být zproštěn obžaloby na základě zásady ultima ratio podle §12 odst. 2 trestního zákoníku. Tento poškozený totiž podle stěžovatele nedokázal vysvětlit, proč nezachoval základní zásady opatrnosti a ochrany svého majetku při jednání se stěžovatelem.
7. Další pochybení stěžovatel spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl provedení důkazů přehráním nahrávek, na nichž má P. M. hovořit o zadání orgánů činných v trestním řízení k likvidaci stěžovatele, na základě spiknutí S., B. a dalších. Stěžovatel následně jmenuje důkazy provedené krajským soudem, které podle něj nesou významné rozpory. Brojí též proti přísnému a nepřiměřenému trestu, při jehož ukládání obecné soudy nepřihlédly k délce trestního řízení a k časovému odstupu od spáchání skutku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
12. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že k zásahu do jeho práv na soudní ochranu a spravedlivý proces došlo tím, že nalézací soud nerespektoval pokyny obsažené v usnesení vrchního soudu ze dne 30. 7. 2015 č. j. 1 To 13/2015-3350, načež vrchní soud přesto napadený rozsudek svým rozhodnutím potvrdil. V této souvislosti je třeba podotknout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze obecně konstatuje, že krajský soud nerespektoval pokyny vrchního soudu, avšak toto své tvrzení nijak nekonkretizuje.
13. Krajský soud na str. 41 rozsudku zopakoval všechny pokyny obsažené ve výše uvedeném usnesení vrchního soudu a následně vylíčil, jakým způsobem je naplnil. Dále velmi podrobně odůvodnil hodnocení provedených důkazů a své skutkové závěry vztahující se k jednotlivým skutkům, za něž byl stěžovatel uznán vinným. Ústavní soud má tedy za to, že krajský soud v plné míře respektoval pokyny vrchního soudu obsažené ve výše citovaném usnesení ze dne 30. 7. 2015. Tentýž závěr ostatně vyslovil sám vrchní soud v napadeném usnesení na str. 20 a 21, který tak považoval vady obsažené v prvním rozsudku krajského soudu za odstraněné. Zamítnutí odvolání stěžovatele se proto nemůže jevit jako nekonzistentní postoj vrchního soudu k předmětné trestní věci, přičemž je racionálně a logicky odůvodněno.
14. S námitkou stěžovatele, že v dané věci mělo minimálně u jednoho ze skutků dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku, se obsáhle vypořádal v napadeném usnesení (str. 11 až 12) Nejvyšší soud. Ten správně poukázal na to, že stěžovatel byl odsouzen za závažnou trestnou činnost, kterou páchal po dlouho dobu (šest let), a navíc výrazně lstivým způsobem. Nejvyšší soud dále zcela správně odmítl argumentaci stěžovatele, že aplikace zásady subsidiarity trestní represe je odůvodněna neopatrným a nezodpovědným jednáním některých poškozených, s tím, že snížená obezřetnost, přehnaná důvěřivost až naivita těchto poškozených nemůže snižovat škodlivost stěžovatelova jednání, zvláště když sám jednal manipulativně, lstivě a bezostyšně.
15. Ústavní soud považuje tuto argumentaci za přiléhavou a dodává, že i tím nejméně závažným z pěti skutků, za něž byl odsouzen, stěžovatel způsobil škodu v celkové výši 178 660 Kč a všemi pěti skutky dohromady pak škodu v celkové výši přesahující 18 milionů Kč. Úvahy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe jsou proto i z tohoto důvodu nepřípadné.
16. V souvislosti s další námitkou stěžovatele týkající se toho, že odvolací soud nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na přehrání audio a video nahrávek, Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, jestliže tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].
17. Odmítnutí uvedeného důkazního návrhu stěžovatele vysvětlil vrchní soud na str. 22 napadeného usnesení tím, že tvrzení stěžovatele (jež mají být prokazována těmito nahrávkami) jsou v současnosti šetřena pracovištěm Generální inspekce bezpečnostních sborů v Olomouci, přičemž část těchto tvrzení již byla tímto šetřením vyvrácena a jde o skutečnosti, které měly nastat až po vyhlášení rozsudku krajského soudu a se spáchanou trestnou činností stěžovatele nesouvisí. Ústavní soud považuje toto vysvětlení postupu vrchního soudu za dostatečné, zvláště když stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak nespecifikoval, jakým konkrétním způsobem by uvedené důkazy mohly ovlivnit skutkové a právní závěry, k nimž soudy v předmětné věci dospěly.
18. Za neopodstatněnou považuje Ústavní soud také námitku stěžovatele poukazující na údajné rozpory mezi důkazy provedenými krajským soudem. Jak již bylo uvedeno, krajský soud v napadeném rozsudku podrobně odůvodnil způsob, jakým hodnotil provedené důkazy a k jakým dospěl rozhodným skutkovým zjištěním. Ústavní soud v těchto úvahách krajského soudu neshledal žádné logické vady či rozpory.
19. Ústavní soud konečně odmítá též námitku stěžovatele, že jemu uložený trest je přísný a nepřiměřený, a připomíná, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, která jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku, jež však v posuzovaném případě neshledal.
20. Krajský soud na str. 55 až 56 rozsudku podrobně uvedl všechna kritéria, která zohlednil při vyměřování trestu, a popsal své úvahy, jimiž se v tomto směru řídil. Logicky vycházel zejména z vysoké závažnosti spáchaných činů, přičemž zohlednil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Krajský soud přitom neopomněl ve prospěch stěžovatele přihlédnout též k prodloužení trestního řízení v důsledku nutnosti opětovného projednání věci v hlavním líčení. Ústavní soud nezjistil žádnou konkrétní okolnost, která by svědčila o extrémním nesouladu uloženého trestu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu