ECLI:CZ:US:2018:3.US.3266.16.1
sp. zn. III. ÚS 3266/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Lukášem Fiedlerem, advokátem, sídlem Komenského 255/21, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2016 č. j. 11 Tdo 1510/2015-140, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. března 2015 sp. zn. 1 To 92/2014 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. července 2014 sp. zn. 37 T 3/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 Ústavy, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto, z úvodní pasáže ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak rozsudky soudů prvního a druhého stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutno stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, ze dne 7. 12. 2004 sp. zn. IV. ÚS 406/04, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná; rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 7. 2014 sp. zn. 37 T 3/2014 uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (výrok I.), za což byl podle §283 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1 a 2 trestního zákoníku byl stěžovateli dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
4. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. 1 To 92/2014 odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), zamítl.
5. Podle skutkových zjištění krajského soudu a vrchního soudu stěžovatel od blíže nezjištěné doby, nejméně však od měsíce června 2012 do konce měsíce října 2012, ačkoliv nebyl držitelem povolení k zacházení s návykovými látkami podle §4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, společně s obžalovaným Q. D., S. G. a dalšími osobami po vzájemné dohodě vědomě a opakovaně organizoval dovoz omamné látky heroin prostřednictvím kurýrů z Polské republiky do České republiky a následně vývoz heroinu z České republiky do Švýcarské konfederace za účelem jeho dalšího prodeje.
6. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2016 pod č. j. 11 Tdo 1510/2015-140 podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Nejvyšší soud dovodil, že námitky stěžovatele zjevně neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť stěžovatel nenamítl nesprávné právní posouzení skutku, ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolání tedy podal z jiného důvodu, než který je uveden v §265b trestního řádu.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení dovodil, že v projednávaném případě se soudy nižších stupňů podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí; mezi hodnocením provedených důkazů, učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a na jejich základě provedenými právními závěry na straně druhé je jasná logická návaznost. Obě rozhodnutí soudů nižších instancí nevybočila z mezí daných §125 odst. 1 trestního řádu (resp. §134 odst. 2 trestního řádu). Nejvyšší soud uvedl, že krajský soud provedl dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž provedené důkazy vedly k dostatečnému objasnění skutkového stavu. Zároveň tento soud vyhodnotil všechny důkazy důsledně podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na odpovědném uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu, stejně jako ve všech vzájemných souvislostech. Vrchní soud neshledal drtivou většinu námitek obviněných za opodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že již v přípravném řízení Policie České republiky (dále jen "policie") vyloučila k samostatnému řízení trestní stíhání ostatních obviněných, takže původně společná věc byla rozdělena na dvě kauzy. Jedna byla vedena u krajského soudu pod sp. zn. 37 T 4/2013 a druhá byla u téhož soudu vedena pod sp. zn. 37 T 3/2014. Dle názoru stěžovatele je uvedený postup nezákonný a je v rozporu s trestním řádem, neboť pro rozdělení této věci nebyly žádné relevantní zákonné důvody. Na uvedené stěžovatel upozorňoval již v řízení před soudy, ovšem ty předmětnou vadu řízení nezhojily, naopak ji svými rozhodnutími akceptovaly a potvrdily. Stěžovatel dále namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že právní závěry ve věci jednajících soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Jediným a hlavním důkazem, o který soud opřel své rozhodnutí o vině stěžovatele, je svědecká výpověď spolupracujícího obviněného S. G. Dle názoru stěžovatele je však jeho výpověď v rozporu s jinými provedenými důkazy, je nevěrohodná a nepravdivá, co se týče popisu skutečností. Krajský soud ani vrchní soud uvedené extrémní nesrovnalosti, na které stěžovatel upozorňoval, neodstranily, ani se s nimi blíže nevypořádaly. Svědecká výpověď S. G. je v částečném rozporu se svědeckou výpovědí druhého spolupracujícího obviněného M. G., jakož i se záznamy telefonických zařízení a dalšími svědeckými výpověďmi. Ani s tímto se soudy řádně nevypořádaly. Navíc v termínech, kdy se měl stěžovatel dopouštět předmětné trestné činnosti, nebyl na území České republiky. Uvedené vyplývá z kopie jeho cestovního dokladu, kde jsou uvedeny země, ve kterých se v posuzované dny nacházel. K uvedenému soudy též při svém hodnocení důkazů nepřihlédly a s touto námitkou se nevypořádaly. Stěžoval má za to, že v případě, kdy nebyla jednoznačně prokázána jeho vina, mají soudy postupovat dle zákonné zásady in dubio pro reo, a měl být obžaloby zproštěn v plném rozsahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Je to totiž toliko obecný soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
13. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavní soud je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, které je shledaly nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v průběhu trestního řízení provedly dostatek důkazů, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí podle §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která bezezbytku splňují požadavky kladené na ně v §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Ústavní soud přitom neshledal, oproti mínění stěžovatele, že by jimi učiněné závěry o spáchání stíhaného trestného činu neměly oporu v provedených důkazech, respektive, že by napadená rozhodnutí vycházela z nesprávného právního posouzení dané trestní věci.
16. Ústavní stížnost je v zásadě pouze polemikou s obsahem odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, která však ústavní konformitu napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit.
17. K námitce stěžovatele, že již v přípravném řízení policie vyloučila k samostatnému řízení trestní stíhání ostatních obviněných a původně společná věc byla rozdělena na dvě samostatné kauzy, ačkoli pro rozdělení této věci nebyly žádné relevantní zákonné důvody, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který k uvedené námitce výstižně uvedl, že i když stěžovatel vyhodnotil tento postup jako podstatnou vadu, která "měla vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí ve věci", neuvedl nic konkrétního, čím by svou domněnku odůvodnil a doložil. Rozdělení trestního stíhání je postup, který je zcela v dispozici orgánů činných v trestním řízení.
18. Nejvyšší soud připustil, že ve výpovědi spolupracujícího obviněného S. G. ve vztahu k výpovědím dalších obviněných byly konstatovány dílčí rozpory. Stejně tak byly shledány určité kontradikce s některými údaji, které vyplynuly např. ze záznamů telekomunikačního provozu. Zásadní však podle Nejvyššího soudu je, že tyto neshody nejsou principiálního významu a jsou pochopitelné vzhledem k delšímu časovému období (ve kterém byla trestná činnost páchána), k rozsahu trestné činnosti i počtu pachatelů. V podstatných rysech je však výpověď S. G. se všemi provedenými důkazy v souladu, přičemž některé nepřesnosti, na které stěžovatel (i další dovolatelé) upozornili, nejsou tak zásadní, aby zpochybnili celé důkazní řízení. Jinými slovy - tato výpověď, společně s dalšími provedenými důkazy, vinu stěžovatele dostatečně potvrdily. Navíc stěžovatel v dovolání neuvedl nic konkrétního, čím by zdůvodnil zásadní či extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry, které by zásadně ovlivnily i závěry hmotněprávní - pro které by byl Nejvyšší soud povinen rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit a vrátit věc k dalšímu projednání.
19. S ohledem na své postavení v ústavním systému se však Ústavní soud nemohl zabývat ve stejné šíři jako trestní soudy otázkami, které mají ryze skutkový charakter.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
21. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost spoluobviněného D. G. byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 3267/16 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
22. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu