ECLI:CZ:US:2018:3.US.3214.17.2
sp. zn. III. ÚS 3214/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2017 č. j. 4 Tdo 683/2017-54, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. února 2017 č. j. 4 To 71/2016-1189 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 52 T 7/2016-1085, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku a přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku. Předmětných trestných činů se stěžovatel měl dopustit tak, že dne 8. 3. 2016 úmyslně usmrtil svou bývalou přítelkyni K. O., a to tím způsobem, že poškozené zasadil celkem 25 bodně-řezných ran přineseným nástrojem, z toho většinu do oblasti hlavy, dále do oblasti břišní stěny, vnitřního stehna, hrudní stěny a dalších částí těla poškozené. Nadto měl stěžovatel po činu z těla poškozené svléknout její kabát a společně s kabelkou poškozené jej z místa činu odnést. Krajským soudem byl stěžovateli za uvedené jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let, k jehož výkonu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který je usnesením ze dne 7. 2. 2017 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Proti uvedenému usnesení vrchního soudu podal obžalovaný dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dne 18. 7. 2017 usnesením odmítl, neboť v přezkoumávané věci neshledal stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy rozhodující v dané věci ve svých rozhodnutích a postupech neumožnily dostatečné a fakticky správné zjištění skutkového stavu, když na základě pouze nepřímých důkazů uzavřely, že je stěžovatel vinen, ač tento měl být obžaloby zproštěn. Nepřímé důkazy, na kterých soudy svá rozhodnutí zakládaly, podle názoru stěžovatele netvořily "provázaný řetězec", na jehož základě by bylo možno stěžovatele uznat vinným. Obecné soudy uvedeným postupem zatížily řízení vadami, v důsledku kterých došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu.
6. Dále stěžovatel namítá, že již od první chvíle byly prováděny úkony vedoucí k jeho odsouzení, aniž by byly reflektovány i jiné možnosti průběhu daného děje. V neposlední řadě pak stěžovatel obecným soudům vytýká, že odmítly provést důkazy navrhované obhajobou, které podle jeho názoru měly pro věc zásadní význam, a to zejména zjištění pozice stěžovatele v inkriminovanou dobu pomocí dat z jeho mobilního telefonu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Výše uvedené námitky směřující primárně k revizi skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů stěžovatel již uplatňoval v průběhu trestního řízení, jak je patrné z odůvodnění napadených rozhodnutí. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy).
11. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. V posuzovaném případě soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Byť jsou napadená rozhodnutí skutečně založena na nepřímých důkazech, tyto ve svém souhrnu tvoří zcela logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které bez jakýchkoliv pochybností stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku přesvědčivým způsobem usvědčují a současně vylučují, že by pachatelem tohoto jednání mohla být jiná osoba. Přítomnost stěžovatele na místě činu v době jeho spáchání, skutečnost, že měl s poškozenou na inkriminovanou dobu dohodnutou schůzku, kterou nikdo z nich nezrušil, stejně jako motiv stěžovatele byly prokázány množstvím svědeckých výpovědí a dalších důkazů, jež byly provedeny již krajským soudem. Hodnocení těchto důkazů ze strany obecných soudů je racionální a prosto logických excesů a je dostatečně vysvětleno v odůvodnění napadených rozhodnutí.
13. Namítá-li stěžovatel nedostatečnost rozsahu dokazování a vytýká obecným soudům, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, pak lze pro stručnost odkázat na příslušnou část odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (str. 26 až 33), kde se soud precizně vypořádal mimo jiné s důvody, proč těmto návrhům nevyhověl. Přitom stěžovatel opět pouze opakuje námitky, které vznesl v předchozích fázích trestního řízení. Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných zákonných norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305) či sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107)]. Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51)].
14. Z provedených důkazů byl přitom spolehlivě objasněn skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a závěr obecných soudů, že by bylo nadbytečné v jakémkoliv směru dokazování doplňovat, se jeví jako zcela adekvátní. Zejména krajský soud ve svém rozhodnutí rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Současně se spolehlivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s obhajobou stěžovatele a odůvodnil, proč zamítl jeho další důkazní návrhy, jak bylo již zmíněno.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu