ECLI:CZ:US:2018:3.US.2661.18.1
sp. zn. III. ÚS 2661/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Michaely Cibulkové, zastoupené JUDr. Luďkem Trundou, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2018 č. j. 25 Cdo 1326/2018-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 15 Co 424/2017-107 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. dubna 2017 č. j. 19 C 70/2016-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a obchodní korporace GasNet, s. r. o., sídlem Klíšská 940/96, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí tvrdíc, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to zejména právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 19 C 70/2016 se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 82 555,95 Kč s příslušenstvím jako součtu škody způsobené neoprávněným odběrem zemního plynu ve výši 81 040,63 Kč a nákladů na znalecké zkoumání plynoměru ve výši 1 515,32 Kč. Rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 č. j. 19 C 70/2016-77 obvodní soud žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.), neboť nárok vedlejší účastnice shledal oprávněným, protože na odběrném místě došlo k neoprávněnému odběru, když plynové měřící zařízení bylo mechanicky poškozeno a bylo zasaženo do číselníku měřícího zařízení; stěžovatelčiny námitky nebyly způsobilé zpochybnit závěr o její objektivní odpovědnosti.
3. Proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka podala odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhodnotil jako nedůvodné, a proto rozsudek obvodního soudu rozsudkem ze dne 22. 11. 2017 č. j. 15 Co 424/2017-107 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, v němž reprodukovala závěry městského soudu a uvedla, že s nimi zcela zásadně nesouhlasí, neboť nemají oporu v provedeném dokazování. Zdůraznila, že podle konstantní judikatury je povinností soudu prokázat nejprve období, ve kterém docházelo k neoprávněnému odběru plynu a poté teprve prokazovat, zda vůbec došlo k neoprávněnému odběru, a pokud ano, v jakém objemu byl plyn neoprávněně odebírán. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2018 č. j. 25 Cdo 1326/2018-133 dovolání odmítl po zjištění, že neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř. ani zákonem požadované údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Konkrétně vytkl, že stěžovatelčiny námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci městským soudem, že k závěru o objektivní odpovědnosti nevymezila důvody nesprávnosti právního posouzení a že zcela opomněla uvést, které z alternativně uvedených hledisek v §237 o. s. ř. považuje za splněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky (část I. ústavní stížnosti) došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nesprávným použitím právní normy orgány veřejné moci a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostaly do extrémního nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními. Napadená soudní rozhodnutí jsou podle ní nepřezkoumatelná, neboť z nich není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jejich skutkovými závěry. Poté (část II. až V.) podrobně zrekapitulovala průběh soudního sporu (ve třech stadiích) a připomínala svoje procesní úkony, včetně jejich obsahu, kterými se bránila proti podané žalobě. Následně se odvolávala na judikaturní závěry Ústavního soudu týkající se objektivní odpovědnosti zákazníka za neoprávněný odběr.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu (body 11. až 12.).
8. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy svým dovoláním napadla rozsudek městského soudu s obsahem podstatným způsobem parafrázovaným výše (bod 4. i. p.). Ústavní soud po zjištění obsahu dovolání (zařazeného ve vyžádaném spise obvodního soudu na č. l. 114 až 117) se shoduje se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje předepsané obsahové náležitosti, a to jednak vymezení dovolacího důvodu a jednak požadované údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, tudíž pro tyto vady nemohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení pokračovat.
9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze sice dovodit snahu o ochranu před podanou žalobou na náhradu škody za neoprávněný odběr, ale současně z něj plyne nepochopení příslušné právní úpravy, zejména ohledně nezbytnosti naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (podle §237 o. s. ř.) a vymezení způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 o. s. ř.), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
10. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v březnu 2018) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právnímu zástupci, poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
11. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.
12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu