ECLI:CZ:US:2018:3.US.271.18.1
sp. zn. III. ÚS 271/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem, sídlem Jiřího z Poděbrad 1212, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2017 č. j. 4 Tdo 1074/2017-27, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. dubna 2017 č. j. 6 To 54/2017-451 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 1. prosince 2016 č. j. 34 T 138/2016-398, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [skutek popsaný v bodě sub 1) výroku o vině] a dále přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [skutek popsaný v bodě sub 2) výroku o vině]. Za uvedené trestné činy ho odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání padesáti měsíců za současného vyslovení dohledu podle §49 až 51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou svými trestnými činy způsobil. Dále mu bylo uloženo přiměřené omezení, aby se během zkušební doby zdržel požívání alkoholických nápojů na veřejnosti a aby se zdržel ve večerních a nočních hodinách návštěv restaurací, barů, diskoték a podobných společenských akcí. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), okresní soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody a na náhradě nemajetkové újmy konkretizované peněžní částky.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rubrikovaným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek okresního soudu částečně zrušil, a to ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu poté ve věci nově rozhodl tak, že se stěžovateli výkon uloženého úhrnného trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců podle §84 tr. zákoníku, za použití §81 odst. 1 tr. zákoníku, a podle §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání padesáti měsíců a současně se nad stěžovatelem vyslovuje dohled podle §49 až 51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku stěžovateli rovněž uložil povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou svým trestným činem způsobil, a současně omezení, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení zdržel nadměrného požívání alkoholických nápojů.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ho soudy uznaly vinným výše specifikovanými trestnými činy na podkladě skutkových zjištění postrádajících náležitou oporu v provedených důkazech. Soudy při jejich hodnocení nerespektovaly zásadu zakotvenou v §2 odst. 6 tr. řádu a porušily tak jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Zjevné rozpory mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými závěry pak měly přímý dopad na hmotněprávní posouzení jednání stěžovatele.
6. Ohledně skutku popsaného v bodě sub 1) výroku o vině z rozsudku okresního soudu stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy dalším znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, ke zjištění mechanismu vzniku zranění poškozeného, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, k posouzení věrohodnosti rozporných výpovědí svědků vypovídajících ve prospěch poškozeného, a to s přihlédnutím k vysokému stupni jejich opilosti v době činu, která nutně musela ovlivnit jejich rozpoznávací schopnosti i paměť. Soudy též nedocenily výpověď nestranného svědka P. S., který u soudu uvedl, že bezprostředně po spatření rvačky, do níž se zapojilo cca 15 až 20 osob, přivolal Policii České republiky, nicméně údajné napadení poškozeného stěžovatelem neviděl. Stěžovatel má za to, že soudy nekriticky převzaly výpovědi poškozeného a jeho kamarádů v neprospěch stěžovatele.
7. V důsledku tohoto postupu nebyly odstraněny přetrvávající pochybnosti o tom, jak vlastně k těžkému zranění poškozeného došlo a zda je mezi tímto škodlivým následkem a údajným zaviněným jednáním stěžovatele dán příčinný vztah. Podle stěžovatele nebylo postaveno najisto, že poškozeného kopl takovým způsobem, že mu tím způsobil zjištěnou frakturu levé dolní končetiny. Opačný závěr soudů, které se dostatečně nevypořádaly s argumenty obhajoby a při rekonstrukci skutkového děje vycházely spíše z vlastních důkazně nepodložených úvah, odporuje zásadě in dubio pro reo.
8. Nejasnost a neúplnost skutkových zjištění namítá stěžovatel i ohledně jednání popsaného v rozsudku okresního soudu pod bodem sub 2) výroku o vině. Ani zde se soudy podle jeho přesvědčení nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména pak ne se skutečností, že prokazatelně až po svém zadržení policejní hlídkou utrpěl zlomeniny čtyř žeber. Z toho je patrné, že byl vystaven hrubému a nepřiměřenému násilí ze strany policisty prap. Josefa Vandy. Objektivně zjištěné zranění na jeho těle v důsledku policejního zákroku však soudy při hodnocení důkazů zcela ignorovaly. Stěžovatel nepopírá, že v reakci na tento incident na adresu policistů vyslovil hrubé výrazy, avšak odmítá tvrzení, že použil násilí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Přes odkazy na ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do stěžovatelova právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
16. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Jestliže stěžovatel uplatňuje výtky skutkové provenience, Ústavní soud odkazuje na argumentaci obsaženou na str. 3 až 7 rozsudku okresního soudu a str. 5 až 8 rozsudku krajského soudu. Rozhodující soudy v rámci svých hodnotících úvah odvíjejících se z konkretizovaných důkazních prostředků (výpovědi svědků a znalecký posudek) ústavněprávně akceptovatelným způsobem přijaly závěr o vině stěžovatele.
17. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel nenamítá, že tento problém v předmětném trestním řízení vyvstal.
18. Druhou skupinou pochybení soudů v oblasti dokazování jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Řečené vyplývá rovněž z ústavní zásady nezávislosti soudu, zakotvené v čl. 81 Ústavy, podle které je věcí soudu, aby při dodržení ústavněprávních mezí rozhodl, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy - nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Totéž se podává i z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Soud však je povinen vysvětlit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
19. Soudy prováděly poměrně obsáhlé dokazování, zčásti vyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování, některým jeho návrhům však nevyhověly. Zejména šlo o návrhy na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k mechanismu vzniku zranění poškozeného a znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k hodnocení otázky vlivu požitých alkoholických nápojů na věrohodnost tvrzení svědků vypovídajících ve prospěch poškozeného. Soudy konstatovaly, že v objasnění mechanismu vzniku zranění nenastala situace, kdy si závěry znalců navzájem odporují, a že ovlivnění alkoholem některých svědků bylo sice prokázáno výsledky dechových zkoušek, nicméně předmětné svědecké výpovědi jsou ve vzájemném souladu a podporují je další důkazní prostředky, v důsledku čehož je stěžovatelem požadované doplnění dokazování nadbytečné. Uvedený postup soudy ústavněprávně udržitelným způsobem odůvodnily.
20. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces v posuzované věci dle Ústavního soudu nenastal.
21. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
22. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
23. Na základě výše uvedeného a jeho shrnutím lze uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a použití práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
24. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu