ECLI:CZ:US:2018:3.US.2565.18.1
sp. zn. III. ÚS 2565/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obce Josefov, sídlem Hlavní 131, Josefov, zastoupené Mgr. Pavlem Jurečkou, advokátem, sídlem Sadová 1688/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 941/2018-160, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2017 č. j. 38 Co 17/2017-129 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 9. září 2016 č. j. 16 C 266/2014-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DIMA CZ s. r. o., sídlem Čechova 656/24, Přerov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 16 C 266/2014 se podává, že stěžovatelka se žalobou vůči vedlejší účastnici domáhala určení, že je vlastnicí konkretizovaných pozemků v katastrálním území Josefov u Hodonína. Stěžovatelka tyto pozemky převedla na vedlejší účastnici, avšak tvrdila nastoupení rozvazovací podmínky, na jejímž základě se opět stala jejich vlastnicí. Okresní soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2016 č. j. 16 C 266/2014-103 žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.), když zamítavý výrok odůvodnil závěrem, že vedlejší účastnice nezpůsobila realizaci rozvazovací podmínky a nemohlo tak dojít k zániku účinnosti kupní smlouvy.
3. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatelka podala odvolání odůvodněné neúplným zjištěním skutkového stavu věci v důsledku neprovedení navržených důkazů, nesprávnými skutkovými zjištěními a nesprávným právním posouzením. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 14. 9. 2017 č. j. 38 Co 17/2017-129 potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I. (v meritu věci se ztotožnil s okresním soudem a doplnil, že tři ze souboru pozemků nebyly předmětem kupní smlouvy, tudíž vůči nim je nutno žalobu hodnotit jako nedůvodnou), změnil nákladový výrok (vzhledem k nesprávnému výpočtu odměny právního zástupce vedlejší účastnice) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, v němž uvedla, že "dovolání je přípustné dle §237 o. s. ř. ve spojení s §241a o. s. ř., z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci". Poté pokračovala rekapitulací podstatných okolností věci a formulovala názor, že z časového sledu dvou rozvazovacích podmínek musí být nepochybné, že obě rozvazovací podmínky byly sjednány jako na sobě nezávislé právní skutečnosti, neboť umožňovaly, aby vedlejší účastnice svou činností znemožnila zánik kupní smlouvy nastoupením sjednané rozvazovací podmínky uvedené v čl. 6 písm. c) kupní smlouvy ve znění dodatku č. 1, přestože nebude zahájena výstavba čistírny odpadních vod. V další části se stěžovatelka věnovala argumentům na podporu svého tvrzení o nesprávném právním posouzení věci, zejména o uplatnění rozvazovací podmínky v rozporu s dobrými mravy a posouzení závislosti obou rozvazovacích podmínek. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 4. 2018 č. j. 23 Cdo 941/2018-160 stěžovatelčino dovolání odmítl shledav, že stěžovatelka nedostála zákonnému požadavku na uvedení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť se s přípustností dovolání vypořádala pouze odkazem na §237 o. s. ř. ve spojení s §241a o. s. ř. (ani v rámci důvodů nesprávného právního posouzení věci nijak nevymezila přípustnost dovolání). Pozn.: nákladové výroky rozsudku krajského soudu napadla i vedlejší účastnice, okresní soud dovolací řízení usnesením ze dne 11. 1. 2018 č. j. 16 C 266/2014-151 zastavil pro opožděné zaplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. K porušení práva na soudní ochranu podle stěžovatelky došlo usnesením Nejvyššího soudu, když Nejvyšší soud nezkoumal z obsahu dovolání, zda kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou, a pouze formalisticky vyhodnotil dovolání z hlediska toho, zda dovolání obsahuje výslovné a explicitní vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tím nesplnil svoji zákonnou povinnost.
6. Právo na soudní ochranu porušil - podle stěžovatelky - také okresní soud, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav věci neprovedením všech navržených důkazů a zaujetím nesprávných závěrů. Totéž právo porušil i krajský soud, který nenařídil provedení navržených důkazů a přijal nesprávné právní posouzení okresního soudu. Posléze se stěžovatelka zaměřila na polemiku s hodnocením rozvazovacích podmínek okresním soudem a krajským soudem, a to s argumenty obdobným těm, které formulovala v dovolání (tj. rozpor s dobrými mravy a vzájemná závislost podmínek).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu (body 12. až 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla rozsudek krajského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud se - po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise okresního soudu na č. l. 136 až 141) - shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nedostála požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, tudíž její dovolání je vadným podáním, a protože nebylo v průběhu dovolací lhůty doplněno, nebylo možné pro tento nedostatek v dovolacím řízení pokračovat.
10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu svých majetkových zájmů ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nezbytnost naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v listopadu 2017) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Ke stěžovatelčině námitce o údajném formalistickém přístupu Nejvyššího soudu při hodnocení obsahu jejího dovolání Ústavní soud dodává, že když dovolání neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelčino dovolání důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatelky hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu