ECLI:CZ:US:2018:3.US.3169.17.1
sp. zn. III. ÚS 3169/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., t. č. Věznice Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Kounicova 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2017 č. j. 4 Tdo 715/2017-27, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2017 č. j. 7 To 7/2017-328 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 21 T 5/2016-295, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Těch se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že spolu s dalším obžalovaným vyvolali na veřejném místě konflikt se dvěma poškozenými, které pak společně fyzicky napadli. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Zároveň mu soud uložil povinnost zaplatit jako náhradu škody jednomu z poškozených částku 36 045 Kč a zdravotní pojišťovně částku 3 408 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě přímé výpovědi obou poškozených, která nebyla žádným důkazem zpochybněna. Oba poškození stěžovatele znali již z dřívějška (jeden toliko od vidění) a u hlavního líčení jej s absolutní jistotou určili jako pachatele. Okresní soud uvedl, že skutečnost, že policie pochybila a neprovedla řádnou rekognici, neznamená, že jednoznačné výpovědi nelze použít. Výpovědi poškozených pak nevyvrací ani duševní onemocnění jednoho z nich, neboť ten je dle lékařské zprávy schopen si okolnosti napadení zapamatovat a reprodukovat je. Stěžovatel (i druhý obžalovaný) pak byl za násilnou trestnou činnost opakovaně odsouzen v minulosti.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl, když se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Stěžovateli přisvědčil, že okresní soud jej při opakovaném hlavním líčení opomněl poučit o jeho procesních právech, avšak stěžovatel nebyl znovu vyslýchán a při předchozím výslechu byl poučen v souladu se zákonem. Stěžovatelův obhájce přistupoval k výslechu poškozeného velmi aktivně, takže ani v tomto směru se nepoučení na stěžovatelových právech nepodepsalo. Zároveň krajský soud shledal, že v dané věci není třeba provádět další důkazy, zejména obhajobou navržený znalecký posudek pro hodnocení věrohodnosti poškozených, neboť ta byla dostatečně prokázána obsahem jejich výpovědí a lékařskou zprávou o duševní nemoci jednoho z nich.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky označil z větší části za skutkové, a tedy nespadající pod žádný dovolací důvod. V hodnocení soudů není přítomen žádný extrémní rozpor. Pokud jde o procesní pochybení, pak rovněž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nepoučení obžalovaných v opakovaném hlavním líčení je reálně nikterak nezkrátilo na jejich právech. Stejně tak soudům přisvědčil v tom, že pochybení policie v oblasti rekognice nemůže v konečném důsledku vést k tomu, že by veškeré pozdější důkazy byly nepoužitelné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel porušení principů řádně vedeného procesu spatřuje v neprovedení řádné rekognice. Při podání vysvětlení byl vyfotografován a rovnou ukázán poškozenému. Ten od té doby stěžovatele identifikuje jako pachatele. Policie ovšem zmařila možnost provedení řádné rekognice, jak je popsána v judikatuře Ústavního soudu. Uvedeným postupem nelze řádnou rekognici nahradit. Vycházet nelze ani z toho, že poškození poznali stěžovatele u hlavního líčení, kde dle jeho názoru jsou již zjevné "kapciózní podmínky".
6. Dále stěžovatel namítá protiústavnost důkazního řízení. Vzhledem k povaze hlavních svědeckých výpovědí měly soudy pečlivě hodnotit celkovou důkazní situaci. To se však dle stěžovatele nestalo. Nevěrohodnost jednoho z poškozených potvrdil i odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí, kterým vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu projednání. Stěžovatel tedy navrhl, aby v otázce věrohodnosti obou poškozených byly vypracovány znalecké posudky. Tento návrh však soudy neakceptovaly, aniž by řádně uvedly z jakého důvodu. Soudy věrohodnost svědků prokazovaly zcela nevhodně lékařskou zprávou, ač zákon uvádí jako prostředek znalecký posudek, který tak v daném trestním řízení chybí. Ve svém druhém rozhodnutí pak krajský soud zcela otočil své předchozí závěry. Stěžovateli tak dle jeho názoru nebylo umožněno vyvrátit důkazy obžaloby, ačkoliv je podpořena pouze výpověďmi poškozených.
7. Konečně, stěžovatel poukazuje na to, že v opakovaném hlavním líčení nebyl poučen o svých právech, konkrétně o možnosti (ne)vypovídat. V prvním rozhodnutí odvolací soud hodnotí výslech jedné svědkyně za nezákonný. Následně, aniž by jej opakovaly, ho soudy přesto hodnotí a vychází z něj při svých závěrech. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Byl přitom veden těmito úvahami.
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedený soudní proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
11. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, může do této jejich pravomoci zasáhnout jen výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V této oblasti stěžovatel namítá neodůvodněné neprovedení znaleckého posudku v otázce věrohodnosti poškozených. Soudy (konkrétně odvolací a dovolací) se však s tímto důkazním návrhem dostatečně vypořádaly a označily jej za nadbytečný. Ústavní soud přitom nemůže tomuto závěru cokoliv vytknout. Z důkazního řízení je zřejmé, že soudy se otázkou věrohodnosti obou poškozených zabývaly a vyhodnotily tuto oblast za dostatečně prokázanou zejména podle konzistentního a logického obsahu jejich výpovědí (nepřímo potvrzené další výpovědí) a lékařské zprávy. Jsou to právě obecné soudy, které jsou při dodržení zásady ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé vyhodnotit nutný rozsah dokazování, např. v otázce věrohodnosti a vypovídací hodnoty konkrétních důkazů. Neexistuje povinnost, tím méně pak ústavní, podrobovat logicky vypovídající větší množství poškozených nadbytečnému znaleckému zkoumání. V této oblasti tedy soudy práva stěžovatele neporušily.
13. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. V této oblasti stěžovatel fakticky vznesl námitku užití výpovědi přítelkyně jednoho z poškozených, kterou měl odvolací soud označit za nezákonnou. To se však nestalo. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí vytkl nalézacímu soudu zejména to, že tuto výpověď vůbec nehodnotil a v části (blíže neurčené) ji označil za provedenou v rozporu s trestním řádem (viz usnesení krajského soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. 7 To 258/2016). Z uvedeného nicméně nevyplývá, že by uvedená výpověď měla být jako celek nezákonná, nýbrž to, že ji nalézací soud má pečlivě hodnotit včetně způsobu jejího provedení. Konečně, uvedená výpověď hraje v celkové důkazní konstrukci poměrně marginální roli.
14. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědí poškozených). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
15. V této části stěžovatel v podstatě pouze opakuje svou obhajobu z trestního řízení ohledně nevěrohodnosti poškozených. Dále poukazuje na to, že důkazní hodnota jejich výpovědí je snížena neprovedením řádné rekognice. S tím lze souhlasit toliko v obecné rovině, což potvrdily i soudy v napadených rozhodnutích, nelze však z tohoto pravidla dovodit nemožnost odsouzení obžalovaného na základě usvědčujících výpovědí dvou poškozených v konkrétním případě. Z judikatury Ústavního soudu nevyplývá závěr, dle nějž by bylo nutné provádět rekognici. V dané věci existují dva přímé a v podstatě věci bezrozporné důkazy, které žádný jiný silný důkaz nezpochybňuje. Soudy důkazy hodnotily přiměřeně k jejich obsahu. Žádný extrémní rozpor ve věci nebyl shledán. Neprovedení rekognice a znaleckého posudku sice obecně oslabuje důkazní situaci, nikoliv však tak, že by v posuzované věci vylučoval možnost odsouzení stěžovatele.
16. Konečně Ústavní soud rovněž mohl přisvědčit závěru krajského soudu a Nejvyššího soudu v otázce ústavněprávní relevance nepoučení stěžovatele v opakovaném hlavním líčení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zastoupen obhájcem, který si své povinnosti dle soudů plnil dostatečně, stěžovatel sám má poměrně rozsáhlé osobní zkušenosti s trestním řízením, a především, že v uvedeném hlavním líčení nebyl vyslýchán (ale k věci se mohl vyjádřit v závěru), představuje stěžovatelovo nepoučení nanejvýš formální pochybení, bez jakéhokoliv reálného projevu v jeho ústavních právech.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu