ECLI:CZ:US:2018:3.US.2622.17.1
sp. zn. III. ÚS 2622/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. N., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Štupartská 599/4, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017 č. j. 30 Cdo 5140/2016-98 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2016 č. j. 14 Co 116/2016-76, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal zaplacení částky 233 350 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady škody, které mu měly být způsobeny trestním stíháním vedeným před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 23/2013, kde byl zproštěn obžaloby. Za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým řízením požadoval zadostiučinění ve výši 83 350 Kč, za nemajetkovou újmu vzniklou samotným trestním stíháním požadoval zadostiučinění ve výši 150 000 Kč a na náhradě škody požadoval částku 7 770 Kč, kterou měl vynaložit na odbornou literaturu nutnou ke své obhajobě.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 22 C 323/2013-59 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Celkovou délku řízení shledal jako přiměřenou, když mimo jiné poukázal na opakované rozhodování o žádosti žalobce o bezplatnou obhajobu a jeho opakovanou nepřítomnost u hlavního líčení. Řízení bylo průměrně složité, bylo vyslýcháno vícero svědků, přičemž stěžovatel jednak nesouhlasil se čtením jejich výpovědí, jednak navrhoval výslech dalších, pročež byla hlavní líčení odročována. Tím byla dána délka řízení. V postupu orgánů činných v trestním řízení nedocházelo k neodůvodněným průtahům kvůli nečinnosti a délka řízení odpovídá počtu vyslechnutých svědků, provedených úkonů, počtu vydaných rozhodnutí i návrhů obhajoby. Dle obvodního soudu tak absentuje odpovědnostní titul v podobě nesprávného úředního postupu. Trestní stíhání nebylo vazební a šlo o obvinění z méně závažného trestného činu, za který stěžovateli hrozil v krajním případě maximálně dvouletý trest, reálně však podle trestního příkazu trest šestiměsíční s podmíněným jednoročním odkladem. Stěžovatel byl zároveň souběžně stíhán a pravomocně odsouzen v jiném trestním řízení. Žádný zásah do osobnostní sféry stěžovatele nebyl ani tvrzen, natož prokázán. Stěžovatel nijak neodlišil obě trestní stíhání z pohledu zásahu do své osobnostní sféry, není zřejmé, jak by se jedno trestní stíhání v osobnostní sféře stěžovatele mohlo odrazit a druhé nikoliv. Při naprostém nedostatku relevantních tvrzení o vzniku a intenzitě újmy bylo jako dostačující satisfakce shledáno konstatování vydání nezákonného rozhodnutí spolu s již vyslovenou omluvou ze strany vedlejší účastnice. Ohledně požadavku na náhradu škody soud neshledal ani vznik škody, ani příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a předmětným trestním stíháním.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 4. 2016 č. j. 14 Co 116/2016-76 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku městského soudu, a to z části pro nepřípustnost, neboť nárok na náhradu škody nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a z části pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel za prvé nesouhlasí se způsobem výpočtu celkové délky řízení, ze které následně soudy vycházely při hodnocení její přiměřenosti, když dle jeho názoru by za počátek jejího běhu měl být považován první úkon ve věci, jímž byl jeho výslech, nikoliv až zahájení trestního stíhání. Následně pak nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že délka řízení byla přiměřená, neboť je přesvědčen, že šlo o jednoduché řízení a jím činěné úkony jej nemohly podstatněji prodlužovat. Soudy se také nezabývaly otázkou nemajetkové újmy na jeho morální integritě. Stěžovatel nepovažuje pouhou omluvu za dostatečnou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť předmětné řízení je skončeno a stěžovatel proti němu nemá k dispozici žádné další procesní prostředky k ochraně svých práv. V části týkající se napadeného rozsudku městského soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti pro nepřípustnost, neboť žalovaný nárok na náhradu škody nepřevyšoval částku 50 000 Kč. Správnost tohoto závěru Nejvyššího soudu stěžovatel ani nijak nezpochybňuje.
9. Předestřené skutečnosti mají nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení včasnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu co do žalovaného nároku na náhradu škody. V této části je třeba ústavní stížnost hodnotit jako opožděnou, neboť podáním nepřípustného opravného prostředku proti jím napadeným rozhodnutím k prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti nedochází (shodně viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 378/06 a II. ÚS 3874/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Posledním procesním prostředkem, od kterého se odvíjejí lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu, tak ve vztahu k danému nároku bylo rozhodnutí soudu druhého stupně, kteréžto bylo stěžovateli bezpochyby doručeno před zahájením dovolacího řízení v roce 2016.
10. Ve zbytku Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jakožto trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení určité, a to poměrně vysoké, nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (podrobněji viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb., dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Ústavní soud nezjistil, a stěžoval ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
13. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí, které rozhodnutí dovolacího soudu předchází. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost ve zbytku její části směřující proti rozhodnutí předcházejícímu usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) a e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti nepřípustný, a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu